ECLI:CZ:US:2020:1.US.3706.19.1
sp. zn. I. ÚS 3706/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti společnosti Avalon Finance, s.r.o., se sídlem Lucemburská 5/1591, Praha 3, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem B. Martinů 1051/2, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2019 č. j. 64 Co 336/2018-183 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019 č. j. 23 Cdo 2097/2019-231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 4 a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Rokycanech vyhověl žalobě, jíž se stěžovatelka domáhala od žalovaného zaplacení odměny plynoucí z její zprostředkovatelské činnosti ve věci prodeje akcií společnosti Zbirovia, a.s., uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce částku ve výši 4 114 000 Kč s úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 426 475,29 Kč. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 539 514,80 Kč.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř., a to z důvodu vad, pro které v dovolacím řízení nelze pokračovat a které nebyly ve lhůtě odstraněny.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí výhrady proti skutkovým zjištěním a právním závěrům odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu vytýká přepjatý formalismus s tím, že není možné odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně, je-li ze znění dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání měl být v případě napadeného rozhodnutí odvolacího soudu splněn. Uvádí, že v doplnění dovolání ze dne 18. 7. 2019 poukazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 415/14, podle kterého: "Právo v rukou obecných soudů nemůže být jen souborem mechanicky a formalisticky aplikovaných právních předpisů bez ohledu na smysl a účel toho kterého jimi chráněného zájmu, ale musí být především nástrojem spravedlnosti." Z uvedeného s ohledem na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 980/17, podle kterého předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jsou naplněny i tehdy, pokud dovolatel uvede, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, dovozuje splnění požadavků přípustnosti dovolání.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v první posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí.
Ústavní soud, který se seznámil s dovoláním stěžovatelky, neshledal rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání jako ústavně rozporné. Nejvyšší soud své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, zdůraznil, že je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, 29 Cdo 1983/2013, 22 Cdo 1891/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že "dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak", jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, 29 Cdo 2488/2013, IV. ÚS 3448/18).
Uvedeným požadavkům dovolatelka v projednávané věci nedostála. Ústavní soud dodává, že splnění náležitosti dovolání nelze dovodit ani z odkazu stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 415/14, uvedené v doplnění podání, kdy stěžovatelka poukazuje na formulaci obecného požadavku na právo jako nástroj spravedlnosti.
Ústavní stížnost v části směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud tak shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
V citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Plzni Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 3189/13, II. ÚS 2194/14, I. ÚS 1496/14, II. ÚS 810/15, II. ÚS 3288/14, I. ÚS 3046/12, I. ÚS 1480/19).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu