ECLI:CZ:US:2020:2.US.1643.20.1
sp. zn. II. ÚS 1643/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Z. Ž., t. č. ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Pomališem, advokátem se sídlem Měsíčná 256/2, Liberec III-Jeřáb, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 1. dubna 2020, č. j. 55 To 117/2020-15, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 18. března 2020, č. j. 0 Nt 26017/2020-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů. Podle názoru stěžovatele jejich vydáním soudy porušily jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 8 odst. 1 a odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 odst. 3, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit ve prospěch organizované skupiny působící ve více státech.
3. Soud prvního stupně napadeným usnesením rozhodl o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu.
4. Stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení stížnostní soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje na nepřesnosti v usnesení o zahájení trestního stíhání, týkající se zejména údajů o podílu jednotlivých obviněných na trestné činnosti a popisu skutků a právní kvalifikace. Tvrzení stěžovatele, že spolupracoval s obviněnými na převozu oblečení a tedy nikoli rostlin konopí, nebylo dosud nijak vyvráceno. Stěžovatel proto zpochybňuje i odůvodnění útěkové vazby odkazem na hrozící trest v rozmezí 10 až 12 let. Podle jeho názoru dosud stíhané činy zcela jistě nejsou způsobilé přivodit mu uložení trestu odnětí svobody v míře vyžadované judikaturou, která by naplnila kritéria pojmu "hrozba vysokým trestem". Nesouhlasí ani s údajem soudu, že se nezdržuje v místě svého trvalého bydliště, když bydlí v chatce, a je tedy obtížné jej kontaktovat. Připomíná, že má zřízenu datovou schránku.
6. K důvodům vazby předstižné uvádí, že je schopen si na živobytí vydělat i legálním způsobem. Má údajně dobré rodinné zázemí a zcela jistě nemá sklony páchat trestnou činnost.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však ve smyslu §68 odst. 1 trestního řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19).
9. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 2583/19). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].
10. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu založené na existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 3301/19).
11. V nyní posuzované věci stěžovatel svými uplatněnými námitkami zpochybňuje důvodnost rozhodnutí o zamítnutí jeho stížnosti proti rozhodnutí o dalším trvání vazby a jejich prostřednictvím Ústavní soud žádá, aby napadená rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu. K takovému zásahu Ústavního soudu však není důvod, neboť obecné soudy vysvětlily, proč shledaly ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu nezbytným, přičemž své závěry založily na konkrétních skutečnostech.
12. Z odůvodnění napadených usnesení tak vyplývá, že soudy obou stupňů řešily, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a z něhož byl obviněn, byl spáchán stěžovatelem a zda má všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 odst. 3, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit ve prospěch organizované skupiny působící ve více státech. Poukázaly přitom na konkrétní důkazní prostředky uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání, které toto důvodné podezření u stěžovatele v daném stadiu trestního řízení zakládají. Okolnost, že se stěžovatel s jejich závěry neztotožňuje, není sama o sobě důvodem k tomu, aby je Ústavní soud přehodnocoval.
13. Jde-li o důvod vazby podle §67 písm. a) trestního řádu, obecné soudy dospěly k závěru, že u stěžovatele je dána důvodná obava, že by uprchl nebo se skrýval na neznámém místě, neboť je důvodně podezřelý ze spáchání vysoce škodlivé trestné činnosti, za kterou mu v případě jejího prokázání hrozí vysoký trest odnětí svobody v rozmezí 10 až 12 let. Důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti orgány činné v trestním řízení zakládají na výpovědi spoluobviněného, přepisů odposlechu a protokolů o sledování osob a věcí.
14. Z napadených usnesení je zřejmé, o které skutečnosti se opírá závěr, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, který odůvodňuje vzetí do tzv. útěkové vazby. Minimálně okolnost, že stěžovatel je ohrožen uložením trestu odnětí svobody až na dvanáct let, postačuje k závěru, že výše trestu zcela jistě představuje dostatečnou motivaci pro stěžovatele, aby se pokusil uprchnout nebo se skrýval před tímto nepříznivým následkem svého jednání. K tomu Ústavní soud podotýká, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3)]. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že některý ze spoluobviněných je stíhán na svobodě. Je vždy na posouzení příslušných orgánů činných v trestním řízení, zda bude určitá obviněná osoba stíhána na svobodě či vzata do vazby, proto uvedené tvrzení je z hlediska rozhodování o vazbě stěžovatele irelevantní. Pro vazbu útěkovou přitom dle §67 písm. a) trestního řádu platí, že ohrožení vysokou trestní sazbou musí být dáno k okamžiku rozhodnutí, nelze je předjímat do budoucna např. kvůli možnému překvalifikování skutku [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)].
15. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že nejsou dány důvody vazby podle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Z napadených usnesení je zřejmé, o které skutečnosti se opírá závěr, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, který odůvodňuje vzetí do tzv. útěkové a předstižné vazby. Reálnou obavu z opakování trestné činnosti soudy podložily údajem, že za typově shodnou trestnou činnost byl již odsouzen, a přehlédnout nelze ani závažnější způsob spáchání, z něhož je nyní podezřelý. K naplnění zákonného důvodu dalšího trvání vazby a tím i k ústavněprávně souladnému odůvodnění může stačit v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu obviněného, ale i další okolnosti případu, mj. charakter trestné činnosti či hrozící vysoký trest (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 876/12, usnesení ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3668/19).
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu