ECLI:CZ:US:2020:2.US.3125.20.1
sp. zn. II. ÚS 3125/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Ermannové, zastoupené Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, nám. Míru 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020 č. j. 33 Cdo 2201/2020-511, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020 č. j. 30 Co 192/2019-482 a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. 4. 2019 č. j. 5 C 97/2015-425, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 95 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Nymburce napadeným rozsudkem ze dne 10. 4. 2019 č. j. 5 C 97/2015-125 uložil stěžovatelce v pozici žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 124.784 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % od 20. 11. 2014 do zaplacení (výrok I), žalobu v části o zaplacení 102.473,70 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 20. 11. 2014 do zaplacení zamítl (výrok II), zamítl vzájemnou žalobu požadující, aby žalobkyně zaplatila stěžovatelce 512.964 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % jdoucími z částky 406.964 Kč od 13. 6. 2015 do zaplacení (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky IV až VI). Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 4. 3. 2020 č. j. 30 Co 192/2019-182 odmítl odvolání žalobkyně proti výroku V rozsudku soudu prvního stupně, ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do 15.059 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z 26.031,50 Kč od 20. 11. 2014 do 23. 11. 2015 a z 15.059 Kč od 24. 11. 2015 do zaplacení zamítl; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 25. 8. 2020 č. j. 33 Cdo 2201/2020-511 odmítl stěžovatelčino dovolání. Uvedl, že jí nelze přisvědčit, že se odvolací soud odchýlil od závěrů prezentovaných v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4815/2010, neboť dostatečně nezkoumal, zda žalobkyně splnila informační povinnost coby předpoklad k účinnému odstoupení od smlouvy ve smyslu §2594 občanského zákoníku (dále jen "o. z."). Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud převzal, vyplynulo, že stěžovatelka již při uzavření smlouvy o dílo se žalobkyní věděla o nevhodném podloží, a že žalobkyně se o tom dozvěděla až v druhé polovině června 2015 ze znaleckého posudku Ing. Popenkové, který nechala stěžovatelka vypracovat v dubnu 2015. Stěžovatelka staví svou právní argumentaci na vlastní verzi skutkového stavu, která se však před nižšími soudy neprokázala. Přípustnost dovolání nebyla způsobilá založit ani výtka stěžovatelky, že odvolací soud účastnice neseznámil se svým právním názorem, odlišným od právního posouzení soudu prvního stupně, což mělo za následek překvapivost napadeného rozhodnutí. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. 30 Cdo 185/2014 a ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nadto se sluší připomenout, že poučení účastníků řízení podle §213b odst. 1 (§118a odst. 2) o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a rozsudky ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, ze dne 14. 6. 2010 sp. zn. 33 Cdo 2954/2008 a ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 33 Cdo 3326/2010). Rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy jen tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011 sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. 33 Cdo 4087/2008). Uvedené závěry jsou použitelné v projednávané věci, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn dostatečně, takže jiný právně hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost podle §118a odst. 2 o. s. ř. založit nemůže a jeho rozhodnutí nelze označit jako překvapivé.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá nesprávné posouzení aplikace ustanovení §2595 občanského zákoníku, podle kterého trvá-li objednatel na provedení díla podle zřejmě nevhodného příkazu nebo s použitím zřejmě nevhodné věci i po zhotovitelově upozornění, může zhotovitel od smlouvy odstoupit. V této souvislosti měl odvolací i dovolací soud celou situaci také posoudit s ohledem na existenci ustanovení §2594 občanského zákoníku, podle kterého zhotovitel musí upozornit objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věci, kterou mu objednatel k provedení díla předal, nebo příkazu, který mu objednatel dal. To neplatí, nemohl-li nevhodnost zjistit ani při vynaložení potřebné péče.
5. Stěžovatelka pak dále poukazuje na to, že odvolací soud zcela překvapivě posoudil po právní stránce celou věc jinak než soud prvního stupně, když na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že po právní stránce nelze věc posoudit tak, že jde o skutečnosti, které by způsobily nemožnost dílo dokončit, a tím zánik závazku zhotovitele. Postup, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku (§219 o. s. ř.) dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, je podle stěžovatelky ústavně nepřijatelný. Stěžovatelka rovněž uvádí, že obecné soudy provedly důkaz, který ke zjištění skutkového stavu nebyl zapotřebí a nemůže k němu ani sloužit, dále tvrdí, že byl proveden jako důkaz odvolací rozsudek v jiné právní věci, přičemž mělo být využito celého spisu, obsahujícího protokol o výpovědi znalce a posudek. Dále uvádí, že odůvodnění odvolacího soudu v jiné věci není závazné a nemůže sloužit jako důkaz v této její věci. Podle stěžovatelky v předchozím řízení bylo konstatováno, že stav podloží znalec nikdy nezkoumal (vždy pouze odhadoval - nic neměřil, nic nezjišťoval), a to jak v tomto jiném řízení, tak v řízení, které probíhá před odvolacím soudem.
6. Soudy všech stupňů podle stěžovatelky dostatečně nepřihlédly v průběhu řízení ke všem stěžovatelkou tvrzeným skutečnostem a důkazům a zjistily skutkový stav věci, který je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Závěry soudů pak při hodnocení důkazů jsou nelogické. Stěžovatelce není zřejmé, jak se soudy obou stupňů vypořádaly s jejími námitkami.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní
stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatelky plyne, že namítá, že v její věci došlo k nesprávnému posouzení skutkových okolností jejího případu a nesprávné interpretaci podústavního práva. Právě do oblasti posouzení skutkových okolností případu či posouzení interpretace podústavního práva Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší zasahovat.
10. Ústavní relevanci by mohla mít námitka překvapivosti závěru odvolacího soudu, avšak nikoli v nyní posuzovaném případě, jak jíž uvedl Nejvyšší soud (viz výše rekapitulace v bodě 3) u stěžovatelky k takovémuto ústavně nepřijatelnému postupu soudu nedošlo.
11. Ústavní soud je přesvědčen, že obecné soudy na stěžovatelčiny námitky reagovaly dostatečným způsobem. Při posouzení odůvodnění napadených rozhodnutí a argumentů obecných soudů i stěžovatelky neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
12. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu