ECLI:CZ:US:2020:3.US.1806.20.1
sp. zn. III. ÚS 1806/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2020 č. j. 6 Tdo 275/2020-5155, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 26. 6. 2020 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva". Stěžovatel svoji ústavní stížnost odůvodňuje tvrzením, že trestní věc je po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu po téměř deseti a půl letech zcela na začátku. Se závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí a polemizuje s nimi s tím, že čl. 6 Úmluvy sice výslovně nezaručuje právo na zastavení nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání, a tudíž z něj neplyne ani povinnost smluvního státu k takovému zastavení přistoupit, na druhé straně to však dle jeho názoru neznamená, že jednotlivé smluvní státy k tomu nemohou přistoupit. Má za to, že i když trestní řád neobsahuje výslovně ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání, jako důsledek porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, které by s ohledem na §11 odst. 1 písm. m) trestního řádu odůvodňovalo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, nemůže být pominuta Úmluva (viz její čl. 10). I s přihlédnutím k původně zprošťujícímu rozsudku, byť byl následně odvolacím soudem zrušen, stěžovatel zdůrazňuje, že zcela nepřiměřená délka řízení zasahuje zásadně do jeho kvality života. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 uvádí, že rozšiřováním časového úseku trestního řízení je prvek generální i individuální prevence trestu postupně negován. Je přesvědčen o tom, že napadené usnesení je stiženo přílišným právním formalismem.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 5. 2018 č. j. 5 T 61/2010-5001 bylo v trestní věci stěžovatele a dalších sedmi obviněných, stíhaných pro trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. zákon"), rozhodnuto podle §231 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), za použití §223 odst. 1 a z důvodu §11 odst. 1 písm. m) téhož zákona, o zastavení trestního stíhání obviněných s tím, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
3. Stížnost státní zástupkyně Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 29. 8. 2019 č. j. 13 To 196/2019-5093 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal Nejvyšší státní zástupce stížnost v neprospěch obviněných, kterou opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s odkazem na §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu. Na jejím základě Nejvyšší soud usnesení krajského soudu a jemu předcházející usnesení obvodního soudu napadeným rozhodnutím zrušil a podle §265l odst. 1 tr. řádu obvodnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byla zrušena usnesení soudů nižších stupňů s pokynem, aby obvodní soud o věci znovu jednal a rozhodl, se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky dané §75 odst. 1, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Tento princip vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení ze dne 26. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 372/04 a ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 287/14, dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud proto, až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. ve vazebních věcech), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11, ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 1468/19, ze dne 10. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2664/19 a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětného stádia řízení ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).
8. Jak již bylo naznačeno výše, nyní posuzovanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo kladně rozhodnuto o stížnosti Nejvyššího státního zástupce proti rozhodnutí krajského soudu, jímž byla zamítnuta stížnost státní zástupkyně podaná v neprospěch stěžovatele a dalších obviněných proti usnesení obvodního soudu o zastavení trestního stíhání obviněných. Nejvyšší soud posoudil stížnost Nejvyššího státního zástupce jako důvodnou, neboť dospěl k závěru, že o zastavení trestního stíhání bylo rozhodnuto v důsledku nesprávné aplikace dotčených norem.
9. S ohledem na to, že trestní věc stěžovatele byla vrácena obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze napadené usnesení považovat za způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. výše zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, usnesení ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3589/14, ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3477/13, ze dne 11. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 1538/11, ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 1210/11 a další).
10. Lze uzavřít, že úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná ať již tvrzená či skutečná pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 78].
11. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj