ECLI:CZ:US:2020:3.US.3072.20.1
sp. zn. III. ÚS 3072/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamelem, Ph. D., advokátem se sídlem Potoční 1094, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2020, č. j. 1 To 430/2020-19, a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru obecné kriminality ze dne 19. 6. 2020, č. j. KRPT-231590-420/TČ-2019-070072, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, na základě kterých byl údajně zkrácen na svém právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti se podává následující. Napadeným usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") bylo podle §79g zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") rozhodnuto o zajištění pásového pracovního stroje (bagru), neboť nebylo možné zajistit věc, která by byla výnosem z prošetřované trestné činnosti, jíž se měl dopustit syn stěžovatele. Uvedené rozhodnutí policejního orgánu stěžovatel napadl jako oprávněná osoba stížností. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
3. Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení (dále jen "OČTŘ") v trestní věci, v níž je stíhán syn stěžovatele, zajistily bagr, který však stěžovatel financoval ze svých vlastních prostředků za účelem regulace pozemku, na němž chce na své náklady vybudovat polní letiště. Bagr tedy stěžovatel potřebuje ke své činnosti, která nijak nesouvisí s prošetřovanou trestnou činností jeho syna. Stěžovatel se pozastavuje nad tím, že toto tvrzení si OČTŘ nijak blíže neověřily (tzn. nezkoumaly, zda má stěžovatel pozemek skutečně v pronájmu a zda jsou jeho tvrzení o vlastnictví bagru pravdivá) a bez dalšího zajistily bagr v jeho vlastnictví, čímž došlo ke krácení jeho práv.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Při rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy proto neposuzuje (a ani posuzovat nemůže) otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací právního předpisu. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému aktu orgánu veřejné moci, byly dodrženy ústavní limity [viz kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
6. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních norem podústavního práva, ve kterých se postup OČTŘ zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě OČTŘ, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
7. Majetkové zajišťovací instituty, upravené v ustanovení §79a a násl. trestního řádu, Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
8. V nyní posuzované věci Ústavní soud předně konstatuje, že se ústavní stížnost pohybuje na samé hranici projednatelnosti a obsahuje také řadu stylistických a gramatických chyb. Stěžovatel totiž, ač zastoupen advokátem, na pouhých několika řádcích v podstatě jen vyslovuje nesouhlasné stanovisko s napadenými rozhodnutími, přičemž tento svůj nesouhlas odůvodňuje tím, že zajištěný bagr potřebuje. Toto tvrzení však nelze považovat za ústavněprávní argumentaci, hodnou podání k Ústavnímu soudu.
9. Přitom již sám policejní orgán v napadeném usnesení zdůraznil, že z prozatím zajištěných důkazů vyplývá, že syn stěžovatele byl zapojen do organizované skupiny pachatelů, která vyráběla pervitin, s nímž následně obchodovala za účelem finančního profitu. Zajištěný pásový stroj (bagr) s velkou mírou pravděpodobnosti zakoupil právě obviněný syn stěžovatele za finanční prostředky získané v souvislosti s pácháním trestné činnosti. Uvedený pásový stroj byl proto zajištěn jako náhradní hodnota, protože nemohly být zajištěny výnosy z trestné činnosti syna stěžovatele (viz str. 18 napadeného usnesení policejního orgánu). Krajský soud pak uvedl, že je dáno důvodné podezření, že zajištěný bagr náleží obviněnému a nikoliv stěžovateli; naopak ze strany obviněného nelze vyloučit ani možnost provedení tzv. zastírací majetkové dispozice, jež by mohla být provedena se záměrem takto ztížit případné zajištění majetku získaného trestnou činností. Ostatně krajský soud pro futuro při dalším pokračování trestního řízení nevyloučil, že celá věc vlastnictví bagru bude ještě dále prověřována (viz odst. 13 napadeného usnesení).
10. Je tedy třeba shrnout, že s totožnými námitkami stran zásahu OČTŘ do práva vlastnit majetek (byť zásah do tohoto práva stěžovatel výslovně ani nenamítá) a do práva na soudní ochranu apodikticky vznesenými v nyní projednávané ústavní stížnosti se již jednou vypořádal jak policejní orgán (viz str. 18 napadeného usnesení), tak i krajský soud (viz odst. 13 napadeného usnesení) a Ústavní soud v jimi použité argumentaci nespatřuje žádné zřejmé ústavní deficity. Stěžovatel vlastnictví zajištěného pásového stroje (bagru) nijak neprokázal, stroj byl zajištěn bez registrační značky a bez dokladů. Ústavní soud tedy konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a z tohoto důvodu lze na obsah jejich odůvodnění plně odkázat. Ve vztahu k relevantním skutkovým otázkám odůvodnění nevykazují logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy a indiciemi, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry.
11. Lze proto shrnout, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny, přičemž stěžovatel žádné konkrétní argumenty vedené v tomto směru ostatně ani nenabídl. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu