ECLI:CZ:US:2020:3.US.32.20.1
sp. zn. III. ÚS 32/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Moryskem, advokátem, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2019 č. j. 9 To 64/2019-191 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 1. října 2019 č. j. 4 VZN 1606/2017-1327, za účasti Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž čl. 1 odst. 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Vrchní státní zastupitelství v Praze podle §79f odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítlo žádost stěžovatele o zrušení zajištění specifikovaných nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. X, pro katastrální území M., obec M., okres Praha-východ, neboť podle něj trvají zákonné důvody pro zajištění nemovitostí, neboť byly pořízeny zčásti z výnosu z trestné činnosti F. D. a R. K. [společnost A (dále jen "A")]. Proti tomuto usnesení podal včasnou stížnost stěžovatel jako vlastník nemovitostí, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 25. 10. 2019 č. j. 9 To 64/2019-191 dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, stejně jako před orgány činnými v trestním řízení, že dochází k nepřípustnému zásahu na pokojný a nerušený výkon vlastnického práva, který je zjevně nepřiměřený a popírá základní principy demokratického právního státu. Přístup orgánů činných v trestním řízení považuje za akt svévole, ryze formalistický a nesleduje materiální smysl a účel institutu zajištění věci. Rozhodnutí je v rozporu se zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře. Stěžovatel poukázal na rozdíl mezi evropskou a vnitrostátní právní úpravou, kdy český právní řád ignoruje ochranu práv nabytých v dobré víře.
4. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti argumentuje tím, že kupní cena zajištěných nemovitostí byla uhrazena jednak z hypotečního úvěru 5 mil. Kč, dále 420 000 Kč zaplatil v hotovosti a 2 580 000 Kč z prostředků poskytnutých společností B. Nesouhlasil se závěrem policejního orgánu, že nejméně částka 2 580 000 Kč je v konečném důsledku výnosem z trestné činnosti. Stěžovatel uvedl, že se jednalo o kupní cenu za obchodní podíl společnosti C, přičemž R. K. písemně potvrdil, že finanční prostředky nepocházejí z trestné činnosti, což doložil smlouvou o převodu, a tvrdil, že v době těchto transakcí nemohl tušit, že se jedná o nelegální původ finančních prostředků.
5. Zajištění nemovitostí dle §79a trestního řádu v rozsahu uvedeném v usneseních policejního orgánu, Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti ze dne 23. 10. 2018 č. j. NCOZ-9186-513/TČ-2017-412202 stále trvá, přestože se jedná o majetek jiné osoby než pachatele. Samotná délka trestního řízení, jakož i předpokládaná délka řízení ad futurum, je zásadním zásahem orgánů veřejné moci do práv stěžovatele. Stěžovatel nabídl nahrazení institutu zajištění nemovitostí složením peněžních prostředků do soudní úschovy, ale jeho nabídka nebyla přijata, přestože je dostatečnou zárukou plně způsobilou pro zajištění nároku na náhradu škody. Vrchní soud se nevypořádal s námitkami stěžovatele a rozhodnutí řádně neodůvodnil, což jej činí nepřezkoumatelným. Samo zajištění nemovitostí má být institutem ultima ratio, je nutno jej vnímat jako výrazný zásah do ústavních práv stěžovatele, bedlivě hodnotit jeho dosavadní délku a přiměřenost. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu (usnesení I. ÚS 3150/10, II. ÚS 369/15; nálezy III. ÚS 1396/07, II. ÚS 3662/14) a navrhl, aby Ústavní soud vyhověl jeho ústavní stížnosti a napadené usnesení zrušil.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími i podáním stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je jeho posláním ochrana ústavnosti, zejména základních práv. Při kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, proto Ústavní soud neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací podústavních právních předpisů. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 138/2000 (N 53/21 SbNU 451), ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Takové zásahy či pochybení obecného soudu a státního zastupitelství však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, vyžádaného spisu Vrchního státního zastupitelství v Praze sp. zn. 4 VZN 1606/2017 a postupem orgánů činných v trestním řízení včetně obecného soudu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout rovněž závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12, ze dne 25. 1. 2006 III. ÚS 674/05). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)].
11. Majetkové zajišťovací instituty upravené §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" dle druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" dle odst. 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
12. Ústavní soud neshledal důvodné námitky stěžovatele ohledně nedůvodnosti zajištění nemovitostí jako výnosu z trestné činnosti podle §79a odst. 1 trestního řádu. Vrchní soud ve věci stěžovatele již jednou rozhodoval (usnesení ze dne 17. 12. 2018 sp. zn. 9 To 78/2018), proto v usnesení napadeném ústavní stížností jen stručně opakoval zásadní argumentaci (bod 3 až 6). Úkony trestního řízení byly zahájeny pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zločinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku a ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 odst. 1, alinea a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku, kterých se měli dopustit podezřelí F. D. a R. K. v pozici osob řídících a též spoluvlastnících společnost A. Podle dosavadních zjištění měli vylákat vklady od fyzických a právnických osob pod příslibem zhodnocení těchto vkladů, přičemž věděli, že nedokáží vložené finanční prostředky zhodnotit. A uzavíral smlouvy o účtu, na základě kterých pak neoprávněně shromažďoval vklady od jednotlivých klientů na bankovních účtech vedených pro A u České spořitelny, a.s. Toto jednání je rovněž v rozporu s §2 odst. 1 zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, dle kterého nesmí nikdo bez licence přijímat vklady od veřejnosti, pokud zvláštní zákon, tedy zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, nestanoví jinak. Přitom podezřelí ani společnost A nikdy neobdrželi od České národní banky bankovní licenci, která by je opravňovala k přijímání vkladů od veřejnosti, ani povolení působit jako družstevní záložna, které by je opravňovalo přijímat vklady od svých členů a dalších osob v souladu s §3 odst. 1 písm. a) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Výše škody je minimálně 150 000 000 Kč.
13. Orgány činné v trestním řízení z uskutečněné analýzy bankovních účtů a transakcí dospěly k závěru, že s vysokou mírou pravděpodobnosti minimálně část kupní ceny zajištěných nemovitostí stěžovatele ve výši 2 580 000 Kč byla uhrazena ze zdrojů pocházejících od společnosti A.
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu je v souladu s trestním řádem a jeho závěr, že argumenty obsažené ve stížnosti jsou nepřesvědčivé a nabízené zajištění v podobě složení odpovídající finanční částky na účet soudu za nedostatečné s ohledem na výši hrozící škody.
15. Ani námitce stěžovatele o nepřiměřeně dlouhé době zajištění nemovitostí nemůže Ústavní soud přisvědčit. Jedná se o obsáhlou trestní věc s velkým počtem vyslýchaných osob a velice závažnou trestnou činnost a vysokou škodou. Orgány činné v trestním řízení při posouzení proporcionality mezi omezením stěžovatele v důsledku zajištění nemovitostí na straně jedné a veřejným zájmem na odhalení trestné činnosti, zajištěním výnosů z ní a potrestání pachatelů na straně druhé, dospěly k závěru, že zajištění nemovitostí je přiměřeným opatřením. Zajištění dle §79a trestního řádu je dočasné rozhodnutí a nikoli konečné rozhodnutí ve věci, jakmile bude důvodné podezření hodnověrně vyvráceno, příslušný orgán je povinen dle §79f trestního řádu rozhodnout o jeho zrušení.
16. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Argumentaci stěžovatele poukazem na evropskou právní úpravu a judikaturu Ústavního soudu neshledal Ústavní soud přiléhavou.
17. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu