ECLI:CZ:US:2020:4.US.1228.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1228/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Kajerem, advokátem, sídlem Pivovarská 197, Prachatice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. března 2020 č. j. 6 Co 300/2020-18, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a 1. nezletilé B. P. a 2. B. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva a práva 1. vedlejší účastnice (dále též "nezletilá") podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále též podle stěžovatele došlo k porušení čl. 1 Ústavy a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5, čl. 7, čl. 16 odst. 1 a 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 2. 2020 č. j. 23 Nc 1604/2019-78, 2 P a Nc 16/2020 bylo rozhodnuto o návrhu 2. vedlejší účastnice (dále též "matka") na nařízení předběžného opatření tak, že matce se ukládá povinnost zajišťovat péči o nezletilou a otci se ukládá povinnost péči matky o nezletilou strpět (výrok I) a že matka je povinna předat nezletilou ke styku otci v každém lichém kalendářním týdnu vždy ve čtvrtek a v sobotu vždy v 9.00 hodin a v každém sudém kalendářním týdnu ve středu a v neděli vždy v 9.00 hodin, a to v místě bydliště matky. Otec je povinen nezletilou předat zpět matce v každém lichém kalendářním týdnu vždy ve čtvrtek a v sobotu vždy v 17.30 hodin a v každém sudém kalendářním týdnu ve středu a v neděli vždy v 17.30 hodin, a to v místě bydliště matky (výrok II). Okresní soud uvedl, že již rozsudkem ze dne 14. 11. 2019 č. j. 23 Nc 1604/2019-172 rozhodl o svěření nezletilé do péče matky, otci byla uložena povinnost k hrazení výživného a zároveň bylo rozhodnuto o úpravě styku otce a otcovských prarodičů s nezletilou. K odvolání rodičů proti tomuto rozsudku bude ve věci rozhodovat odvolací soud, pročež o úpravě péče o nezletilou tedy nebylo v době vydání předběžného opatření pravomocně rozhodnuto. Z vyjádření opatrovníka okresní soud zjistil, že podle jeho názoru je namístě předběžně upravit svěření nezletilé, její výživu a styk s druhým rodičem. Situace mezi rodiči je nyní vyhrocená, nekomunikují spolu, nesnaží se domluvit, nevyužili nabízené odborné pomoci, otec nezletilou odvezl bez vědomí matky na neznámé místo a ponechal si ji ve své péči devět dnů apod. Okresní soud proto konstatoval, že z toho se podává, že nejsou připraveni a schopni se v péči o nezletilou a styku dohodnout, naopak hrozí, že se situace bude nadále vyhrocovat. V zájmu nezletilé je nutné přistoupit k zatímní úpravě poměrů, neboť je zapotřebí se pokusit situaci uklidnit a stabilizovat do doby rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a nastavit pravidla, která budou muset respektovat oba rodiče, aniž by každý z nich nadále postupoval, co se týče nezletilé, pouze tak, jak to vnímá za správné ze svého pohledu. Okresní soud uvedl, že předběžným opatřením nelze prejudikovat konečné řešení péče ve věci samé, za stávajícího konfliktního vyhrocujícího se stavu vzhledem k péči o nezletilou je však v zájmu nezletilé fakticky péči o nezletilou předběžně upravit a v návaznosti na to předběžně upravit i rozsah styku s ní. Za situace, kdy již bylo rozhodnuto o péči o nezletilou, byť toto rozhodnutí dosud nenabylo právní moci pro podané odvolání, okresní soud z důvodů, které vedly k rozhodnutí o svěření nezletilé do péče matky, uzavřel, že je namístě přistoupit k zatímní úpravě poměrů korespondující s vydaným, byť nepravomocným, rozhodnutím o péči o nezletilou. Není tak nezbytné za stávající situace předběžným opatřením zatímně upravit poměry odlišně, nenastala-li žádná podstatná změna okolností, na kterou by bylo nutno v zájmu nezletilé urychleně reagovat odlišnou zatímní úpravou poměrů. Nařídil proto předmětné předběžné opatření.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tak, že potvrdil výše rubrikované usnesení okresního soudu. Krajský soud považoval nařízení předběžného opatření za nynější skutkové situace za správné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že k porušení jeho ústavně garantovaných práv a práv nezletilé došlo tím, že obecné soudy jednaly svévolně, když nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu, a to §75c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dále podle stěžovatele došlo napadeným usnesením k porušení práva na rodičovskou výchovu a péči, když napadené rozhodnutí je v rozporu s principem proporcionality a došlo též k porušení práva nezletilé, aby její zájem byl postaven jako přední hledisko při rozhodování. Stěžovatel dále dává Ústavnímu soudu ke zvážení, zda k porušení základních práv nedošlo v důsledku rozhodování o návrhu podaném prokazatelně osobou k tomu neoprávněnou, případně zda porušení ústavních práv nebylo způsobeno rozhodováním obecných soudů přes překážku litispendence.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Ústavní soud zastává názor, podle kterého způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
9. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné shora popsané kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele či jeho nezletilé dcery.
10. Nelze též přehlédnout, že vydání předběžného opatření za dané skutkové situace je skutečně rozhodnutím dočasným a současně nezbytným. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů v nyní přezkoumávané věci (sub 2 a zejména bod 5 napadeného usnesení), že je dána naléhavost zatímní úpravy poměru účastníků, a tato úprava je v zájmu nezletilé, jelikož jak zdůraznily obecné soudy i opatrovník nezletilé, tak situace mezi rodiči je vyhrocená, nekomunikují spolu, nesnaží se domluvit, nevyužili nabízené odborné pomoci, nezletilou si nepředávají v domluvených termínech apod., což je vzhledem k jejímu velmi útlému věku (1,5 roku) situace pro dětskou psychiku traumatizující. Za této skutkové situace je shora uvedený závěr obecných soudů o potřebě situaci uklidnit a stabilizovat do doby rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a nastavit pravidla, která budou muset respektovat oba rodiče, aniž by každý z nich nadále postupoval vzhledem k nezletilé pouze tak, jak to vnímá za správné ze svého pohledu, za řádně a logicky odůvodněný [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Proto na tomto závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
11. Protože nebylo zjištěno, že by napadeným soudním rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
12. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá další rozhodování soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, a závěrem zdůrazňuje, že je na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem své nezletilé dcery (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) a pokusili se najít v otázce péče o ni alespoň částečně společnou řeč, neboť tím, kdo v nastalé situaci nejvíce trpí, je právě jejich dcera.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu