ECLI:CZ:US:2020:4.US.1392.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1392/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené Mgr. et. Bc. Ivou Jónovou, advokátkou, sídlem Bozděchova 97/2, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2020 č. j. 101 Co 51/2020-981, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. nezletilého J. K. a 2. R. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka (dále též "matka") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva a práva 1. vedlejšího účastníka (dále též "nezletilý") podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka zároveň navrhla, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného usnesení.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 12. 2019 č. j. 0 P 168/2018-716 byl zamítnut návrh 2. vedlejšího účastníka (dále též "otec") na nařízení předběžného opatření, kterým se domáhal uložení povinnosti matce předat nezletilého do jeho péče.
3. K odvolání otce Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu změnil a nařídil předběžné opatření, kterým se matce ukládá povinnost předat nezletilého do péče otce. Krajský soud shledal, že byla prokázána naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů nezletilého. Tuto naléhavou potřebu spatřuje v dlouhodobém neuskutečňování styků nezletilého s otcem z důvodu odmítavého postoje matky. Zdůraznil, že je povinností matky nezletilého na styk s otcem připravit, nikoliv tuto povinnost přenášet na zařízení, které má pouze zprostředkovat předání nezletilého otci, a tím zabránit konfliktu rodičů a vytvořit nezletilému klidný přechod do péče druhého rodiče. Matka, namísto aby nezletilého přivedla do Střediska R. a tam ho v klidu otci předala, ponechává nezletilého v osobním automobilu za přítomnosti dalších osob a požaduje po pracovnících Střediska R., aby nezletilého z auta odebrali a předali jej otci. Ze soudního spisu se podává, že matka dlouhodobě a opakovaně svým jednáním brání v předání nezletilého otci, ačkoliv ve vztahu k nezletilému i třetím osobám verbálně vyjadřuje postoj opačný. Tato tendence v chování matky vyplývá i ze znaleckého posudku PhDr. Františka Krcha, Ph.D., z něhož se podává, že nezletilý je nepřímo ovlivňován matkou a její rodinou. Podle krajského soudu dlouhodobý vliv takovéhoto vnitřně rozporného jednání matky je činitelem podstatně ovlivňujícím trvání, utváření a rozvoj vztahu nezletilého s otcem a v důsledku toho i činitelem majícím destruktivní vliv na vývoj osobnosti nezletilého (nezletilý je dítětem ve věku pěti let, kdy ještě není schopen si utvářet vlastní názory a postoje, a tyto jsou v podstatné míře ovlivňovány názory a postoji dominantně pečující osoby). Naplňování otcovské a mateřské role jsou pro zdravý vývoj každého dítěte nezbytností, vazba mezi rodičem a dítětem je jedním z prvořadých předpokladů zdárného vývoje dítěte. V nejlepším zájmu nezletilého je nepochybně zachování a rozvoj jeho vazeb s otcem. Tomu však dlouhodobě brání jednání matky, která ke škodě nezletilého zneužívá svého postavení dominantně pečující osoby, čímž vytváří reálné nebezpečí závažné újmy pramenící ze ztráty vazby nezletilého k otci. Krajský soud tak dospěl k závěru, že obstrukční postoje a chování matky nelze dále respektovat; není-li matka natolik vyzrálým rodičem, aby dokázala respektovat rodičovskou roli otce, nezbývá, než aby roli primárně pečujícího rodiče převzal otec, který vzhledem ke svému dosavadnímu tolerantnímu postoji dokáže matku dítěte jako rodiče respektovat a který matce ve styku s dítětem bránit nebude. Matka nerespektuje nejlepší zájem dítěte, nerespektuje otce jako rodiče, nerespektuje rozhodnutí soudů, není ochotna navzdory poučením o následcích nesplnění povinnosti respektovat vykonatelná rozhodnutí soudu o styku nezletilého s otcem, dlouhodobě a ve stupňující se míře fakticky otce jako rodiče vylučuje z podílu na jeho nezastupitelném výchovném působení na nezletilého.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že v odůvodnění napadeného usnesení se krajský soud vypořádal s předloženými tvrzeními a důkazy velice stroze, anebo dokonce vůbec. Názory a důkazy předkládané matkou jsou zcela ignorovány, matka je otcem, jeho právním zástupcem a státními orgány, bez jakýchkoliv relevantních důkazů obviňována, že brání ve styku otce s nezletilým. Matka soudu i koliznímu opatrovníku předložila řadu důkazů (svá vyjádření, zvukové nahrávky, přepisy zvukových nahrávek), ze kterých vyplývá neochota nezletilého u otce trávit delší časové úseky a neschopnost a neochota otce k faktickému převzetí nezletilého. Krajský soud sám uvádí, že nezohlednil a vyloučil z posuzování řadu dokumentů a sdělení matky (např. i námitky ke znaleckému posudku ze dne 12. 12. 2019), i když byly doručeny okresnímu soudu před datem vydání prvoinstančního usnesení. Pravděpodobně správným posouzením a hlavně nevyloučením těchto dokumentů okresní soud vydal správné zamítavé usnesení (sub 2). Soudu, resp. přibranému znalci, a ani orgánu sociálně-právní ochrany dětí se do současné doby nepodařilo zjistit názor nezletilého. Soudy zcela ignorovaly svou úřední povinnost a pouze se omezily na dokumentování situace na základě výslechů rodičů, zpráv Střediska R. a orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Matka se po celou dobu snažila podávat okresnímu soudu včasné, důvodné a smysluplné návrhy, které,
bylo-li by jim vyhověno, by věc dávno vyřešily, a to citlivým způsobem s ohledem na zájmy nezletilého. Je s podivem, že krajský soud obsáhle zkopíroval do odůvodnění svého rozhodnutí vyjádření matky a zprávu Střediska R. a další selektivně vybrané informace ze soudního spisu. Takový postup považuje matka za formálně vadný, ale zejména v hrubém rozporu se zásadou kontradiktornosti civilního řízení a rovnosti stran. Krajský soud rozhodoval a stěžovatelku trestal za její procesní aktivitu, kterou se snažila bránit zájmy svého nezletilého syna. Krajský soud zcela ignoroval pravou příčinu vzniku samotné situace a programově přehlížel důkazy předložené stěžovatelkou. V nepochybném důsledku však především napadeným usnesením poškodil zájem nezletilého, jehož zájmy nehájí zodpovědně a objektivně kolizní opatrovník. Stěžovatelka rovněž uvádí, že předběžným opatřením nelze rozhodovat tam, kde by nahrazovalo konečné rozhodnutí, což se zde rozhodnutí krajského soudu fakticky stalo a jí bylo znemožněno se k právnímu závěrečnému názoru soudu jakkoliv vyjádřit či argumentovat, tedy rozhodnutí krajského soudu je podle stěžovatelky rovněž v tomto ohledu v rozporu se zákonem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnící řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
6. K včasnosti ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že podle sdělení krajského soudu bylo napadené usnesení doručeno stěžovatelce dne 12. 3. 2020 a ústavní stížnost byla podána a Ústavnímu soudu doručena prostřednictvím datové schránky až dne 14. 5. 2020, tedy zjevně opožděně (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Nicméně stěžovatelka požádala Ústavní soud o prominutí zmeškání lhůty, jelikož ji zmeškala z důvodu omluvitelného, kdy nastal v České republice dnem 12. 3. 2020 krizový stav a stěžovatelka nemohla z objektivních důvodů lhůtu pro podání ústavní stížnosti dodržet. Ústavní soud zvážil žádost stěžovatelky a vzhledem k tomu, že ji shledal důvodnou, postupem podle §6 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, stěžovatelce prominul zmeškání lhůty a přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
9. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
10. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí krajského soudu žádné shora popsané kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky či jejího nezletilého syna. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry krajského soudu v nyní přezkoumávané věci (sub 3) v tom směru, že je dána naléhavost zatímní úpravy poměru účastníků, a tato úprava je v zájmu nezletilého, jelikož jak zdůraznil krajský soud, tak v nejlepším zájmu nezletilého je nepochybně zachování a rozvoj jeho vazeb s otcem, čemuž však dlouhodobě brání jednání matky, která ke škodě nezletilého zneužívá svého postavení dominantně pečující osoby, čímž vytváří reálné nebezpečí závažné újmy pramenící ze ztráty vazby nezletilého k otci v důsledku manipulace ze strany matky. Za této skutkové situace, která byla obecnými soudy důkladně zjištěna, je shora uvedený závěr krajského soudu o potřebě nařízení předběžného opatření za řádně a logicky odůvodněný [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Proto na tomto závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
12. Protože nebylo zjištěno, že by napadeným soudním rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovatelkou tvrzeno, Ústavní soud její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o podané ústavní stížnosti fakticky bezprostředně po jejím podání, nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení.
13. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutím této ústavní stížnosti nijak nepředjímá další rozhodování soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, a závěrem zdůrazňuje, že je na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem svého nezletilého syna (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) a pokusili se najít v otázce péče o něj alespoň částečně společnou řeč, neboť tím, kdo v nastalé situaci nejvíce trpí, je právě jejich nezletilý syn. Současně též apeluje na rodiče, aby zvážili své další jednání, jelikož (nejen) svým dosavadním procesním postupem v řízení před obecnými soudy, ale zejména svým výchovným působením do budoucna, mohou nezletilému způsobit nenávratné škody na jeho psychice, které si může nést v průběhu celého života.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu