ECLI:CZ:US:2020:4.US.1512.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1512/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jana B. a 2. Evy B. (jedná se o pseudonymy), zastoupených JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4 - Krč, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2020 č. j. 11 Co 115/2020-490 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. března 2020 č. j. 0 Nc 17004/2019-432, 60 P a Nc 86/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a a) nezletilé Anny B. a b) Kateřiny S. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé (dále též "rodiče") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále též podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 11. 3. 2020 č. j. 0 Nc 17004/2019-432 zamítl návrh rodičů ze dne 4. 3. 2020 na nařízení předběžného opatření, kterým by byla první vedlejší účastnice (dále též "nezletilá") svěřena do péče Diagnostického ústavu a střediska výchovné péče, sídlem Na Dlouhé mezi 16, Praha 4 - Lhotka (dále jen "diagnostický ústav"), se zamítá, a jmenoval pro řízení o návrhu na vydání předběžného opatření nezletilé opatrovníka. Obvodní soud uvedl, že vyjádřením orgánu sociálně-právní ochrany dětí bylo osvědčeno, že nezletilá je v péči druhé vedlejší účastnice (dále též "teta") plně saturována a její péče je jí ku prospěchu, a to již od měsíce ledna roku 2019. Z tohoto vyjádření dále vyplynulo, že nezletilá po celou dobu spolupráce s kolizním opatrovníkem nevykazuje žádné výchovné problémy. Nezletilá i nadále intenzivně hovoří o prožitém traumatu pramenícího z dehonestujícího jednání otce, jež vykazovalo znaky týrání. Nezletilé je pravidelně poskytována terapeutická pomoc. Kolizní opatrovník potvrdil, že z interakcí mezi nezletilou a její tetou nejsou patrné žádné známky indikující manipulativní nebo závadné chování. S nezletilou je pravidelně hovořeno. Nezletilá si stojí za svým přáním být svěřena do péče její tety a jednoznačně odmítá svůj návrat k rodičům. Péče tety je ku prospěchu nezletilé. Rozhodnutím obvodního soudu ze dne 22. 10. 2019 č. j. 0 Nc 17004/2019-291 byl zamítnut návrh tety o svěření nezletilé do její péče a doposud nebylo rozhodnuto o návrhu ve věci samé v téže věci. Na druhé straně nachází-li se nezletilá v péči své tety dobrovolně, nelze s ohledem k jejímu věku a k němu se vážící rozumové a mravní vyspělosti, autoritativně, na základě předběžného opatření, rozhodnout o jejím svěření do péče diagnostického ústavu, neboť rodiče do budoucna trvají na návratu nezletilé do jejich osobní péče. Dosáhla-li nezletilá věku 16 let, je jejím osobním právem rozhodovat s určitými limity o své osobě i o místě, kde si přeje žít. To je třeba nejen soudem, ale i rodiči respektovat. Ze zprávy kolizního opatrovníka vyplynulo, že nejde o toliko překotné přání nezletilé, ale o neměnící se a konstantní přesvědčení nezletilé o tom, že se nechce vrátit do bydliště rodičů. Pro účely předběžného opatření nebylo soudem prováděno podrobné dokazování s cílem zjistit skutečnou situaci jak na straně rodičů, nezletilé, tak tety a jejího manžela, a kvality prostředí pro zdravý tělesný i duševní rozvoj nezletilé. Avšak zejména s ohledem na dobu, v níž je nezletilá ve faktické péči své tety, a její výslovné stanovisko k věci, nebyly shledány okolnosti, pro něž by bylo nezbytné řešit situaci vydáním předběžného opatření ve znění navrhovaném rodiči a svěřit nezletilou do péče diagnostického ústavu.
3. K odvolání rodičů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 3. 4. 2020 č. j. 11 Co 115/2020-490 usnesení obvodního soudu ve výroku, jímž byl zamítnut návrh rodičů na nařízení předběžného opatření, aby byla nezletilá svěřena do péče diagnostického ústavu, potvrdil. Městský soud shledal nedůvodnou námitku, že obvodní soud neprovedl dokazování a neúplně zjistil skutkový stav, když měl ve věci dostatek podkladů pro svůj závěr. Obvodní soud náležitě odůvodnil své rozhodnutí vycházeje zejména ze zprávy kolizního opatrovníka. V souzené věci se nezletilá neocitá bez jakékoli péče a nebylo ani zjištěno, že by byl její život nebo příznivý vývoj vážně ohrožen nebo narušen. Umístění do diagnostického ústavu nepovažuje městský soud za přínosné pro kvalitu vztahů v rodině, navíc je vždy krajním řešením a je dáno zejména tehdy, jsou-li u nezletilého dítěte zdravotní důvody včetně důvodů psychických či psychosomatických. To však zjištěno ani osvědčeno nebylo a pro umístění nezletilé do diagnostického ústavu předběžným opatřením nejsou dány důvody.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé namítají, že je tak nadále udržován protizákonný stav, kterým jsou omezována jejich rodičovská práva, aniž by o jejich omezení bylo soudem řádně rozhodnuto. Soudy neposkytly ochranu jejich rodičovským právům spočívajícím ve výchově nezletilé, která si přisvojuje někdo jiný. Nebyl nalezen nejlepší zájem nezletilé, neboť setrvává v prostředí, které s rodiči nespolupracuje, nekomunikuje, zneužívá citlivého věku nezletilé k řešení vlastních zájmů a popouzí nezletilou proti jejím rodičům. Obvodní soud ignoroval všechny důkazy přiložené k jejich návrhu na vydání předběžného opatření a městský soud pak téměř všechny. Tyto důkazy soudy neprovedly, až na dvě výjimky se s nimi ani neseznámily, a tak jim odňaly právo osvědčit relevantní skutečnosti důležité pro rozhodnutí o zatímní úpravě poměrů účastníků. Stěžovatelé konstatují, že uvedli a důkazy osvědčili, že jejich návrh na dočasné umístění nezletilé pro diagnostikování skutečného stavu je krajním řešením, neboť teta a strýc nezletilé jednají protiprávně a nejenže nepomáhají s obnovou komunikace mezi nezletilou a jejími rodiči, naopak podporují v nezletilé nenávist k vlastním rodičům, nerespektují potřeby rodiny a vůli rodičů směřující k ochraně svých dětí. Soudní znalkyně, policejní orgán, soud i stěžovatelé vyslovili obavy, že současný stav může mít na nezletilou negativní dopady. Diagnostický pobyt nezletilé v neutrálním prostředí je řešení, které bylo zvoleno rodiči na základě konzultace s odborníky a jejich doporučení s cílem poskytnout nezletilé neutrální chráněné prostředí s odbornou psychologickou podporou. Prostředí diagnostického ústavu je schopné poskytnout nezletilé reflexi jejího současného stavu, je v souladu se zákonem, spolupracující s rodiči, a je schopné zajistit nezletilé ochranu před neočekávanými zásahy třetích osob. Situace v rodině je extrémní. Stěžovatelé se snaží hledat cestu, jak tuto situaci řešit s odbornou pomocí. Nezletilá byla podle rodičů dovedena k podání trestního oznámení na svého otce. U nezletilé se po deseti měsících absolutní nekomunikace s rodinou údajně projevil syndrom CAN a rodiče doposud marně hledají způsob, jak své dceři pomoci, aby se vymanila z prostředí nenávistného k rodičům. Rozpory v tvrzeních nezletilé vytvářejí vážné podezření na ovlivňování nezletilé jejím strýcem a utajování pohlavního styku mezi ním a nezletilou, přičemž je důvodné podezření, že se na tomto utajování podílí i její teta, která zároveň žádá v této věci o svěření nezletilé do své péče. Stěžovatelé dále uvádějí celou řadu skutkových tvrzení a dodávají, že jsou přesvědčeni, že pro uvedení současné situace do zákonného a pro rodinu přijatelného stavu a pro zlepšení kvality vztahů v rodině je nutné eliminovat vliv osob, které nyní nezletilou staví do opozice k rodičům, a to jejím neprodleným umístěním mimo vliv její tety a strýce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně jejich práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Možnost, že bude předběžným opatřením (jako opatřením prozatímní povahy) zasaženo do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto zpravidla nezasahuje do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jen na omezenou dobu.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
9. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné shora popsané kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelů či jejich nezletilé dcery a jejího nejlepšího zájmu podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
10. V závěrech obvodního soudu ani městského soudu, jak jsou podrobně rozvedeny sub 2 a 3 tohoto usnesení, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Zejména závěr obecných soudů, že v posouzené věci se nezletilá neocitá bez jakékoli péče, a nebylo ani zjištěno, že by byl její život nebo příznivý vývoj vážně ohrožen nebo narušen. Dosáhla-li nezletilá věku 16 let, je jejím osobním právem rozhodovat (s určitými limity) o své osobě i o místě, kde si přeje žít, a to je třeba nejen soudem, ale i rodiči respektovat, je nutno považovat za řádně a logicky odůvodněný. Ústavní soud považuje umístění jakéhokoliv dítěte do diagnostického ústavu za řešení zcela krajní. Na závěru obecných soudů, že pro umístění nezletilé do diagnostického ústavu předběžným opatřením nejsou v tomto případě dány důvody, neshledal nic, co by vyžadovalo jeho případný kasační zásah.
11. Protože nebylo zjištěno, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovateli tvrzeno, Ústavní soud jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
12. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá výsledek dalšího rozhodování soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu