ECLI:CZ:US:2020:4.US.1581.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1581/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Jitkou Fišerovou, advokátkou, sídlem Kyjevská 1678/50, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. dubna 2020 č. j. 9 To 93/2020-42, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), jímž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces (sc. - práva na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 2. 2020 sp. zn. 3 PP 426/2019 byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění. Okresní soud dospěl k závěru, že v případě stěžovatele není dosud zcela splněn požadavek polepšení po právní moci odsuzujícího rozsudku, protože se měl poté dopustit další trestné činnosti. Navíc, motivem této trestné činnosti (násilí proti úřední osobě) byla snaha vyhnout se trestnímu stíhání. Účel výkonu trestu je u něj plněn, není však prokázáno, z jaké části uhradil způsobenou škodu. U stěžovatele však není především dána prognóza vedení řádného života. V tomto směru soud zdůraznil zejména celkem třináct odsouzení pro různou trestnou činnost a v dodatku k tomu ještě další záznam odsouzení z Itálie. Konstatoval proto, že je patrno, že předchozí tresty odnětí svobody a podmíněné propuštění však na stěžovatele výchovně nepůsobily. Nevyužil ani dobrodiní amnestie. Zajištěné bydliště a zaměstnání tyto obavy nerozptylují.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry okresního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že soudy si neopatřily dostatek materiálů k tomu, aby mohly jeho stížnost zamítnout. Podle usnesení krajského soudu lze učinit závěr, že je vlastně prakticky vyloučeno, aby byl někdy propuštěn na svobodu. Tím krajský soud porušil předvídatelnost právní úpravy a zásadu právní jistoty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
7. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění. Za důvod pro případný zásah považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu jako je "polepšení" je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 208/12 a nález ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Posouzení a vyvážení legitimních kritérií je, v rámci zákonem stanovené diskrece (§88 trestního zákoníku), především v kognici obecných soudů, jejichž úkolem je v každém konkrétním případě posoudit, zda pozitivní prvky v chování odsouzeného převažují nad prvky negativními, resp. nad rizikem recidivy.
8. Jde-li o ústavní přípustnost zohledněných kritérií, pak v tomto směru Ústavní soud neshledal žádné relevantní pochybení. Především je třeba přisvědčit názoru soudu, podle něhož lze přihlédnout k trestní minulosti odsouzeného. Takový postup je naopak nezbytný pro posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění [srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69)]. Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje, přičemž takový postup nepředstavuje porušení zásady ne bis in idem (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). Ústavní soud ve své judikatuře toliko zapověděl, aby žádosti o podmíněné propuštění mohly být zamítnuty pouze s poukazem na závažnost spáchané trestné činnosti. K tomu však v dané věci nedošlo a soudy řádně zohlednily stěžovatelova opakovaná selhání (včetně selhání po podmíněném propuštění a amnestii) a riziko z nich vyplývající.
9. Závěr o podmíněném propuštění by však neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy obvyklém) chování ve výkonu trestu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost, či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit, a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14 nebo ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14). Soudy tedy nemají povinnost vyvíjet nadměrné úsilí k zjištění podrobností stran stěžovatelova výkonu trestu. Namítá-li stěžovatel, že soudy si neopatřily dostatek materiálů pro zamítnutí jeho žádosti, obrací tím jednak důkazní břemeno (dostatek materiálů musí být shromážděn pro vyhovění žádosti), především však neuvádí, o jaké další materiály mělo jít.
10. Konečně nelze přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že krajský soud absolutně vyloučil možnost jeho propuštění před koncem výkonu trestu. Z odůvodnění napadeného usnesení se naopak jasně podává, že podle krajského soudu je třeba na stěžovatele působit ještě "delší dobu", avšak ani nepřímo není naznačeno, že se tak má dít až do konce výkonu trestu (stanoveného krajským soudem na den 13. 11. 2024).
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu