ECLI:CZ:US:2020:4.US.1662.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1662/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Stanislava Kolba a 2. Josefa Grischy Kahlena, obou zastoupených Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem, sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2020 č. j. 19 Co 20/2020-566 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. prosince 2019 č. j. 9 C 1/2010-526, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a) České republiky - Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice a b) Státního fondu životního prostředí České republiky, sídlem Olbrachtova 2006/9, Praha 4 - Krč, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy. Stěžovatelé zároveň navrhli, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 4. 2020 č. j. 19 Co 20/2020-566.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 8. 2016 č. j. 9 C 1/2010-364 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na zaplacení částky 39 500 000 Kč (výrok I) s příslušenstvím s tím, že vedlejším účastníkům se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výroky II a III).
3. Rozsudkem městského soudu ze dne 11. 1. 2017 č. j. 19 Co 433/2016-415 byl rozsudek ve věci samé potvrzen (výrok I) a žádnému z účastníků nebyly přiznány náklady odvolacího řízení (výrok II).
4. K dovolání stěžovatelů a vedlejšího účastníka b) rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 10. 2019 č. j. 23 Cdo 3705/2017-502 tak, že rozsudek městského soudu ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku pod bodem III ve vztahu mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem b) a ve výroku pod bodem II ve vztahu mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem b) a rozsudek obvodního soudu ve výroku pod bodem III ve vztahu mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem b) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I). Dále Nejvyšší soud rozhodl, že dovolání stěžovatelů se odmítá (výrok II) a že ve vztahu mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí a) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III).
5. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil nesprávnou aplikací §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), obecnými soudy, když tyto svůj postup řádně a přesvědčivě neodůvodnily, nadto se odchýlily od ustálené judikatury. Za rozporné označil argumenty obvodního soudu, že s ohledem na dlouhotrvající řízení a personální a materiální vybavení vedlejšího účastníka b) by postup podle §142 o. s. ř. byl nespravedlivý. Dále konstatoval, že vedlejší účastník b) není organizační složkou státu, jde o jinou státní organizaci, jejímž úkolem je zejména podpora činností souvisejících s životním prostředím, přičemž na něm nelze spravedlivé požadovat, aby v náročném a dlouhotrvajícím řízení o náhradu škody zajišťoval ochranu svých práv svými zaměstnanci, popřípadě aby nesl náklady řízení ze svého.
6. Ústavní stížnost stěžovatelů proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 86/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Obvodní soud následně usnesením ze dne 5. 12. 2019 č. j. 9 C 1/2010-526 uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi b) společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 2 273 110 Kč do 3 dnů od právní moci napadeného usnesení k rukám jeho právního zástupce.
8. Stěžovatelé v odvolání nadále argumentovali tím, že důvody hodné zvláštního zřetele pro použití §150 o. s. ř. jsou dány, a to 1. dlouhotrvajícím řízením způsobeným soudy; 2. vedlejší účastník b) je navázán na státní rozpočet a má aparát materiálně a personálně vybavený, tedy nelze považovat jeho právní zastoupení za účelné a 3. majetkovou a sociální situací stěžovatelů. O jejich odvolání rozhodl městský soud usnesením ze dne 6. 4. 2020 č. j. 19 Co 20/2020-566 tak, že usnesení obvodního soudu se mění pouze tak, že výše nákladů řízení činí částku 2 158 285 Kč a lhůta k plnění je 1 měsíc od právní moci tohoto rozhodnutí, jinak se potvrzuje (výrok I), a že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníkovi b) společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 11 844 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho právního zástupce (výrok II). Městský soud drobně korigoval výpočet nákladů řízení obvodním soudem, přičemž zejména shledal, že přestože se obvodní soud výslovně sám nezaobíral důvody pro použití §150 o. s. ř., odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019 č. j. 23 Cdo 3705/2017-502, kde byly rozebrány stěžovateli uplatněné důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. a učiněny jednoznačné závěry.
9. Městský soud k 1. námitce shledal, že řízení sice celkově trvalo velmi dlouhou dobu, avšak v řízení před obecnými soudy k vydání rozhodnutí nedošlo s takovou časovou prodlevou, která by mohla být shledána jako důvod hodný zvláštního zřetele, který by umožnil aplikovat §150 o. s. ř., nadto nedošlo ani k jednání vedlejšího účastníka b), které by tuto délku řízení zapříčinilo. Ke 2. námitce městský soud konstatoval, že řízení o náhradu škody nelze považovat za běžnou agendu vedlejšího účastníka b). Nadto šlo v daném případě o řízení složité, které si vyžádalo množství důkazů, nárok byl posuzován i znalcem, a lze to i dovodit z výše uplatněného nároku. Městský soud tak považoval právní zastoupení vedlejšího účastníka b) za účelné a nezbytné pro jeho řádnou obranu v souzeném sporu, a to s odkazem na závěr učiněný ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu. Konečně ohledně majetkové a sociální situace stěžovatelů jako fyzických osob (3. námitka) městský soud poznamenává, že stěžovatelům nebylo zamezeno uplatnit svá práva. K tomu uvedl, že v daném případě se původní žalobce - Dubská energetická společnost, a. s., domáhal žalobou podanou dne 27. 5. 1999 zaplacení částky 59 250 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Podáním ze dne 30. 6. 2003 byl uplatněn návrh podle §107a o. s. ř. s tím, že původní žalobce postoupil pohledávku na stávající stěžovatele a Vladimíra Bezdíčka. Podle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 6. 2001 upozorňuje původní žalobce, jako postupitel v čl. 2 postupníky, že si není jist tím, zda unese břemeno tvrzení a důkazní s ohledem na právní a skutkovou náročnost sporu. Dále zmínil nákladovou náročnost sporu, když již vynaložil 509 979 Kč za právní služby. O procesním nástupnictví bylo rozhodnuto usnesením obvodního soudu ze dne 14. 7. 2003 č. j. 9 C 85/99-264. Stěžovatelé tak vstoupili do řízení po čtyřech letech, kdy již náklady řízení za právní zastoupení činily statisíce. Uvedené dokládá i rozsudek obvodního soudu ze dne 14. 7. 2003 č. j. 9 C 85/99-221, který byl sice zrušen městským soudem, avšak obsahuje vyčíslení nákladů řízení, a to ve výši 179 887 Kč vedlejšího účastníka a) a ve výši 111 125 Kč vedlejšího účastníka b). Stěžovatelé si tedy výše nákladů řízení museli být vědomi a na tuto alternativu museli být připraveni již v okamžiku, kdy se rozhodli vstoupit do řízení. Nadto vyjma citovaného rozsudku nebylo žádným rozhodnutím ve věci žalobnímu nároku ani částečně vyhověno. Přesto stěžovatelé nárok neomezili. Městský soud proto dodal, že argumentace stěžovatelů by mohla vést k tomu, že by neúspěšný účastník - právnická osoba postoupila nárok na fyzickou osobu, která by s ohledem na své finanční a majetkové poměry, případně věk či osobní poměry navrhovala využití §150 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelů
10. Stěžovatelé zejména uvádějí, že Ústavní soud i Nejvyšší soud vyslovily v mnoha svých rozhodnutích jednoznačný závěr, že soudy nižších stupňů mají povinnost při aplikaci §150 o. s. ř. vycházet ze skutkových okolností daného případu, přičemž svůj postup musí soudy řádně a přesvědčivě odůvodnit. V nyní posuzovaném případě tomu tak nebylo. Obecné soudy žádným způsobem nezohlednily majetkové a sociální poměry stěžovatelů, nevyzvaly stěžovatele k doložení jejich majetkové situace a dále vůbec nezkoumaly majetkové a personální zajištění vedlejšího účastníka b), nevyzvaly ho k tomu, aby prokázal účelnost vynaložených nákladů na zajištění služeb advokáta v situaci, kdy v jeho případě jde o organizaci disponující jak značnými finančními prostředky, tak odborným aparátem. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že obecné soudy nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu (vyjádřený v usnesení ze dne 9. 10. 2019 č. j. 23 Cdo 3705/2017-502). Obecné soudy, aniž by pečlivě uvážily, zda tu nejsou takové okolnosti hodné zvláštního zřetele, na základě kterých by bylo nespravedlivé, aby neúspěšní stěžovatelé byli nuceni hradit náhradu nákladů řízení, pouze s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uzavřely, že okolnosti pro použití §150 o. s. ř. v řízení nenastaly. Tento postup obecných soudů představuje prvek libovůle, kterým bylo citelně zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Soudy navíc žádným relevantním způsobem stěžovatelům nevysvětlily tuto přímo extrémní změnu právního názoru, ke které po vydání usnesení Nejvyššího soudu došlo. Stěžovatelé dodávají, že postup obecných soudů v podstatě vytváří precedent, podle kterého se občané - fyzické osoby - raději nemají soudit se státní mocí, protože v případě jejich neúspěchu budou muset čelit až drakonickým nákladům řízení, které budou muset státu uhradit. Postup obecných soudů by tak mohl vyústit až v odpírání práva pro méně majetné účastníky řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají především porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelům nebylo upřeno potud, že se jim dostalo adekvátního postavení účastníků řízení, a jejich procesní práva byla adekvátně chráněna. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné (spravedlivé) pokládají.
14. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Toto pravidlo je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno v těch případech, kdy ústavní stížnost směřuje (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení.
15. K náhradě nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení (jako v nyní posuzované věci), zpravidla nedosahuje intenzity zakládající důvodnost tvrzení o porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevná reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny Listinou.
16. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní kvalifikace problému. Proto se zde ještě více než v jiných případech uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. jednoznačně podružné problematiky k předmětu řízení před obecnými soudy, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
17. Ústavní soud konstatuje, že se obvodní soud a následně městský soud otázkou náhrady nákladů řízení zabývaly zcela dostatečně, vycházely z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019 č. j. 23 Cdo 3705/2017-502 (sub 4 a 5), jehož právní závěry správně aplikovaly při posouzení věci. Na jejich důkladně odůvodněných závěrech (sub 7 až 9) neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], přičemž zcela též odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu. Ústavní soud uzavírá, že závěr obecných soudů, že zde nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř., není extrémní ani nepřiměřený posuzované věci, pročež není důvod přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí.
18. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že dovolávají-li se stěžovatelé porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
19. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o podané ústavní stížnosti bezprostředně po jejím podání, nerozhodoval již samostatně o návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení městského soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu