ECLI:CZ:US:2020:4.US.2128.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2128/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Břetislava Michlovského, zastoupeného JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem, sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1 - Nové Město, proti I. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2020 č. j. 15 Co 82, 83/2020-852 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. listopadu 2019 č. j. 10 C 80/2011-799, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Československá obchodní banka, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") se ukládá povinnost nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele jako žalobce na vrácení soudního poplatku ve výši 3 100 000 Kč. Obvodní soud tak rozhodl o žádosti stěžovatele ze dne 28. 6. 2019 o vrácení přeplatku soudního poplatku ve výši 3 100 000 Kč s odůvodněním, že soudní poplatek se sice v dané věci řídí zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), ve znění účinném od 1. 1. 2011 do 31. 8. 2011, neboť řízení bylo zahájeno dne 6. 5. 2011, a podle nějž lze vybrat soudní poplatek v maximální výši 1 000 000 Kč, ale stěžovatel podáním ze dne 1. 12. 2018 souhlasil, aby jeho návrh, kterým upřesnil původní žalovanou částku 168 383 315,40 Kč na částku 494 496 966,83 Kč spolu s úrokem z prodlení, byl vzat jako změna žaloby, což soud jako změnu žaloby (formou rozšíření nároku) usnesením ze dne 10. 12. 2018 připustil. Přitom obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel v průběhu řízení opakovaně měnil svou žalobu omezením či rozšiřováním svého nároku na náhradu škody vůči vedlejší účastnici jako žalované představující ušlý zisk. Usnesením ze dne 10. 12. 2018 vyzval obvodní soud stěžovatele k doplacení soudního poplatku ve výši 3 100 000 Kč, když tento byl původně stěžovatelem uhrazen v tehdy maximální výši 1 000 000 Kč ke dni podání žaloby. Tento doplatek pak stěžovatel dne 24. 5. 2019 uhradil, byť s tímto nesouhlasil. Obvodní soud dovodil, že tím, že stěžovatelův původní nárok nemůže mít formu opakujícího se plnění, což nemá oporu v zákoně, nebyl v rozsahu plnění do budoucna u soudu řádně uplatněn podle §79 odst. 1 o. s. ř. Podáními ze dne 14. 10. 2015 a ze dne 2. 12. 2018 představujícími kapitalizaci, tedy byly uplatněny nové nároky stěžovatele a bylo třeba doplatit k již uhrazenému poplatku ještě předmětnou částku. Teprve touto kapitalizací došlo k uplatnění těchto nároků, a tím i ke vzniku poplatkové povinnosti. Tím, že každý nárok může být uplatněn samostatně, nelze považovat jejich uplatnění za uplatněné v rámci jednoho nároku, a tedy nelze z poplatkového hlediska považovat tyto nároky jako součást řízení jako jednoho celku. Obvodní soud proto neshledal důvod pro vrácení uloženého a již vybraného poplatku.
4. Usnesením ze dne 25. 11. 2019 č. j. 10 C 80/2011-802 obvodní soud připustil změnu žaloby na základě podání stěžovatele ze dne 8. 10. 2019, kdy k dosavadnímu znění žaloby přidal stěžovatel ještě požadavek na zaplacení částky 14 795 301 Kč s příslušenstvím od 14. 10. 2019 do zaplacení a upravil dosud požadované příslušenství (výrok I.) a dále obvodní soud rozhodl o přerušení řízení do doby pravomocného rozhodnutí ve věci vedené městským soudem pod sp. zn. 24 Cm 214/1999 (výrok II.).
5. Proti usnesení obvodního soudu ze dne 25. 11. 2019 č. j. 10 C 80/2011-799 a proti II. výroku usnesení obvodního soudu ze dne 25. 11. 2019 č. j. 10 C 80/2011-802 podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením městského soudu bylo usnesení obvodního soudu ze dne 25. 11. 2019 č. j. 10 C 80/2011-799 potvrzeno (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že usnesení obvodního soudu ze dne 25. 11. 2019 č. j. 10 C 80/2011-802 se ve II. výroku mění tak, že řízení se nepřerušuje.
6. Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení k návrhu stěžovatele na vrácení soudního poplatku uvedl, že podáním ze dne 2. 12. 2018 stěžovatel upřesnil petit žaloby tak, že se domáhal zaplacení částky 494 496 966,83 Kč jako součtu jednotlivých plnění ve výši původních 52 313 263,04 Kč a sedminásobku částky 19 617 473,70 Kč, vše s příslušenstvím, s tím, že jde o upřesnění žalobního požadavku k datu 30. 4. 2018. Protože stěžovatel ve svém podání ze dne 1. 12. 2018 souhlasil, aby jeho návrh byl vzat jako změna žaloby a takto byla změna žaloby připuštěna, došlo připuštěním tohoto znění petitu k odstranění vady žaloby ohledně plovoucího petitu, protože ve stěžovatelem uvedeném návrhu rozsudku se již požadavek na budoucí každoroční plnění částky 19 617 473,70 Kč neobjevuje. Přidal-li tedy stěžovatel podáním ze dne 8. 10. 2019 k dosavadnímu znění žaloby ještě požadavek na zaplacení částky 14 795 301 Kč s příslušenstvím od 14. 10. 2019 do zaplacení a upravil dosud požadované příslušenství, jde již o změnu žaloby novým rozšiřujícím podáním, kdy teprve podáním tohoto rozšíření vzniká stěžovateli poplatková povinnost podle §4 odst. 1 písm. a) ve spojení s §6a odst. 3 zákona o soudních poplatcích v platném znění. Městský soud proto přisvědčil obvodnímu soudu, že jde sice o rozšíření žaloby, ale o takové, které představuje nový samostatný žalobní návrh, který by mohl být projednán v samostatném na tomto řízení nezávislém soudním řízení, a proto je třeba při posuzování poplatkové povinnosti vycházet ze zákona platného v době vzniku poplatkové povinnosti, tj. zákona o soudních poplatcích platného již po novele provedené zákonem č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen "zákon č. 218/2011 Sb."), který jako maximální soudní poplatek uvádí částku 4 100 000 Kč. Proto vzhledem ke splatnosti poplatku dnem podání rozšíření není dán žádný důvod pro vrácení částky 3 100 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s názorem soudů, že rozšíření žaloby odůvodňuje aplikaci zákona o soudních poplatcích, ve znění po novele provedené zákonem č. 218/2011 Sb. Pro řízení před obvodním soudem jako celek je podle stěžovatele rozhodný zákon o soudních poplatcích, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 218/2011 Sb., bez ohledu na to, zda došlo následnými podáními k uplatnění nových nároků, a to s ohledem na přechodná ustanovení zákona č. 218/2011 Sb. Usnesení obvodního soudu ani usnesení městského soudu se však s tímto bodem argumentace stěžovatele nevypořádala, což svědčí o libovůli v jejich rozhodování.
8. Stěžovatel uvádí, že návrh na změnu (rozšíření) předmětu řízení nepatří mezi výjimky, u nichž se i v již dříve zahájených řízeních poplatky vybírají podle zákona o soudních poplatcích ve znění po novele provedené zákonem č. 218/2011 Sb. Důsledkem podání návrhu na změnu (rozšíření) žaloby totiž není zahájení nového řízení. I v případě rozšíření předmětu řízení podle §6a odst. 3 zákona o soudních poplatcích, soud pokračuje v již dříve, v roce 2011 zahájeném řízení a pouze jedná o změněném návrhu. Stěžovatel proto dovozuje, že pro soudní poplatky vybírané v řízení vedeném u obvodního soudu (vyjma poplatku za podání odvolání či dovolání) je rozhodný zákon o soudních poplatcích ve znění účinném od 1. 1. 2011 do 31. 8. 2011, který stanoví maximální hranici soudního poplatku za řízení ve výši 1 000 000 Kč. Tato hranice se uplatní i v případě, že v dalším průběhu řízení (po 31. 8. 2011) dojde k upřesnění, změně či rozšíření žalobního návrhu. Obecné soudy proto postupovaly v rozporu se zákonem, když zamítly návrh stěžovatele na vrácení nesprávně vyměřeného soudního poplatku.
9. Stěžovatel namítá, že odůvodnění rozhodnutí soudů jsou nedostatečná, neboť soudy se nevypořádaly s příslušnými zákonnými ustanoveními ani s námitkami stěžovatele a své závěry nepodložily relevantní argumentací. Rozhodnutí městského soudu je vnitřně rozporné a pro stěžovatele bylo překvapivé. Městský soud ve svém rozhodnutí předložil úplně novou argumentaci a usnesení obvodního soudu potvrdil na základě odlišných skutečností, než posuzoval obvodní soud, přičemž se svým právním názorem stěžovatele neseznámil a neumožnil mu, aby se k dané otázce vyjádřil. Tímto postupem došlo ke zkrácení stěžovatele na jeho procesních právech, čímž bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 201 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05) a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz].
14. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí městského soudu pro něj bylo překvapivé. Ústavní soud neshledal, že by napadený rozsudek městského soudu byl tzv. překvapivým rozhodnutím, v jehož důsledku by došlo k popření zásady dvojinstančnosti řízení.
15. V usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 5/10, Ústavní soud uvedl, že ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí, vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor, který v předchozím řízení nebyl zaujat. Účastník řízení se právě z tohoto důvodu proti němu nemohl argumentačně bránit, protože nevěděl, že taková procesní situace nastane, a proto takové rozhodnutí nemohl předvídat. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančního řízení a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhne do práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému právnímu stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat, srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) a další.
16. V posuzované věci o tento případ nejde, neboť městský soud postupoval v souladu s §219 o. s. ř. a napadené rozhodnutí obvodního soudu, kterým bylo rozhodnuto o nevrácení přeplatku soudního poplatku ve výši 3 100 000 Kč, jako věcně správné potvrdil. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že v posuzované věci jde o takové rozšíření žaloby, které představuje nový samostatný žalobní návrh, který by mohl být projednán v samostatném na tomto řízení nezávislém soudním řízení, a proto je třeba při posuzování poplatkové povinnosti vycházet ze zákona platného v době vzniku poplatkové povinnosti, tj. zákona o soudních poplatcích platného po novele provedené zákonem č. 218/2011 Sb., který jako maximální soudní poplatek uvádí částku 4 100 000 Kč. Městský soud se sice neztotožnil se závěrem obvodního soudu, jde-li o okamžik vzniku nové poplatkové povinnosti, avšak vzhledem ke splatnosti poplatku dnem podání rozšíření žaloby neshledal důvod pro vrácení částky 3 100 000 Kč, byť v době, kdy byl tento doplatek vyměřen, nebylo rozhodnutí obvodního soudu správné. Je třeba připomenout, že ne každé porušení zákonnosti má za následek porušení ústavnosti. V posuzovaném případě nelze hovořit ani o porušení zásady dvojinstančnosti řízení a překvapivosti rozhodnutí městského soudu, neboť stěžovatel svou argumentaci uplatnil ve svém odvolání, městský soud se jeho námitkami řádně zabýval a ztotožnil se se závěry obvodního soudu, že při posuzování poplatkové povinnosti je nutno vycházet ze zákona platného a účinného v době vzniku poplatkové povinnosti, tj. zákona o soudních poplatcích ve znění po novele provedené zákonem č. 218/2011 Sb. Shodný závěr obou ve věci jednajících soudů, že v posuzované věci není důvod k vrácení přeplatku soudního poplatku ve výši 3 100 000 Kč, považuje Ústavní soud ústavně konformní.
17. Jak plyne ze shora uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry městského soudu a obvodního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
18. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
19. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. K ústavní stížnosti stěžovatel připojil návrh, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu