ECLI:CZ:US:2020:4.US.2158.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2158/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti F. W., zastoupeného JUDr. Michalem Bortelem, advokátem, sídlem Mezírka 775/1, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2020 sp. zn. 61 To 422/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. června 2020 sp. zn. 1 Nt 2015/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaný ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") nadepsaným usnesením rozhodl, že podle §73b odst. 1, §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), se z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) trestního řádu stěžovatel bere do vazby a podle §72a odst. 4 trestního řádu se doba trvání vazby počítá od okamžiku zadržení stěžovatele, tj. od 24. 6. 2020 od 17:27 hodin (I. výrok). Obvodní soud s poukazem na shodná ustanovení trestního řádu vzal do vazby též spoluobviněnou M. M. (II. výrok)
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele (stejně jako stížnost spoluobviněné) proti tomuto usnesení zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená usnesení jsou nedostatečně odůvodněna, vycházejí z předpokladů, které nebyly předmětem vazebního návrhu, a nevěnují pozornost námitkám obhajoby, čímž vykazují znaky soudní libovůle. Podle stěžovatele soudy odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly nesrozumitelně, neboť není zřejmé, jaké skutečnosti přičítaly k tíži jemu, či naopak jaké výhradně spoluobviněné.
6. Obvodní soud naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu zdůvodnil pouze třemi větami. Nejprve bez opory v konkrétních zjištěních konstatoval, že stěžovatel řídil další členy skupiny. Dále tento soud odkazoval na odposlech J. K. ze září 2018, avšak nedocenil, že stěžovatel již deset dnů před svým zatčením obdržel videozáznam, kterým byl před svým trestním stíháním varován, přesto nejednal (či toto jednání nebylo prokázáno) způsobem, jemuž má uvalení vazby podle §67 písm. b) trestního řádu předejít. Třetí věta zabývající se předmětným vazebním důvodem zní, že lze u stěžovatele rovněž předpokládat znalost totožnosti spolupracujících osob a možnost jejich ovlivňování. Omezení osobní svobody stěžovatele však musí být založené na konkrétních zjištěních a důkazech, nikoli pouhých předpokladech.
7. Obvodní soud se podle stěžovatele nevypořádal s tím, že skutečnosti, které jsou uvedeny v usnesení o zahájení trestního stíhání, nepopírá a že nerozporuje důvodnost trestního stíhání. S tímto postojem stěžovatele k trestnímu stíhání se nevypořádal ani městský soud.
8. Podle stěžovatele z napadených usnesení není patrný vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Obvodní soud nesrozumitelně a bez opory ve výsledcích dokazování dovodil, že by mohl na svobodě působit na některou dosud nevyslechnutou osobu. Srovnatelné konstatování nebylo obsažené ani ve vazebním návrhu, v důsledku čehož stěžovatel nemohl uplatnit odpovídající obhajobu. Městský soud, poznamenává dále stěžovatel, již odkazuje pouze na údajné "nabádání" J. K. stěžovatelem, nikoli "dosud neztotožněných osob".
9. Jde-li o vazební důvod podle §67 písm. c) trestního řádu, podle stěžovatele neobstojí ani tvrzení obvodního soudu, že uvádějí-li obvinění legální zdroj příjmů, "zjevně jim nepostačoval k saturaci jejich životních nákladů". Stěžovatel popírá, že by při vazebním zasedání uvedl životní náklady převyšující jeho příjem. Z výsledků dokazování nevyplývá ani závěr obvodního soudu, že by si stěžovatel v případě pobytu na svobodě opatřoval prostředky na živobytí trestnou činností.
10. Obvodní soud v této souvislosti dále uvedl jen to, že spoluobviněná je trestně stíhána pro obdobnou trestnou činnost. Městský soud na námitky obsažené v instanční stížnosti reagoval tak, že obvodnímu soudu bez své vlastní argumentace vyvracející stěžovatelovu obhajobu přisvědčil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. a)
Obecná východiska
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti proto není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však podle §68 odst. 1 trestního řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19).
14. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2583/19). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].
15. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu založené na existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19).
IV. b)
Použití obecných východisek na posuzovanou věc
16. Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí judikatuře, že posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. např. nález ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), nález ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137), nález ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), či nález ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203) aj.].
17. Také proces dokazování ve vazebních věcech se řídí zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Právní řád neukládá soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání té které skutečnosti zvolit [srov. např. nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) či nález ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)]. Podstatou zásady volného hodnocení důkazů z ústavněprávního hlediska je, že nevybočuje-li proces dokazování z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho výsledky přehodnocovat, i kdyby bylo možné či pravděpodobné, že by jiný soud na základě shodně provedeného dokazování dospěl k jinému závěru.
18. Obecné soudy konstatovaly, že dosavadní poznatky dostupné v trestním řízení nasvědčují tomu, že trestněprávní jednání, pro které je stěžovatel stíhán, bylo spácháno, vykazuje všechny znaky zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a jsou zřejmé důvody k podezření, že ho spáchali stěžovatel a spoluobviněná. Soudy poukázaly na konkrétní důkazní prostředky, především na výstupy z operativních úkonů, jako jsou odposlechy, které zachycují komunikaci obviněných, daňových přiznání a kontrolních hlášení jednotlivých společností na řetězci zúčastněných, které podporují závěry o fiktivnosti faktur, a tudíž neopodstatněnosti nárokovaných daňových odpočtů. Z obsahu spisu soudy shledaly odůvodněné podezření, že oba spoluobvinění patřili k vrcholovým článkům skupiny, konkrétně stěžovatel řídil a instruoval podřízené členy skupiny, zatímco spoluobviněná se starala tzv. o finanční stránku.
19. Obecné soudy dospěly k závěru, že u stěžovatele je dán vazební důvod podle §67 písm. b) trestního řádu. K otázce koluzní vazby Ústavní soud již dříve judikoval, že soudy rozhodující o této vazbě "musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu zájem na svobodě jednotlivce" [srov. nález ze dne 11. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 264/98 (N 85/11 SbNU 261)]. Tento vazební důvod je podmíněn existencí konkrétních skutečností spojených s předpokládanou aktivní činností obviněného, jež směřuje k maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Již proto nemůže být koluzním důvodem vazby jen určitá důkazní situace, ale musí zde být konkrétní skutečnosti nasvědčující obavě, že obviněný koluzní záměry skutečně má [srov. nález ze dne 6. 9. 2000 sp. zn. IV. ÚS 371/2000 (N 131/19 SbNU 205)]. Ústavní soud však nemůže dát za pravdu stěžovateli, že by odůvodnění koluzního důvodu vazby bylo nepřesvědčivým či natolik obecným, že vybočovalo ze shora nastíněných zásad pro její uvalení.
20. K tomuto vazebnímu důvodu lze poznamenat, že pochybení v rovině ústavního práva nelze shledat v situaci, kdy rozhodující soudy vzaly v potaz obsah odposlechů stěžovatele, které jej zachycují při poskytování "instruktáže" J. K. pro případ "problémů" (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 697/20). Stěžovatelova námitka, že u něj nebylo zjištěno koluzní jednání v úzce vymezeném období bezprostředně předcházejícímu jeho zadržení, nedosahuje ústavněprávní relevance. K námitce, že obvodní soud uvažoval v obecné rovině o možnostech stěžovatele ovlivňovat "dosud neztotožněné osoby", lze konstatovat, že městský soud již tento argument do odůvodnění svého usnesení nezahrnul, ale obracel pozornost k jednatelům obchodních společností, které stěžovatel mohl přímo či zprostředkovaně ovládat.
21. V dané věci soudy dále dospěly k závěru, že u stěžovatele je dán vazební důvod podle §67 písm. c) trestního řádu (předstižná vazba), který předpokládá pro vzetí do vazby existenci konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný bude (mimo jiné) opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, zavdá-li obviněný sám svým jednáním příčinu k obavě, že bude jednat způsobem předvídaným v §67 písm. c) trestního řádu. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá konstelace objektivní [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96 (N 74/6 SbNU 27)], kterou soudy zjevně spatřovaly především právě v charakteru obviněním dovozované trestné činnosti, v celém jejím kontextu a jí předcházejícím vývoji a její pohnutce.
22. Dovodily-li soudy z podezření, že stěžovatel a spoluobviněná se dopouštěli trestné činnosti dlouhodobě a jednoznačně se zištným úmyslem, přičemž s ohledem na její rozsah, časovou náročnost a výši předpokládaného obohacení je zřejmé, že představovala hlavní zdroj jejich příjmů, a stěžovatelem a spoluobviněnou uváděný legální zdroj příjmů zjevně nepostačoval k saturaci jejich životních nákladů, že je dána důvodná obava, že v případě propuštění na svobodu by stěžovatel mohl v trestné činnosti pokračovat, jde o racionálně logickou myšlenkovou konstrukci soudů [opřenou o §67 písm. c) trestního řádu], která nevykračuje z argumentačního pole daného rámcem takto postulované objektivní konstelace; lze ji podřadit pod výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy, nevybočující z ústavních kautel. Současně je třeba připomenout, že při rozhodování o vazbě není možné požadovat dosažení naprosté jistoty, že dotyčný bude jednat způsobem předpokládaným v §67 trestního řádu, nebude-li vzat do vazby (respektive v ní ponechán), nýbrž postačuje, že tato hrozba je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti, respektive právě na zmiňovanou objektivní konstelaci faktů. Není věcí Ústavního soudu, aby konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatele existují obavy, že bude jednat způsobem předpokládaným v §67 trestního řádu, neboť takové hodnocení zásadně přísluší soudům. Stěžovatel ostatně do ústavní stížnosti nezačlenil konkrétní údaje o svých legálních zdrojích obživy. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud neshledal, že by uvedený důvod vazby podle §67 písm. c) trestního řádu ve výroku napadených rozhodnutí soudů a posouzení, jaké skutečnosti vedly soudy k tomuto závěru, vybočovaly z mezí ústavnosti.
23. Dlužno konstatovat, že podle rozsudku ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Nosné důvody tohoto rozsudku lze mutatis mutandis uplatnit též ohledně rozhodování soudu druhého stupně v řízení o instanční stížnosti, odpovídalo-li usnesení obvodního soudu požadavkům ústavně konformního odůvodnění. Z obsahu odvodnění obou napadených usnesení je patrné, které skutkové a právní argumenty se vztahují ke stěžovateli. Skutečnost, že stěžovatel (částečně) nepopírá důvodnost trestního stíhání, nevylučuje naplnění vazebních důvodů. Stěžovatel netvrdí ani kupř. to, že mu v důsledku dílčích rozdílů v odůvodnění vazebního návrhu a usnesení obecných soudů byla upřena možnost uplatnit některé skutkové či právní argumenty.
24. V nyní posuzované věci těmto požadavkům na řádnou identifikaci důvodů, pro které hrozí, že propuštěním stěžovatele na svobodu by bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, soudy dostály.
25. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud rozhodl výše specifikovaným výrokem, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy řádného procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny a zásada subsidiarity vazby, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
26. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu