ECLI:CZ:US:2020:4.US.2248.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2248/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jozefa Sedláka, zastoupeného JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem, sídlem Preslova 361/9, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu Ostravě ze dne 1. července 2020 č. j. 11 Co 135/2020-143, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1. Bc. Ladislava Kachela, 2. obchodní korporace BEST OSTRAVA, s. r. o., sídlem Nádražní 3223/138d, Ostrava, 3. obchodní korporace Moravská hypoteční agentura, spol. s r. o., sídlem Nádražní 3136/138a, Ostrava, a 4. obchodní korporace MLEJN Office, s. r. o., sídlem Nádražní 3136/138a, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 6. 2019 č. j. 26 C 172/2019-8 byli předběžně stěžovatel a 2., 3. a 4. vedlejší účastnice zavázáni zdržet se užívání inženýrské sítě kanalizace tvořené kanalizačním potrubím a kanalizační šachtou umístěnou na pozemku parc. č. Xv katastrálním území Moravská Ostrava.
3. Usnesením okresního soudu ze dne 9. 1. 2020 č. j. 26 C 172/2019-106 bylo výše uvedené usnesení okresního soudu vůči stěžovateli zrušeno.
4. K odvolání 1. vedlejšího účastníka bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu ze dne 9. 1. 2020 č. j. 26 C 172/2019-106 změněno tak, že předchozí usnesení okresního soudu ze dne 7. 6. 2019 (viz sub 2) č. j. 26 C 172/2019-8, na základě kterého byl stěžovatel zavázán zdržet se užívání inženýrské sítě kanalizace tvořené kanalizačním potrubím a kanalizační šachtou umístěnou na pozemku parc. č. X v katastrálním území Moravská Ostrava, se neruší.
5. Krajský soud shledal, že návrhem na zrušení předběžného opatření nelze nahrazovat pasivitu stěžovatele, který postupem podle §77 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), usiluje o změnu pro něj omezujícího opatření, proti kterému nepodal řádný opravný prostředek a nyní se snaží obcházením ustanovení o řádných opravných prostředcích tento stav zvrátit. Pod skutkovou podstatu §77 odst. 2 věta první o. s. ř. spadají především ty případy, kdy po nařízení předběžného opatření došlo ke změně poměrů, takže další trvání předběžného opatření již není nutné. Případně se podle tohoto ustanovení posuzují situace, kdy se později, a to v důsledku provedeného dokazování ve věci samé zjistí, že předpoklady pro nařízení předběžného opatření nebyly dány. O žádnou z takovýchto situací v posuzované věci nešlo, neboť stěžovatel se domáhal zrušení předběžného opatření pouze z důvodů, pro které bylo předběžné opatření zrušeno vůči 2., 3. a 4. vedlejší účastnici, nešlo o žádnou změnu poměrů ani dodatečná zjištění na základě provedeného dokazování, která by odůvodňovala závěr, že předpoklady pro vydání předběžného opatření nebyly dány.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že okolnosti, které nikdy neexistovaly, se změnit ani pominout nemohou. Je zřejmé, že argument krajského soudu, o který opřel své rozhodnutí, kterým stěžovatele de facto trestá za to, že dříve nebrojil proti předběžnému opatření včasným odvoláním, je výrazem svévole v jeho rozhodování a výběru interpretační alternativy, která neobstojí z hlediska ústavní konformity a souladu s principy spravedlnosti. A to na rozdíl od interpretační alternativy jiné, použité v tomto případě stěžovatelem, která vychází z aplikace principu a maiori ad minus a postuluje, že v případě, kdy §77 odst. 2 o. s. ř. nařizuje předsedovi senátu předběžné opatření zrušit, pominou-li důvody, pro které bylo nařízeno; je jistě povinen tak učinit i tehdy, jestliže předběžné opatření nařídil, aniž pro jeho nařízení byly splněny podmínky, tj. neexistovaly-li důvody pro jeho nařízení vůbec. Výsledkem rozhodnutí krajského soudu je tak vytvoření absurdní situace - právní fikce existence důvodů pro zatímní úpravu práv a povinností mezi účastníky sporu, které ve skutečnosti neexistují. Aby však stěžovatel dosáhl změny pro něj nepříznivého rozhodnutí, musí prokazovat, že se tyto neexistující důvody změnily nebo pominuly. Je přitom předem jasné, že takový důkaz stěžovatel přinést nemůže.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
10. Ústavní soud vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání, popř. trvání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), a usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
11. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených shledáno porušením tvrzeného základního práva stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
12. Ústavní soud v odůvodnění napadeného usnesení neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické, jak vyžaduje judikatura Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], a to včetně toho závěru, že bude-li v průběhu řízení na základě provedeného dokazování zjištěno, že u stěžovatele nastala změna okolností oproti době při nařízení předběžného opatření, popřípadě nastanou jiné rozhodné okolnosti, není vyloučeno, že podmínky, pro které okresní soud předběžné opatření vydal, pominou a bude dán důvod pro zrušení předběžného opatření. Tento závěr krajského soudu je třeba označit za ústavně konformní.
13. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu