ECLI:CZ:US:2020:4.US.2487.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2487/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti příspěvkové organizace X, zastoupené JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. června 2020 č. j. 23 C 14/2019-384, za účasti Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníka řízení, a Mgr. Elišky Boorové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 28. 8. 2020, stěžovatelka podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje zrušení označeného rozsudku s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla významným způsobem porušena její základní práva zaručená čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka spatřuje zásah do jejích ústavně zaručených práv zejména v tom, že Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 6. 2020 č. j. 23 C 14/2019-384 vyhověl žalobě bývalé zaměstnankyně Mgr. Elišky Boorové (dále jen "vedlejší účastnice řízení"), která se po stěžovatelce domáhala zaplacení dlužné mzdy ve výši 8 648 Kč s příslušenstvím. Dále jí uložil povinnost nahradit náklady řízení žalobkyně ve výši 21 985 Kč a České republice - Okresnímu soudu ve Znojmě ve výši 11 071,90 Kč. Žalobkyně uplatnila u soudu nárok na základě toho, že se stěžovatelkou dne 10. 3. 2016 sjednala dohodu o provedení práce s předmětem činnosti instruktor na lyžařském kursu v období od 13. 3. 2016 do 18. 3. 2016 se sjednanou mzdou 80 Kč/hod. a dne 2. 6. 2016 dohodu o provedení práce s předmětem činnosti instruktor na turistickém kurzu v období od 5. 6. 2016 do 10. 6. 2016 s hodinovou mzdou opět ve výši 80 Kč/hod. Obě tyto dohody okresní soud shledal absolutně neplatné pro rozpor s §34b odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalobkyně byla u žalované zaměstnána v pracovním poměru jako pedagogický pracovník - učitel střední školy a byla-li školou vyslána na výcvikový kurz, vykonávala na základě dohody o provedení práce činnosti, které se obsahově kryjí s náplní činnosti učitele na výcvikovém kursu. Dohody o provedení práce tak byly sjednány na stejný druh práce, který již byl vymezen v pracovní smlouvě, a žalobkyně měla být za práci odvedenou na základě dohod odměněna mzdou sjednanou pro její pracovní poměr učitele střední školy.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Soudní řízení dle tvrzení stěžovatelky neprobíhalo spravedlivě a bylo zatíženo podstatnými vadami a okresní soud neposkytl efektivní ochranu jejím právům zaručeným zákonem. Dále namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí, protože v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část faktů, která vyšla v řízení najevo, a okresní soud se řádně nevypořádal s uplatněnými námitkami stěžovatelky. S ohledem na jednostupňovost a faktickou nepřezkoumatelnost rozsudku měl okresní soud přistupovat k ochraně práv všech účastníků řízení s mimořádnou pečlivostí a ohleduplností, což v daném případě nebylo splněno. Okresnímu soudu vytkla přepjatě formalistický postup v řízení a sofistikované odůvodnění zjevné nespravedlnosti. Soud ji neseznámil s vyřešením předběžné otázky - neplatnost dohody o provedení práce, na základě které bylo vydáno překvapivé rozhodnutí ve věci samé, na které nemohla včas reagovat. Stěžovatelka nesouhlasí s vymezením pojmů učitelského povolání a vychovatelské činnosti, což jsou dvě rozdílná pedagogická povolání. Rozsudek považuje za extrémní, nejde o pouhý nesouhlas se závěry soudů, nýbrž o porušení práva na spravedlivý proces, dle jejího přesvědčení byla napadeným rozsudkem výrazným způsobem porušena její Ústavou chráněná práva. Dále argumentovala judikaturou Ústavního soudu a navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadené rozhodnutí.
4. Zástupci stěžovatelky k ústavní stížnosti sepsané advokátem připojili i vlastní vyjádření ze dne 28. 8. 2020, kde shodně upozornili na problematiku pedagogické činnosti, a to, že rozhodnutí okresního soudu může být významný a závažný precedens, zneužitelný proti celé řadě školských zařízení a na finanční dopad jejích hospodaření.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka nemá k dispozici žádné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
7. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti dle čl. 83 Ústavy a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů.
8. Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi [kupř. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a usnesení ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz] zaujal k tzv. bagatelním sporům stanovisko, podle kterého, pokud občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkumné řízení, což v obecné rovině není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví. Proto rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné odvolání, lze úspěšně napadat ústavní stížností jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Z dřívější rozhodovací praxe jde například o situace, kdyby se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, pominuly ve věci rozhodující skutečnosti, nebo by se odůvodnění rozhodnutí příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205)].
9. Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí o částce 8 648 Kč, kterou je, s odkazem na §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nutno označit za bagatelní. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti, jejímž předmětem je rozhodnutí okresního soudu vydané v občanském soudním řízení, musel Ústavní soud vzít v úvahu výši nároku, který žalobkyně z titulu dlužné mzdy u stěžovatelky uplatňovala. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne ze shora uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Ústavní soud odkazuje na závěry, jež v minulosti v tzv. bagatelních věcech zaujal [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01; usnesení ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01; usnesení ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01; usnesení ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07; usnesení ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 1679/09; usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09; usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1307/10 a další].
10. V posuzovaném případě Ústavní soud taková pochybení neshledal a z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že okresní soud se celou věcí řádně zabýval a provedl rozsáhlé dokazování listinnými důkazy (pracovní smlouva, její dodatky, platové výměry, dohody o provedení práce atd.), výslechem svědků (PaedDr. Ivana Herzigová, Mgr. Dana Nesnídalová, Mgr. Petra Fuxová, Mgr. Ivo Hiesse, Mgr. Dana Hrůzová) a znaleckým posudkem JUDr. Bohuslava Šauera ze dne 14. 11. 2019 a dodatkem ze dne 30. 3. 2020. Okresní soud dospěl k závěru dle zjištěného skutkového stavu, že žaloba o zaplacení dlužné mzdy je důvodná a žalobkyni vznikl nárok na mzdu minimálně v rozsahu, který uplatnila žalobou. Okresní soud žalobě vyhověl v plném rozsahu, a to včetně požadovaných úroků z prodlení, na které jí vznikl nárok dle §1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Okresní soud své rozhodnutí náležitě odůvodnil v souladu s §157 občanského soudního řádu a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.
11. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že v ústavní stížnosti stěžovatelka neuvádí nic, co by její spor o bagatelní částku posunulo do ústavněprávní roviny. Posuzovaná ústavní stížnost představuje jen polemiku se závěry učiněnými ve věci rozhodujícím soudem a vedenou v rovině práva podústavního. Stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
12. Závěry uvedené v napadeném rozhodnutí nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu a v této souvislosti připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Ústavní soud přisvědčil závěrům okresního soudu, že nijak nezpochybňuje tvrzení stěžovatelky, že s učitelem lze platně uzavřít dohodu o provedení práce vychovatele, aby však dohoda byla uzavřena platně, musí být zřejmé, že vůle účastníků dohody skutečně směřovala k uzavření dohody o provedení práce takového druhu. To však v případě vedlejší účastnice (na rozdíl od jiných slyšených zaměstnanců) z provedeného dokazování nevyplynulo natolik, aby soud neměl důvodné pochybnosti o skutečné vůli obou účastníků. Z uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za rozhodnutí učiněné v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že k osobnímu podání sepsanému zástupci stěžovatelky dne 28. 8. 2020 nemohl Ústavní soud přihlédnout, neboť nejsou splněny podmínky zákona o Ústavním soudu (§29 až 31).
13. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu