ECLI:CZ:US:2020:4.US.2537.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2537/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Z. M., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Davidem Jarošem, advokátem, sídlem Jílovská 1167/71a, Praha 4 - Braník, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2020 sp. zn. 67 To 145/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. dubna 2020 č. j. 3 PP 67/2019-97, a o s ní spojeném návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel vykonává trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců za spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle §215a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 a odst. 2 písm. b) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 a odst. 2 písm. g) trestního zákoníku ve stadiu pokusu. Stěžovatel byl do současné doby desetkrát soudně trestán (počtvrté vykonává trest odnětí svobody). Obvodní soud shledal, že u něj není dostatečně prokázán předpoklad vedení řádného života. Trestné činnosti se stěžovatel dopouštěl i bezprostředně po posledním propuštění z výkonu trestu, a navíc po dlouhou dobu. U veřejného zasedání stěžovatel svou trestnou činnost opakovaně bagatelizoval a neprokázal, že má na ni patřičný náhled. Nebagatelní trestné činnosti se stěžovatel dopouští v podstatě kontinuálně od roku 1981. Uvedené skutečnosti nesvědčí podle soudu o předpokladu, že by stěžovatel vedl v budoucnu řádný život.
3. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěrem o nedostatečných předpokladech vedení řádného života. Stěžovatel je speciální recidivista, páchající od roku 1998 v podstatě kontinuálně majetkovou trestnou činnost. V minulosti již byl podmíněně propuštěn, avšak vždy opětovně začal páchat další trestnou činnost. Hodnocení stěžovatele věznicí považuje městský soud za naprosto průměrné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s důvody podání stížnosti. Pominuly skutečnost, že první návrh podala stěžovatelova družka jako poškozená jednáním, pro něž stěžovatel vykonává trest. Soudy kladly důraz na stěžovatelovu trestní minulost a v podstatě nijak nezhodnotily možnosti stěžovatelovy nápravy ve výkonu trestu. Obava soudů ze stěžovatelovy recidivy není ničím podložena. Rozhodnutí rovněž chybně uvádí, že stěžovatel byl již v minulosti podmíněně propuštěn, což se však nestalo (jednou mu byl trest ze zdravotních důvodů přerušen). Stěžovatel nebyl dále nikdy odsouzen pro majetkovou trestnou činnost, jak uvádí soudy. Závěr soudů, že násilnou trestnou činnost páchá stěžovatel v podstatě kontinuálně od roku 1981, by neměl být upřednostňován, neboť většina trestů již byla zahlazena a trestná činnost z 80. let souvisela s vyjadřováním nesouhlasu s tehdejším společenským zřízením. Soudy nikterak nezohlednily "restorační složku" výkonu trestu, projevující se pozitivním vztahem mezi stěžovatelem a jeho družkou, údajnou poškozenou, která vůči stěžovateli nevznáší žádné nároky. Poškozená nebyla k veřejnému zasedání předvolána, ačkoliv o to stěžovatel žádal, aby mohla potvrdit zajištění jeho základních životních potřeb. Soudy se rovněž nikterak nezabývaly jeho zdravotně omezenou schopností plnit program "zacházení" ve věznici a s tím spojenou možnost získat kázeňskou odměnu. Po přesunutí do pražské věznice nebylo zohledněno jeho lepší zařazení v předchozí věznici. Soudy tedy nepřípustně zdůraznily prvek stěžovatelovy trestní minulosti a neřešily jeho aktuální poměry. Z napadených rozhodnutí fakticky vyplývá nemožnost splnění podmínek podmíněného propuštění. Soudy se odmítly zabývat stěžovatelovou snahou o zjištění možností probačního dohledu. Podle stěžovatele tak nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav nutný pro rozhodnutí. Bez jeho zavinění došlo v řízení ke značným průtahům, v jejichž důsledku bude moci žádat o podmíněné propuštění až za další jeden rok. Zdravotní problémy stěžovatelovy družky vyžadují s jejím přibývajícím věkem stěžovatelovu péči.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky uplatněné v řízení před obecnými soudy, s nimiž se však soudy dostatečně vypořádaly, což stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nereflektuje. Především je třeba zdůraznit, že krajský soud odkázal ve svém rozhodnutí na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu. Z toho důvodu může Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí v podstatě odkázat. Je v něm přesvědčivě odůvodněno, z jakého důvodu stěžovatelovu návrhu o podmíněné propuštění nebylo možno vyhovět.
8. Toliko pro úplnost Ústavní soud uvádí, že podle jeho ustálené judikatury neexistuje ústavně zaručené subjektivní právo na podmíněné propuštění. Za důvod pro případný zásah považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu jako je "polepšení" je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu [srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 208/12 a nález ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09 (N 201/58 SbNU 787); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Posouzení a vyvážení legitimních kritérií je, v rámci zákonem stanovené diskrece (§88 trestního zákoníku), v pravomoci obecných soudů, jejichž úkolem je v každém konkrétním případě posoudit, zda pozitivní prvky v chování odsouzeného převažují nad prvky negativními, resp. nad rizikem recidivy.
9. Jde-li o ústavní přípustnost zohledněných kritérií, pak v tomto směru Ústavní soud neshledal žádné relevantní pochybení. Především je třeba přisvědčit názoru soudu, podle něhož lze přihlédnout k trestní minulosti odsouzeného. Takový postup je naopak nezbytný pro posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění [srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69)]. Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje, přičemž takový postup nepředstavuje porušení zásady ne bis in idem (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). Přihlížet přitom lze i k odsouzením zahlazeným, vypovídají-li o stěžovatelově osobnosti [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Ústavní soud ve své judikatuře toliko zapověděl, aby žádosti o podmíněné propuštění mohly být zamítnuty pouze s poukazem na závažnost spáchané trestné činnosti. K tomu však v dané věci nedošlo a soudy řádně zohlednily stěžovatelova opakovaná selhání a riziko z nich vyplývající.
10. Závěr o podmíněném propuštění by naopak neměl být založen toliko na zjištění o slušném (tedy obvyklém) chování ve výkonu trestu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen, konstatovaná v řádně vedeném soudním řízení, nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14 nebo ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14). Soudy tedy nemají povinnost vyvíjet nadměrné úsilí k zjištění podrobností o výkonu trestu stěžovatelem. Namítá-li stěžovatel, že soudy si neopatřily dostatek materiálů pro zamítnutí jeho žádosti, obrací tím jednak důkazní břemeno (dostatek materiálů musí být shromážděn pro vyhovění žádosti). Z toho důvodu jsou nepodstatné i případné formální chyby v rozhodnutí krajského soudu (např. záměna podmíněného propuštění s přerušením trestu).
11. Těmto požadavkům soudy dostály. Získané důkazy nesvědčí podle soudů o takové změně ve stěžovatelově chování a jeho osobních poměrech, která by odůvodňovala závěr, že subjektivní příčina opakovaného páchání trestné činnosti byla aktuálním výkonem trestu potlačena. Přisvědčit je třeba soudům i v tom, že sama skutečnost stěžovateli nakloněného chování jeho družky (poškozené) nehraje pro jeho podmíněné propuštění podstatnou roli. Taková změna chování je u obětí domácího násilí (zvláště ve zranitelné situaci z důvodů zdravotních problémů) poměrně běžná, přičemž nikterak nezvyšuje šanci na nápravu stěžovatelova chování. Stejně tak je známo, že bez zvláštních garancí je návrat do nezměněného prostředí, v němž stěžovatel opakovaně a dlouhodobě páchal závažnou trestnou činnost na osobě, které se mu v chování podřizuje a podléhá, spíše zvýšením rizika recidivy.
12. Konečně nelze přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že krajský soud absolutně vyloučil možnost jeho propuštění před koncem výkonu trestu. Z odůvodnění napadeného usnesení se naopak jasně podává, že podle krajského soudu je třeba na stěžovatele působit ještě po delší dobu (zlepšit například jeho hodnocení v aktuální věznici nebo získat lepší náhled na svou minulost). Za pochybení pak nelze považovat ani to, že soudy podrobněji neprokazovaly zajištění stěžovatelových potřeb po propuštění. Z kontextu rozhodnutí je zřejmé, že tuto skutečnost považovaly za prokázanou, avšak nedostatečně relevantní v kontextu dalších rozhodujících skutečností.
13. Namítá-li stěžovatel, že pochybením obvodního soudu došlo k faktickému posunutí jeho možností žádat o podmíněné propuštění v budoucnu, jde o typický příklad budoucího potenciálního zásahu, kterým se Ústavní soud nemůže zabývat, dokud nenastane.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Osud ústavní stížnosti pak sdílí rovněž návrh na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu