ECLI:CZ:US:2020:4.US.2577.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2577/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele D. S., zastoupeného Mgr. Markem Ulmanem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 10. 2019, č. j. VZV 30/2019-755, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel napadá shora uvedené usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "napadené usnesení"), neboť jím dle jeho názoru bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Posouzení splnění procesních předpokladů
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Skupiny kriminální policie a vyšetřování, Sekce finanční kriminality, Odboru daní ze dne 20. 8. 2019, č. j. NCOZ-6526-143/TČ-2019-412302, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině dle §361 odst. 1 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku.
4. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení dne 26. 8. 2019 a znovu kvůli nejasnostem při doručování 5. 9. 2019 blanketní stížnost, v níž uvedl, že ji odůvodní do 21 dní poté, co mu bude policejním orgánem umožněno seznámení se spisovým materiálem shromážděným ve věci, a současně požádal o nahlížení do spisu v rozsahu dvou dní. Dne 11. 9. 2019 stěžovatel prostřednictvím svého obhájce nahlédl do spisu, avšak byla mu zpřístupněna jen jeho část, neboť zbytek spisového materiálu byl veden v režimu utajení a dosud probíhalo jeho odtajňování. Stěžovatel tak požádal o další nahlédnutí do spisu hned na místě, které zopakoval písemně dne 17. 9. 2019. Ačkoliv až dne 1. 11. 2019 bylo stěžovatelovu obhájci umožněno nahlédnout do spisu v plném rozsahu, již dne 30. 10. 2019 bylo vydáno napadené usnesení.
5. Stěžovatel proti němu brojil nejprve ústavní stížností, která však byla usnesením sp. zn. II. ÚS 15/20 ze dne 31. 3. 2020 odmítnuta pro nepřípustnost, neboť dle názoru Ústavního soudu měl stěžovatel nejprve podat podnět k výkonu dohledu dle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel tak tedy učinil a byl dne 7. 7. 2020 vyrozuměn Nejvyšším státním zastupitelstvím o vyřízení jeho podnětu k výkonu dohledu. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uznal pochybení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "dozorová státní zástupkyně"), nicméně konstatoval, že není v jeho pravomoci napadené rozhodnutí zrušit. Stěžovatel se proto nyní obrátil na Ústavní soud.
IV. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nejprve rekapituluje procesní vývoj a seznamuje Ústavní soud s obsahem napadeného usnesení a dalších relevantních rozhodnutí. Následně proti napadenému usnesení namítá, že dozorová státní zástupkyně porušila jeho ústavně zaručené základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že rozhodla o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání dříve, než stěžovatel tuto stížnost odůvodnil, a to přesto, že stěžovatel si k odůvodnění stížnosti určil lhůtu 21 dní od seznámení se se spisovým materiálem. Stěžovatel přitom nebyl jakkoliv upozorněn na to, že jím zvolenou lhůtu dozorová státní zástupkyně nepovažuje za přiměřenou či že ji nebude akceptovat a že k vyřízení stížnosti dojde dříve, než tato lhůta uplyne. Bez znalosti kompletního spisového materiálu přitom stěžovatel nemohl kvalifikovaně odůvodnění stížnosti vyhotovit.
7. Napadené usnesení přitom bylo vydáno dříve, než se mohl stěžovatel seznámit s kompletním spisovým materiálem. Dle stěžovatele k tomu proto došlo dokonce ještě dříve, než začala lhůta k odůvodnění stížnosti běžet. Počátek běhu lhůty přitom nelze vázat k předchozímu nahlédnutí do spisu dne 11. 9. 2020, neboť tehdy nebyl stěžovateli předložen celý spisový materiál. K takovému postupu přitom nebyl důvod, neboť stěžovateli mohlo být umožněno seznámit se i s informacemi podléhajícími režimu utajení. Stěžovatel odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 1692/18 ze dne 4. 9. 2018 (N 150/90 SbNU 443; pozn. všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz) a nález sp. zn. II. ÚS 816/20 ze dne 28. 5. 2020, jejichž závěrů se dovolává ve prospěch svého názoru, že jeho ústavně zaručené základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny bylo porušeno. Při vydání napadeného usnesení se rovněž dozorová státní zástupkyně dle stěžovatelova názoru dopustila nepřípustné libovůle.
V. Posouzení Ústavním soudem
8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu připadá jeho zásah do probíhajícího přípravného řízení jen za splnění velmi přísných podmínek [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3221/09 ze dne 16. 9. 2010 (N 197/58 SbNU 741)]. Je tomu tak proto, že jde o první stádium trestního řízení, přičemž na rozhodování a postup orgánů činných v trestním řízení není možno na samotném počátku celého řízení klást takové nároky, jako na rozhodnutí a postup soudu v hlavním líčení. Taktéž v tomto stádiu není známo, zda vůbec řízení postoupí do dalšího stádia, a tedy zda se základní práva a svobody stěžovatele i nadále budou nacházet v ohrožení. Rovněž i v případě, že by se v řízení vyskytla pochybení, která by bylo možno považovat za porušení základních práv či svobod, orgány činné v trestním řízení mají možnost tato zhojit v případném dalším průběhu řízení.
10. Zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavním soudem je proto možná jen zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže je takové usnesení projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení. K tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2520/14 ze dne 9. 10. 2014 (N 191/75 SbNU 155), §31; usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006 (U 14/43 SbNU 655), usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467), a mnohá další. Mimo meze přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání přitom vždy stojí věcné posouzení příslušného orgánu činného v trestním řízení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)].
11. Stěžovatel nebrojí přímo proti usnesení o zahájení trestního stíhání ani nepřímo proti jeho obsahu, ale toliko proti procesním vadám při vyřízení stížnosti státní zástupkyní proti tomuto usnesení. Za těchto okolností se proto Ústavní soud omezil toliko na otázku, zda namítané vady jsou samy o sobě způsobilé ohrozit zájmy stěžovatelovy obhajoby či jiné jeho oprávněné zájmy v trestním řízení nenapravitelně či jen velmi obtížně napravitelně z pohledu trestního řízení jako celku. Napadeným usnesením se totiž žádný ucelený úsek trestního řízení nekončí, naopak bezprostředně navazuje na usnesení o zahájení trestního stíhání, jímž se relativně ucelený úsek trestního řízení (tzv. vyšetřovací fáze přípravného řízení) začíná. Stěžovatel, který se v mezidobí již měl možnost seznámit s dosavadním spisovým materiálem v jeho úplnosti, má možnost informace nově zjištěné ze spisového materiálu využít ve svůj prospěch příslušným procesním postupem, lišícím se podle povahy těchto informací. Mimo jiné měl stěžovatel možnost takto později dosáhnout i zrušení či modifikace usnesení o zahájení trestního stíhání na základě podnětu k výkonu dozorového oprávnění státní zástupkyně dle §174 odst. 2 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve věci pozdějších předpisů, byly-li by pro ně důvody.
12. Stěžovatelovy odkazy na nálezy sp. zn. II. ÚS 816/20 a sp. zn. I. ÚS 1692/18 jsou v jeho kauze nepřípadné. Ve věci sp. zn. II. ÚS 816/20 šlo o stížnost proti usnesení o přípustnosti vydání tamního stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace, tedy šlo o rozhodnutí, jehož následky stěžovatel již neměl jak jinak v dalším průběhu trestního řízení zvrátit, s výjimkou právě podání stížnosti. Ve věci sp. zn. II. ÚS 816/20 šlo o skutkově zcela odlišnou situaci, neboť stížnost v ní směřovala proti usnesení o zajištění majetku, tedy proti usnesení, jehož důsledky sice lze zvrátit i v dalším průběhu trestního řízení, avšak které již představuje v porovnání s usnesením o zahájení trestního stíhání typově závažnější zásah do základních lidských práv, neboť je jím osoba, jejíž majetek byl zajištěn, na svém právu vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny omezena.
13. Ve stěžovatelově věci, jak výše uvedeno, mezi prvým stěžovatelovým nahlížením do spisu a vydáním napadeného usnesení uplynulo 21 dní, přičemž v této lhůtě byly stěžovateli zpřístupněny části spisu označené 1A - obsahující zahájení úkonů, zahájení trestního stíhání, trestní oznámení a jiná rozhodnutí, 2A, 2B - zadržení, výslechy zadržených, obhájci, 3A, 3B - výslechy obviněných a svědků, 4A, 4B, 4C, 4D, 4E - podněty, návrhy a příkazy k prohlídkám, protokoly z prohlídek a z vydání věcí, úřední záznamy ze šetření, 5A - vyhodnocení Generálního finančního ředitelství a Finančního úřadu, 6A - úřední záznamy z provedených šetření a sledování. Stěžovateli tak, jak se podává z odůvodnění napadeného usnesení, nebyla zpřístupněna jen ta část spisu, která obsahovala návrhy, příkazy a protokoly k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, povolení sledování osob a věcí a jejich obsahové přepisy, resp. předmětné záznamy.
14. Jak poznamenala dozorová státní zástupkyně, šlo tedy pouze o jeden druh důkazů z celé řady dalších, a stěžovateli nebylo znemožněno kvalifikovaně odůvodnit stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť disponoval informacemi ze spisu v dostatečném rozsahu. Ústavní soud se s tímto názorem ztotožňuje. Nelze přitom přijmout ani stěžovatelovu námitku, že není přípustné odepřít obhájci nahlížení do spisu s poukazem na to, že ten obsahuje utajované skutečnosti, neboť zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, takový postup nezapovídá. Vzhledem k charakteru obsahu nezpřístupněné části spisu je totiž zřejmé, že odepření nahlédnutí do ní mělo především taktický důvod a režim utajení byl zaveden jen pro charakter těchto úkonů, jak je to předpisy vyžadováno.
15. Ústavní soud k tomu podotýká, že žádné ústavně zaručené základní právo na zpřístupnění celého spisového materiálu, jež tvoří podklad k usnesení o zahájení trestního stíhání, neexistuje. Jak poznamenáno již výše, vydání usnesení o zahájení trestního stíhání vyžaduje nižší standard zjištěných skutečností, důkazů i odůvodnění než rozhodnutí, jímž se přípravné řízení končí, nebo dokonce než rozsudek ve věci samé. Logicky tak i požadavek na kontradiktornost řízení, spočívající v tomto ohledu v seznámení obhajoby s veškerými skutečnostmi a důkazy, které byly před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání zjištěny a které jej odůvodňují, může být limitován důležitými důvody, právě například taktikou vyšetřování a trestní řád, na takový postup výslovně pamatuje v §65 odst. 2.
16. Odepření nahlédnutí do (celého) spisu na počátku trestního stíhání proto nelze považovat za nelegitimní, ostatně je kompenzováno povinností orgánů činných v trestním řízení na závěr přípravného řízení zpřístupnit obhajobě spisový materiál v plném rozsahu (§65 odst. 2 věta třetí trestního řádu). Nelze tak dovodit, že by účinná ochrana ústavně zaručených základních práv či svobod vyžadovala, aby každý obviněný v trestním řízení byl seznámen s celým dosavadním rozsahem spisového materiálu již v okamžiku, kdy podává stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
17. Stěžovateli v jeho trestní věci bylo odepřeno nahlédnutí jen do jediné části spisu, která obsahovala jediný druh důkazu. Mohl se naopak seznámit s výpověďmi a vysvětleními všech zainteresovaných osob, finančními a účetními analýzami, protokoly o provedení prohlídek atd., tedy nelze pochybovat o tom, že měl potřebné informace v takovém rozsahu, který mu umožňoval kvalifikovaně stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání odůvodnit. Z trestního spisu plyne, že drtivé většině spoluobviněných tento rozsah k řádnému odůvodnění stížností postačoval, přičemž dva spoluobvinění, kteří podávali nejprve blanketní stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, jež dodatečně odůvodnili, dosáhli dokonce zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání vůči sobě.
18. Z ústavněprávního hlediska nemůže obstát ani námitka, že stěžovatel avizoval při prvním nahlížení do spisu, že není spokojen s rozsahem, v němž mu bylo nahlížení umožněno, a tedy že lhůta k odůvodnění stížnosti mu ani nezačala běžet, neboť její začátek podmínil předložením kompletního spisového materiálu. Podmínění běhu lhůty okolnostmi, které si obhajoba stanoví, trestní řád neumožňuje, nadto, jak již uvedeno, na poskytnutí kompletního spisového materiálu krátce po zahájení trestního stíhání nemá obhajoba právní nárok. Jelikož stěžovatel neměl zaručeno, že zbytek spisu mu bude zpřístupněn dříve než v okamžiku dle §166 odst. 1 trestního řádu, měl a mohl relevantní odůvodnění své blanketní stížnosti doplnit na základě informací zjištěných při prvním nahlížení do spisu dne 11. 9. 2019.
19. Odhlédnout nelze ani od toho, že dozorová státní zástupkyně, vázána revizním principem, i bez odůvodnění stížnosti stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání naplnila požadavky trestního řádu ohledně přezkumu usnesení napadeného stížností dle §147 trestního řádu a podle odůvodnění napadeného usnesení nic nenasvědčuje tomu, že by tak učinila toliko formálně a neúčinně. Připustila přitom, že v závislosti na další vývoj řízení se bude muset policejní orgán řádně stěžovatelovou obhajobou, pokud ji uplatní, zabývat a že důkazní stav ve vztahu ke všem obviněným bude třeba upřesnit a objektivizovat.
20. Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že vznikla-li nejasnost o délce lhůty k odůvodnění stížnosti, byť i v pochybnostech o oprávnění obhájce požadovat dlouhou lhůtu k odůvodnění stížnosti, měla v rámci procesní korektnosti a elementární slušnosti vyrozumět obhájce o tom, že jeho možnost doplnit odůvodnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je v ohrožení a že lhůtu jím navrženou procesně nepřípustným způsobem neakceptuje.
21. Ústavní soud však již nemůže souhlasit s tím, že již jenom tímto pochybením by bylo nenapravitelným způsobem porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud nicméně zastává názor, že ne každá nezákonnost zakládá rovněž vadu protiústavnosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123); nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165); nález sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003 (N 69/30 SbNU 163) či nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); usnesení sp. zn. Pl. ÚS 13/18 ze dne 4. 9. 2018, bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 82/49 SbNU 185) bod 12.; či nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373), bod 69.].
22. Jak již uvedeno, stěžovatel přitom měl možnost ihned po seznámení se s celým obsahem spisového materiálu i kdykoliv poté v návaznosti na vývoj vyšetřování dodatečně zjištěné informace uplatnit v rámci své obhajoby ve svůj prospěch odpovídajícím způsobem, který by teoreticky mohl vést (byť to Ústavní soud jakkoliv nepředjímá a ani k tomu nemá dostatek informací) i ke zrušení či modifikaci usnesení o zahájení trestního stíhání dle §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu.
23. V ústavní stížnosti neuvedl přitom stěžovatel nic k tomu, zda a případně jakým způsobem nesprávný postup dozorové státní zástupkyně způsobil takový zásah do stěžovatelových práv, který by již později v dalším průběhu trestního řízení nebyl odstranitelný vůbec, či by bylo možno jej zvrátit jen velice obtížně. Ústavní soud tak nemůže konstatovat porušení žádného stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody, absentuje-li v ústavní stížnosti tvrzení dalších specifických okolností, pro něž by již jen samotné vedení trestního stíhání po dobu mezi vydáním napadeného usnesení a hypotetickým následkem uplatnění nově zjištěných informací ze zbývající části spisu ve stěžovatelově konkrétním případě představovalo tak intenzivní zásah do stěžovatelových práv, že by dosahoval ústavněprávní roviny.
24. Stěžovatel přitom dokonce ani poté, co se v úplnosti se spisovým materiálem seznámil, v ústavní stížnosti neuvádí žádné skutečnosti, které by při jejich uplatnění ve stížnosti byly způsobilé zvrátit napadené rozhodnutí státní zástupkyně a tak Ústavní soud přesvědčit, že by samotné nesprávné vyřízení stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání zabránilo ukončení jeho trestního stíhání při první možné příležitosti a že by tím jeho oprávněné zájmy byly velmi citelně a nenapravitelně či jen těžko napravitelně zasaženy. Není přitom úkolem Ústavního soudu suplovat stěžovatelovu argumentaci a žádné specifické okolnosti, které by takový závěr odůvodňovaly, samostatně zjišťovat.
VI. Závěr
25. Ústavní soud se po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neztotožňuje s argumentací stěžovatele. Žádná ze stěžovatelem uplatněných námitek v této konkrétní věci nesvědčí o byť potenciálním porušení některého jeho ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ústavní soud proto neshledal potřebu věc projednat meritorně ani si v ní obstarat další podklady, a proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu