ECLI:CZ:US:2020:4.US.2753.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2753/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Davida Koncze, soudního exekutora, Exekutorský úřad v Chebu, sídlem 26. dubna 573/10, Cheb, zastoupeného Mgr. et. Mgr. Janem Jungem, advokátem, sídlem Štěpánská 615/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2020 č. j. 4 Cmo 105/2020-88 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2020 č. j. 2 Nc 1015/2020-13, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodních společností 1. ŽOS Group, a. s., sídlem Křižovnická 86/6, Praha 1 - Staré Město, 2. B H K, spol. s r. o., sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, a 3. KAMINARI WEALTH MANAGEMENT & TRUST, SE, sídlem Koněvova 1965/208, Praha 3 - Žižkov, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních správ a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podnikat podle čl. 26 Listiny.
2. Napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k návrhu 1. vedlejší účastnice (dále jen "navrhovatelka") nařídil ve výroku I podle §74 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), předběžné opatření, jímž uložil stěžovateli povinnost zdržet se konání dobrovolné dražby konkrétních nemovitých věcí v katastrálním území Nymburk, a to až do pravomocného skončení řízení o určení vlastnického práva navrhovatelky k podílu o velikosti 100 % v obchodní společnosti ŽOS Real, s. r. o. (dále jen "ŽOS Real"), a navrhovatelce stanovil povinnost nejpozději do 5. 5. 2020 podat k věcně a místně příslušnému soudu žalobu ve věci samé (výrok II).
3. K odvolání stěžovatele, jakož i 2. a 3. vedlejší účastnice Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením v usnesení městského soudu v napadeném výroku I potvrdil. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že navrhovatelka převedla tento podíl v ŽOS Real na 2. vedlejší účastnici, přičemž příslušná smlouva ze dne 12. 8. 2019 má být podle ní neplatná mimo jiné z toho důvodu, že neměla jiný majetek než tento podíl, že ten tvořil její obchodní závod a že její jediný akcionář nevyslovil s převodem obchodního závodu souhlas [§190 odst. 2 písm. i), §48 zákona č. 90/2019 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)]. Vrchní soud dospěl k závěru, že jsou naplněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření podle §74 odst. 1 a §102 odst. 1 o. s. ř., když byly osvědčeny rozhodné skutečnosti, zejména nárok sám, a navrhovatelka doložila skutečnosti odůvodňující obavu, že by i výkon rozhodnutí byl ohrožen zejména chováním stěžovatele, který se jako soudní exekutor chystal vykonat dobrovolnou dražbu, konkrétně by došlo ke zhoršení postavení navrhovatelky jakožto vlastnice 100% podílu v ŽOS Real, dovolávající se neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu v samostatném sporu.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Úvodem ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje, že výše zmíněnou dražbu neměl provádět jako exekuční dražbu (s tím, že k ní došlo až později), ale jako tzv. další činnost exekutora podle §76 odst. 2 o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), a že společnost ŽOS Real předmětné nemovitosti jako jejich vlastnice mohla zpeněžit i jiným způsobem, a v tomto ohledu nebyla nijak omezena. Uložením povinnosti zdržet se provádění dražby, aniž by soud jinému uložil jakoukoliv povinnost, mu obecné soudy položily neodůvodněnou překážku ve výkonu podnikatelské činnosti, čímž zasáhly do jeho práva na svobodné podnikání.
5. Porušení práva na spravedlivý proces (sc. práva na soudní ochranu) stěžovatel spatřuje v tom, že usnesení městského soudu je nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje odůvodnění (§169 odst. 2 o. s. ř.). Usnesení vrchního soudu je v některých částech až zmatečné, když odkazuje na neexistující závěry městského soudu, což jej zbavuje jistoty, jakými úvahami byl soud veden a jakými limity je vázán. Dále je podle stěžovatele nepředvídatelné, konstatuje-li se v něm, že je na úvaze soudu prvního stupně, zda a v jakém rozsahu předběžné opatření nařídí. Vrchní soud své právní názory zakládá na bezmezné svévoli. Současně stěžovatel namítá, že v případě návrhu na nařízení předběžného opatření jsou všechny skutkové okolnosti výhradně v rovině tvrzení. Konkrétně pak vytýká vrchnímu soudu, že pokládal za osvědčené, že navrhovatelka má v ŽOS Real 100% podíl, čímž předjímá výsledek soudního sporu.
6. Stěžovatel, odvolávaje se na odbornou literaturu, namítá i porušení zákona, k němuž mělo dojít tím, že nařízeným předběžným opatřením byla uložena určitá povinnost pouze jemu. Současně upozorňuje, že nebylo prokázáno, že by uložením povinnosti ŽOS Real, jako vlastnici předmětných nemovitostí, vůči které již byla zahájena exekuce, bylo duplicitně ukládáno již existující omezení. V době rozhodování městského soudu totiž nebyla žádná exekuce proti ní vedena, ta byla zahájena až v průběhu odvolacího řízení. Z tohoto důvodu měla být uložena povinnost minimálně i vlastnici předmětných nemovitostí, přičemž danou nezákonnost nelze omlouvat změnou skutkových okolností. Stěžovatel také namítá, že soud nejednal s pasivně legitimovanými osobami, neboť odpůrkyně nebyly vlastnicemi předmětných nemovitostí. Nelze shledat souvislost mezi uloženou povinností a sporem o vlastnictví obchodního podílu v ŽOS Real. Obecné soudy se dále nevypořádaly s námitkou, že navrhovatelka v době zahájení řízení o předběžném opatření byla omezena ve svém jednání v důsledku vedení exekuce prodejem závodu, a tudíž nebyla oprávněna k podání návrhu.
7. Stěžovatel poukazuje i na to, že společnost ŽOS Real měla v době zahájení řízení vysoké závazky po lhůtě splatnosti a legitimně chtěla použít peněžní prostředky získané zpeněžením předmětného majetku k úhradě svých závazků. Zahájení exekuce je důsledkem neuskutečněné dobrovolné dražby, kdy dvě dražební jednání byla zmařena, a proto věřitel přistoupil k vymožení své pohledávky prostřednictvím exekuce, přičemž ŽOS Real musela hradit její náklady. Navrhovatelka nemohla být provedením dobrovolné dražby poškozena, neboť by předmětné nemovitosti byly zpeněženy za obvyklou cenu. Závěrem stěžovatel zmiňuje, že po vydání předběžného opatření byla vůči ŽOS Real zahájena exekuce a dobrovolnou dražbu již provést nelze s ohledem na generální, resp. speciální inhibitorium. Není tudíž pravda, že by po nařízení předběžného opatření nedošlo ke změně skutkového stavu, který by ospravedlňoval zrušení předběžného opatření.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud připomíná svůj konstantně zastávaný názor, podle kterého způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně sice vyloučit nelze, avšak zásah v této podobě zpravidla nedosahuje takovéto intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud tedy zpravidla neshledává nutnost zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, protože jejich trvání je zásadně časově omezeno.
11. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je přitom v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
12. Nyní posuzovaná věc je specifická tím, že předběžným opatřením byla uložena povinnost stěžovateli jako "někomu jinému než účastníku" (§76 odst. 2 o. s. ř.), spočívající v zákazu provést (dobrovolnou) veřejnou dražbu předmětných nemovitostí. Stěžovatel se přitom domáhá zrušení napadených soudních rozhodnutí za situace, kdy již takovouto dražbu stejně nelze provést, neboť společnost ŽOS Real je omezena v nakládání s předmětnými nemovitostmi v důsledku probíhající exekuce. Nadto jsou v dané exekuci tyto nemovitosti stěžovatelem samotným zpeněžovány. Z uvedeného je jednak patrno, že případný kasační zásah Ústavního soudu by již nemohl vést k nápravě údajně závadného stavu, kdy je stěžovateli bráněno v konání původně zamýšlené veřejné dražby, jednak není zřejmé, jak je fakticky zasahováno do jeho podnikatelské činnosti, když totéž vykonává v exekuční činnosti. Stěžovatel sice poukazuje na rozdíly mezi dražbou konanou při exekuční činnosti (§28 a násl. exekučního řádu) a při tzv. další činnosti exekutora (§74 a násl. exekučního řádu), žádné konkrétní dopady na svou osobu, jež by nadto byly odstranitelné přímo či nepřímo požadovaným kasačním zásahem, neuvádí. Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal ústavní stížnost z materiálního hlediska za návrh opodstatněný.
13. K tomu možno dodat, že poukazuje-li stěžovatel na důsledky, které soudy nařízený zákaz realizace veřejné dražby bude mít na ŽOS Real, jde o argumentaci v tomto řízení irelevantní, neboť ústavní stížnost je prostředkem ochrany subjektivních ústavně zaručených základních práv a svobod (právě jen) stěžovatele. Úlohou Ústavního soudu přitom není dozírat na to, aby soudní řízení proběhlo, či jeho výsledek byl v souladu se zákonem, anebo poskytovat ochranu základních práv či svobod subjektům odlišným od stěžovatele.
14. Na opodstatněnost ústavní stížnosti nelze usuzovat ani z jiných důvodů. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou svévolná, přičemž městskému soudu vytýká absenci odůvodnění a vrchnímu soudu to, že jsou jeho závěry nepřezkoumatelné. Ústavní soud podotýká, že (i) řízení o předběžném opatření a rozhodnutí v něm vydaná přezkoumává jako jeden celek, přičemž z napadeného usnesení vrchního soudu jsou dostatečně patrny důvody, které obecné soudy k nařízení předběžného opatření vedly, tedy že navrhovatelka prokázala, že stěžovatel aktuálně chystá provést dražbu předmětných nemovitostí, a současně osvědčila, že by touto dražbou mohla být majetkově dotčena, neboť eventuálně je "nepřímým vlastníkem" předmětných nemovitostí, a to s ohledem na případnou neplatnost zmíněné smlouvy o převodu obchodního podílu společnosti ŽOS Real. Možno dodat, že Ústavnímu soud není zřejmé, jak by tím vrchní soud předjímal výsledek příslušného soudního řízení, jak stěžovatel namítá; jde pouze o závěr v rovině pravděpodobnosti, který je nezbytné učinit za účelem rozhodnutí o příslušném návrhu.
15. Dále Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti z velké části jen opakuje ty námitky, které uplatnil ve svém odvolání, a tudíž nelze usuzovat, že by absence odůvodnění napadeného usnesení městského soudu vedla ke zkrácení jeho práva v daném řízení skutkově a právně argumentovat. Nebylo však možné přejít, že vrchní soud se výslovně nevyjádřil ke stěžovatelově námitce, že návrh byl podán neoprávněnou osobou, když se (dle všeho) ztotožnil s argumentací, kterou navrhovatelka v reakci na danou námitku předestřela. Nicméně ani Ústavní soud stěžovatelův názor, dle něhož §338k odst. 6 o. s. ř. v podstatě stanovuje, že v soudním řízení, kterého se povinný účastní a které se týká závodu, jej může/musí zastupovat jen správce závodu (tedy že povinný nemůže nikdy jednat samostatně), nesdílí, a tudíž nejde o vadu, jež by mohla být z hlediska výsledku daného řízení významná.
16. K ostatní argumentaci v ústavní stížnosti obsažené Ústavní soud uvádí, že ta je vedena toliko z hlediska možné věcné nesprávnosti napadených soudních rozhodnutí, kterážto opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, neboť věcná správnost (zákonnost) rozhodnutí není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Tvrdí-li stěžovatel, že nastaly důvody pro zrušení předběžného opatření, tato otázka byla předmětem jiného řízení.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu