ECLI:CZ:US:2020:4.US.2915.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2915/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného Mgr. Pavlou Trachtovou, advokátkou, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. července 2020 č. j. 14 To 449/2020-33 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. července 2020 č. j. 2 Pp 86/2020-25, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Příbrami, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění. Okresní soud zjistil, že stěžovatel v současné době vykonává tři postupně uložené tresty, přičemž jeden byl uložen za spáchání zločinu a do výkonu trestu musel být stěžovatel dodán. Poslední trestnou činnost přitom stěžovatel páchal ve zkušební době a krátce po propuštění. Stejně tak vzal v úvahu, že stěžovatel opakovaně po propuštěních páchal trestnou činnost, včetně zvlášť závažného zločinu. Míra kriminálního narušení jeho osoby je podle soudu mimořádná a nelze tedy očekávat, že by po propuštění vedl řádný život. Nebyly tak splněny všechny podmínky vyžadované pro vyhovění takovému návrhu.
3. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěry okresního soudu. Od roku 1997 má stěžovatel 20 záznamů v rejstříku trestů. Byl účasten amnestie a byl rovněž podmíněně propuštěn. I přes tvrzení o zajištěném bydlení a práci nelze považovat stěžovatele za osobu důvěryhodnou. Nutnost zvažovat jeho chování v minulosti vyplývá i z ustálené judikatury Ústavního soudu. Polepšení stěžovatele nelze odvozovat toliko z jeho schopnosti adaptace na vězeňský režim. Ačkoliv stěžovatel poukazuje na svou majetkovou situaci, nezmiňuje a nezaujímá stanovisko ke svým problémům s drogami, které vedly v minulosti k jeho odsouzení. Krajský soud proto důvody k jinému závěru neshledal.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se závěry nálezu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz, ve kterém je blíže popsán zákaz dvojího přičítání při rozhodování o podmíněném propuštění. Pro zamítnutí stížnosti se soudy spokojily s poznatkem o množství záznamů v trestním rejstříku. Opomenuly však individuální hodnocení stěžovatelovy osobnosti a jeho vzorné chování ve věznici. Soudy se nezabývaly ani důvody, pro něž stěžovatel získal kázeňské odměny. Rovněž tak nepřihlédly k pozitivnímu hodnocení věznice. Podle stěžovatele nelze zamítnutí žádosti vystavět na pochybách, pramenících ze subjektivního úsudku soudu. Dále soudy nepřípustně přičítají stěžovateli k tíži, že dobrovolně nenastoupil k výkonu trestu odnětí svobody, ačkoliv mu oznámení o nástupu nebylo řádně doručeno. Za nepřípadnou považuje stěžovatel rovněž zmínku o řešení problému s drogami, neboť není závislý, jak dokazují testy na přítomnost drog.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu neexistuje ústavně zaručené veřejné subjektivní právo na podmíněné propuštění. Za důvod pro případný zásah považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu jako je "polepšení" je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 208/12 a nález ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09). Posouzení a zvážení toho, zda stěžovatel splnil zákonné požadavky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je, v rámci zákonem stanovené diskrece (§88 trestního zákoníku), především v kognici obecných soudů, jejichž úkolem je v každém konkrétním případě posoudit, zda pozitivní prvky v chování odsouzeného převažují nad prvky negativními, resp. nad rizikem recidivy.
7. Jde-li o ústavní přípustnost zohledněných kritérií podle §88 trestního zákonu, Ústavní soud neshledal žádné relevantní pochybení. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti způsobu predikce rizika recidivy, jak ji v jeho případě provedly obecné soudy. Ty zohlednily zejména jeho trestní minulost a opakovanou neschopnost neporušovat trestněprávní předpisy.
8. Dále je třeba zdůraznit, že při zohlednění rysů odsouzeného, okolností páchání trestné činnosti a jejich subjektivních příčin nejde o tzv. dvojí přičítání. Takový postup je naopak nezbytný pro posouzení míry rizika recidivy pachatele trestné činnosti (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). Toto riziko se přitom nedá posuzovat pouze z hlediska slušného (tedy normálního) chování odsouzeného ve výkonu trestu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Ústavní soud ve své judikatuře toliko zapověděl, aby žádosti o podmíněné propuštění mohly být zamítnuty pouze s poukazem na závažnost spáchané trestné činnosti [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)]. K tomu však v dané věci nedošlo.
9. Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu již v jeho případě není nutný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost, či faktická nemožnost unesení procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit, a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14, ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Soudy nemají povinnost vyvíjet nadměrné úsilí k zjištění podrobností o tom, jak probíhá výkon trestu stěžovatele.
10. Ústavní stížnost je vystavěna na vyjádření pocitů frustrace, neboť stěžovatel (podle svého vyjádření) již nemůže udělat více. Dokonce ani v takové situaci, kterou však krajský soud zpochybňuje poukazem na to, že stěžovatel nezaujal stanovisko ke své drogové trestní minulosti, však nemá odsouzený nutně právo na podmíněné propuštění. Odsouzený musí prokázat, že subjektivní příčiny předchozí trestné činnosti nehrají již v jeho životě relevantní roli. Takový úkol však může být vskutku "sisyfovský", ocitá-li se stěžovatel ve stále stejné situaci. Ani z napadených rozhodnutí, ani z ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by současná situace byla jakkoliv zásadně odlišná od situací předchozích propuštění. Nebyla-li subjektivní příčina páchání trestné činnosti odstraněna slušným chováním v minulém výkonu trestu, mají soudy legitimní možnost domnívat se, že tomu tak není ani v nynější situaci. Právě proces zkoumání a odstraňování subjektivních příčin trestné činnosti popisoval nález sp. zn. II. ÚS 482/18, jehož závěrů se stěžovatel dovolává. Povinnostem popsaným v tomto nálezu obecné soudy dostály. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že zvážily všechny relevantní individuální okolnosti stěžovatelovy žádosti, kterou nezamítly toliko s obecným odkazem na jeho recidivní chování. Naopak popsaly, z jakého důvodu právě stěžovatel není osobou důvěryhodnou. Není úkolem Ústavního soudu stanovovat míru důvěryhodnosti, ze které by měly obecné soudy vycházet při zvažování rizika recidivy.
11. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu