ECLI:CZ:US:2020:4.US.657.20.1
sp. zn. IV. ÚS 657/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Dirhana, zastoupeného Mgr. Pavlem Madronem, advokátem, sídlem Chvalova 1696/10, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2019 č. j. 72 C 192/2017-168, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Statutárního města Brna, sídlem Dominikánské nám. 196/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů se podává, že vedlejší účastník se návrhem na zahájení řízení doručeným Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") dne 9. 6. 2017 domáhal po stěžovateli zaplacení částky 1 920 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nároku na zaplacení požadované částky představující úhradu za odtah vozidla, jehož je stěžovatel provozovatelem, při blokovém čištění dne 21. 10. 2016 a cenu za uložení vozidla na záchytném parkovišti (úhrada za dokončený odtah ve výši 1 487,60 Kč bez DPH, cena za uložení vozidla ve výši 99,17 Kč bez DPH). Městský soud rozsudkem ze dne 12. 12. 2019 č. j. 72 C 192/2017-168 žalobě vedlejšího účastníka v plném rozsahu vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 1 920 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky ve výši 1 920 Kč ode dne. 25. 10. 2016 do zaplacení. Současně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 10 927 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu statutární města nemají nárok na náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem v soudním řízení. K tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12, ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 a ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12 aj. Podle stěžovatele městský soud zmíněnou judikaturu Ústavního soudu nerespektoval a bez bližšího odůvodnění přiznal vedlejšímu účastníku nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 10 927 Kč. K samotné žalované částce ve výši 1 920 Kč pak stěžovatel dodal, že je přesvědčen, že i kdyby byl nárok na náhradu škody vedlejšího účastníka oprávněný, není mu možné přiznat úhradu daně z přidané hodnoty, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. 25 Cdo 3039/2011. V postupu městského soudu proto stěžovatel spatřuje porušení jeho základních práv vyjádřených v čl. 36 odst. 1 Listiny.
4. K porušení čl. 37 odst. 3 Listiny došlo podle stěžovatele tím, že městský soud určil výši škody na základě interního dokumentu vedlejšího účastníka (tj. usnesení Rady města Brna č. R6/085), kde navíc byly uvedeny pouze maximální ceny za odtah, a že nebyla nijak vyčíslena a doložena skutečná škoda, která vedlejšímu účastníku v souvislosti s provedeným odtahem vznikla, čímž došlo k nedůvodnému zvýhodnění vedlejšího účastníka.
5. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že předmětné opatření obecné povahy v daný den v daném místě nezakazovalo dočasné stání vozidel na místní komunikaci a pokud městský soud tvrdí, že stěžovatel porušil Opatření obecné povahy Úřadu městské části města Brna, Brno-sever ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. STU/04/008304/16/Suk, porušil tím jeho základní lidská práva vyjádřená v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Současně poznamenal, že nesouhlasí s argumentací Ústavního soudu ohledně tzv. bagatelních pohledávek (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 3394/11) a má za to, že by Ústavní soud měl v tomto ohledu svůj názor přehodnotit. Přitom poukázal na okolnost, že vedlejšímu účastníku byla přiznána náhrada nákladů řízení v částce 10 927 Kč, což již překračuje hranici bagatelnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že vedlejšímu účastníku řízení neměly být přiznány náklady právního zastoupení v celkové výši 10 927 Kč, neboť statutární města nemají nárok na náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem v soudním řízení. K tomu odkázal na četnou judikaturu Ústavního soudu uvedenou výše.
9. Stěžovateli je třeba dát za pravdu v tom, že jím citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, ale i mnohá další [např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1180/10 (N 194/58 SbNU 715), nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) aj.] se ustálila na závěru, že je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv v této oblasti přenášel na advokáta. Pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených, ledaže by šlo o nějakou z judikovaných výjimek (např. velmi specializovaná, obtížná či dosud neřešená problematika, spor s cizím prvkem vyžadující znalost zahraničního práva apod.). Tato judikatura byla následně vztažena i na statutární města [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365), nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 (N 45/68 SbNU 449) aj.].
10. Podle rozhodovací činnosti Ústavního soudu však samotná pře o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61)]. Na stranu druhou Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)].
11. Podstatná je z hlediska posuzované věci skutečnost, že částku ve výši 10 927 Kč lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1744/18, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007 III. ÚS 748/07, nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj.] najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela excesivních rozhodnutí, za nějž však nyní napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
12. Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích podotkl, že u bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 o. s. ř. v případě odvolání, i v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v případě dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1744/18).
13. U bagatelních částek lze tak ústavní stížnost považovat za opodstatněnou jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12 a další), což však není případ nyní souzené věci.
14. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku městského soudu je navíc zřejmé, že mu byla shora citovaná judikatura Ústavního soudu týkající se nároku statutárních měst na náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem v soudním řízení známa, a že při posuzování otázky, zda jde v příslušné věci o výjimečný případ či nikoliv, zvážil a uzavřel, že s ohledem na charakter procesní obrany žalovaného bylo třeba náklady vedlejšího účastníka vynaložené na právní zastoupení advokátem považovat za náklady účelně vynaložené. Postup vedlejšího účastníka, který si v dané věci zvolil za účelem ochrany svých zájmů zástupce z řad advokátů, tedy městský soud vzhledem k okolnostem případu vyhodnotil jako adekvátní.
15. V reakci na argumentaci stěžovatele je na místě připomenout, že náhrada nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je ponechána primárně na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem věci. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 1739/19, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Ústavní soud může zasáhnout až v případě, že by dané posouzení mohlo být označeno jako svévolné, tedy pokud by nebylo ústavně souladným způsobem zdůvodněno, eventuálně bylo postaveno na zjevně irelevantních důvodech, kdy by se věcné posouzení jevilo skutečně "extrémní". Pochybení takového rázu ovšem Ústavní soud v souzené věci nezjistil. Jak je z obsahu napadeného rozsudku městského soudu zřejmé, jmenovaný soud se otázkou náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, byť stručně, zabýval, jeho úvahy jsou přesvědčivé, jasné a logické. Odůvodnění rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení je v tomto smyslu přijatelné a v souladu se shora citovanou judikaturou Ústavního soudu.
16. S dalšími námitkami stěžovatele týkajícími se samotné žalované částky ve výši 1 920 Kč s příslušenstvím (tj. námitky, v rámci kterých stěžovatel tvrdí, že nebyla nijak vyčíslena a doložena skutečná škoda, že není možné přiznat mu úhradu daně z přidané hodnoty a že předmětné opatření obecné povahy v daný den v daném místě nezakazovalo dočasné stání vozidel na místní komunikaci) se Ústavní soud neztotožnil, neboť jde o námitky, se kterými se dostatečně vypořádal městský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat. Nemohlo tudíž dojít k porušení práva na soudní ochranu.
17. Na základě shora uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele nedošlo, a proto jeho ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu