ECLI:CZ:US:2020:4.US.660.20.1
sp. zn. IV. ÚS 660/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele I. K., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2020 č. j. 8 To 39/2020-394 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2020 sp. zn. 89 T 45/2014, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 6. 10. 2014 sp. zn. 89 T 45/2014, který nabyl právní moci dne 8. 11. 2014, uznán vinným trestnými činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a §196 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti jedna měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti osmi měsíců se současným vylovením dohledu. Zkušební doba byla následně pravomocným usnesením městského soudu ze dne 15. 8. 2016 sp. zn. 89 T 45/2014 stěžovateli prodloužena o dvacet dva měsíců. Usnesením městského soudu ze dne 11. 12. 2019 sp. zn. 89 T 45/2014 bylo rozhodnuto, že stěžovatel podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná.
3. Dne 18. 12. 2019 podal stěžovatel žádost o bezplatnou obhajobu, kterou zdůvodnil tím, že nemá dostatek prostředků k uhrazení nákladů obhajoby, neboť je v "kriminále" a je bez prostředků. Rovněž poukázal na svůj dluh ve výši 1 500 000 Kč. Městský soud usnesením ze dne 6. 1. 2020 sp. zn. 89 T 45/2014 rozhodl podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani na obhajobu za sníženou odměnu. V odůvodnění zdůraznil, že samotná skutečnost, že se stěžovatel nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a má dluh, ještě sama o sobě nezakládá právo na bezplatnou obhajobu, neboť tento fakt nijak nevypovídá o jeho skutečných majetkových poměrech (tj. zda má movitý či nemovitý majetek, zda pobíral dávky sociálního zabezpečení, zda byl před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody zaměstnán a jakou měl mzdu apod.). Poukázal na to, že ač byl stěžovatel nad rámec povinností soudu poučen o nutnosti doložit svou nemajetnost, to v dostatečné kvalitě neučinil a ani soudu nesdělil, zda je ve výkonu trestu pracovně zařazen. Z těchto důvodů žádosti stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nevyhověl.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. 2. 2020 č. j. 8 To 39/2020-394 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud uvedl, že u stěžovatele nebyly dány důvody nutné obhajoby, na což byl stěžovatel městským soudem upozorněn a byl současně vyzván, aby do tří dnů doložil skutečnosti, že nemá dostatek prostředků k tomu, aby si hradil náklady obhajoby. Stěžovatel však na výzvu soudu nijak nereagoval a u jednání soudu obhájce nepožadoval. Přitom krajský soud ze spisu Okresního soudu ve Vyškově vedeném pod sp. zn. 1 T 145/2016 zjistil, že stěžovatel je vlastníkem dvou provozovaných motorových vozidel a jednoho přívěsu za automobil a že v odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 4. 2017 č. j. 1 T 145/2016-198 tvrdil, že má s družkou pravidelné měsíční příjmy ve výši 36 000 Kč. Krajský soud proto ve shodě s městským soudem uzavřel, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že považuje za chybný postup, když krajský soud jeho majetnost dovodil z jeho tvrzení o příjmu z roku 2017, tedy dva a půl roku před podáním aktuální žádosti. Tvrdí také, že není pravdou, že jsou na něj evidována dvě vozidla a vozík, neboť vozidla již byla sešrotována a vozík má v podstatě nulovou hodnotu. Dále poukazuje na to, že nemá právní vzdělání a nedokázal své podání (žádost o bezplatnou obhajobu) řádně doplnit, proto byl jeho návrh odmítnut. Má za to, že městský soud i krajský soud pochybily, když mu nepřidělily obhájce již v počátku řízení. Dostal se v podstatě do situace, kdy bez obhájce nebyl schopen řádně požádat o jeho přidělení a doložit potřebné doklady. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 22/10, podle kterého v trestním řízení jako celku, tedy i při rozhodování o náhradě nákladů řízení, se uplatňuje zásada vyšetřovací. Domnívá se, že rozhodující soudy pochybily tím, že se jeho majetkovou situací nezabývaly vůbec či jen velmi obecně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Právo na bezplatnou právní pomoc, jako jeden z požadavků řádného trestního řízení, je garantováno čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Příslušným zákonným ustanovením je §33 odst. 2 trestního řádu, podle kterého musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná). Úmluva podmiňuje přiznání nároku na bezplatnou obhajobu jednak tím, že dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a dále tím, že zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8398/78, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonev v. Bulharsko (č. 2), stížnost č. 2376/03, odst. 38].
9. Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o neústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížena zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3495/2018).
10. Podle §33 odst. 2 trestního řádu nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků k úhradě nákladů obhajoby. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, jde-li o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm. Soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 2824/11). Položí-li soudy spíše než na současný stav důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nejde o exces ani libovůli (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12 a ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12).
11. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky přiznání či nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 214/2017 a ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3590/17) a ani ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal důvod, jenž by případný odklon od takového přístupu opodstatnil, neboť rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní a neshledal žádný důvod pro svůj zásah v podobě zrušení napadených rozhodnutí. Obecné soudy ve svých rozhodnutích uvedly, které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci a usnesení akceptovatelným způsobem odůvodnily.
12. Ústavní soud považuje argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu