ECLI:CZ:US:2020:4.US.669.20.1
sp. zn. IV. ÚS 669/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. MUDr. Pavlem Strejcem, advokátem, sídlem 5. května 655, Sokolov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. ledna 2020 č. j. 9 To 1/2020-537 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. prosince 2019 č. j. 4 T 99/2019-506, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že dne 2. 10. 2019 podal příslušný státní zástupce návrh na potrestání stěžovatele pro přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku. Okresní soud Plzeň - město (dále jen "okresní soud") rozhodl usnesením ze dne 2. 10. 2019 č. j. 4 T 99/2019-223 o vzetí stěžovatele do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Ve dnech 12. 12. 2019 a 13. 12. 2019 byly okresnímu soudu doručeny žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Okresní soud napadeným usnesením podané žádosti podle §71a trestního řádu zamítl a současně podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozhodl tak, že nepřijímá písemný slib stěžovatele.
3. Stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení okresního soudu Krajský soud v Plzni napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s odůvodněním napadených rozhodnutí s tím, že podle něj vycházejí z nesprávného zjištění existence vazebních důvodů. Stěžovatel tvrdí, že rozhodující soudy pochybily, když se řádně nezabývaly jím předloženými důkazy, zohledňovaly jeho další trestní řízení (vedené u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň, 1. oddělení obecné kriminality, sp. zn. KRPP-65678/TČ-2019-03057), aniž by mu umožnily se k zjištěním z tohoto řízení vyjádřit, a v rámci stížnostního řízení rozhodoval o jeho stížnosti předseda senátu, jehož manželka obhajovala stěžovatele ve zmíněném jiném trestním řízení. Stěžovatel nesouhlasí také s tím, že v daném trestním řízení byly proti němu využívány závěry znaleckého posudku opatřeného v jiné trestní věci. Je přesvědčen, že okresní soud ani krajský soud nevyhodnotily důkazy ústavně konformním způsobem a že závěry vyplývající z jiných trestních řízení nelze v nyní posuzované věci aplikovat, aniž by mu bylo umožněno se k nim vyjádřit. K tomu poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se rozhodování o zbavení osobní svobody, resp. o vazbě, a upozorňuje, že dne 2. 6. 2020 byl z vazby propuštěn.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, jakož i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19).
8. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2583/19). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].
9. V nyní posuzované věci stěžovatel zpochybňuje důvodnost rozhodnutí o zamítnutí jeho žádostí o propuštění z vazby. Stěžovatel prostřednictvím svých uplatněných námitek Ústavní soud žádá, aby napadená rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu. K zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů však není důvod. Rozhodující obecné soudy srozumitelně a náležitě vysvětlily, proč žádosti stěžovatele o propuštění z vazby nevyhověly a své závěry založily na konkrétních skutečnostech.
10. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel byl v době rozhodování stále důvodně podezřelý ze spáchání shora uvedených přečinů, přičemž byl pro obdobné jednání v minulosti již opakovaně soudně trestán. Zdůraznil, že proti stěžovateli je v současnosti vedeno další trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinů nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. V souvislosti s tím byl na něj podán návrh na vzetí do vazby, o kterém bylo dne 4. 8. 2019 rozhodnuto tak, že byl propuštěn ze zadržení za současného přijetí písemného slibu a stanovení dohledu probačního úředníka. Nyní posuzované jednání stěžovatele se tak odehrálo v době, kdy měl dodržovat povinnosti z přijatého písemného slibu, který nesplnil, navíc ze zprávy o průběhu dohledu probačního úředníka vystavené krátce před vzetím stěžovatele do vazby vyplynulo, že jeho situace je vnímána jako riziková, neboť není motivován reálně získat zaměstnání, přitom je frustrován neúspěchem získat ubytování a sám přiznává obavu z dalších konfliktů vyvolaných reakcí lidí nebo při jednání s úřady. Dané záruky za jeho další chování se tedy ukázaly jako nedostatečné. Okresní soud poukázal také na to, že již v rámci původního vazebního zasedání byl konstatován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaný v jiné trestní věci v září roku 2019, z jehož závěrů vyplynulo, že stěžovatel trpí smíšenou poruchou osobnosti s nízkou sebereflexí a sebekontrolou, a naopak tíhne k upřednostňování svých zájmů. Znalkyně uvedla, že díky výrazným disociálním rysům, extrémní sobeckosti, nesnášenlivosti a konfliktnosti jde o vysoce rizikového a problematického člověka. Okresní soud shledal, že uvedené skutečnosti odůvodňují u stěžovatele obavy z možného opakování trestné činnosti a že vzhledem k četným podezřením z páchání druhově shodné trestné činnosti během relativně krátkého časového období je nutné považovat riziko jeho možného selhání za poměrně vysoké. Dodal, že písemný slib nemohl být akceptován, neboť byl již v minulosti soudu stěžovatelem předkládán, ale nebyl dodržen, a stejně tak v minulosti selhal dohled probačního úředníka.
11. Krajský soud se s názorem okresního soudu ztotožnil. Podotkl, přitom, že nelze souhlasit s námitkou stěžovatele, že okresní soud nebyl oprávněn vycházet ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného v jiné trestní věci, protože tento posudek se týká pouze osoby stěžovatele, nikoli projednávané věci, a udává obraz o jeho osobnosti. Jeho konstatování okresním soudem proto považoval krajský soud za adekvátní. Uzavřel, že u stěžovatele nebylo v době rozhodování o návrzích na propuštění z vazby možné dospět k závěru o nahrazení vazby jakýmkoliv opatřením podle trestního řádu.
12. Ústavní soud považuje odůvodnění rozhodnutí obecných soudů za dostatečné. O vazbě rozhodoval oprávněný orgán na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách. K porušení práva na osobní svobodu přitom nemůže dojít tím, že orgán příslušný k rozhodnutí o vazbě vyhodnotí okolnosti tak, že na stěžovatele vazbu skutečně uvalí či rozhodne o jeho ponechání ve vazbě. Žádný, natož extrémní rozpor s požadavky plynoucími z ústavního pořádku Ústavní soud v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí neshledal.
13. Tvrdí-li stěžovatel, že proti němu byly využívány závěry znaleckého posudku opatřeného v jiné trestní věci, tak s touto opakovaně uplatňovanou námitkou se vypořádal již krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto ohledu možno beze zbytku odkázat (viz bod 11 tohoto rozhodnutí).
14. K námitce stěžovatele, že v daném trestním řízení soudy zohledňovaly jeho další trestní řízení, Ústavní soud poznamenává, že z ústavněprávního hlediska nic nebrání tomu, aby obecný soud přihlédl k současně vedeným trestním řízením, předchozím trestům v rámci zhodnocení osobnostních rysů, resp. dosavadního životního stylu obviněného, jeho zázemí a osobních a majetkových poměrům, jež pro závěr o pravděpodobnosti další recidivy bezesporu význam mají (srov. např. usnesení ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 399/14, usnesení ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3220/13, usnesení ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1535/13 aj.).
15. Konečně nelze dát stěžovateli za pravdu ani v tom, že k porušení jeho ústavně zaručených základních práv došlo tím, že v rámci stížnostního řízení rozhodoval o jeho stížnosti předseda senátu, jehož manželka ho obhajovala v jiném trestním řízení. Z podkladů přiložených k ústavní stížnosti se podává, že opatřením okresního soudu ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. 5 Nt 6173/2019 byla ve věci vedené u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň, 1. oddělení obecné kriminality, sp. zn. KRPP-65678/TČ-2019-03057, stěžovateli po dobu, po kterou budou trvat důvody nutné obhajoby, ustanovena obhájkyně JUDr. Miloslava Wipplingerová, která podáním ze dne 30. 1. 2020 požádala o zproštění obhajoby. Svoji žádost odůvodnila tím, že stěžovatel je stíhán i v jiné trestní věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 4 T 99/2019 (nyní posuzovaná věc), ve které požádal o propuštění z vazby, a o této stížnosti rozhodoval senát krajského soudu, jehož předsedou je její manžel JUDr. Eduard Wipplinger. Zdůraznila, že ve věci sp. zn. 4 T 99/2019 stěžovatele neobhajovala, proto se její manžel z rozhodování věci nevyloučil, když ani nevěděl o její obhajobě stěžovatele v jiné trestní věci. Dodala, že poté, co stěžovatel danou skutečnost zjistil, vznesl výhrady jak k jejímu manželovi, tak i k jejímu výkonu obhajoby (dopisem doručeným krajskému soudu dne 22. 1. 2020). Dospěla proto k přesvědčení, že ztratila důvěru stěžovatele a že ho za takové situace nemůže dále obhajovat. Následně byla opatřením okresního soudu ze dne 19. 2. 2020 sp. zn. 5 Nt 6173/2019 podle §40 trestního řádu zproštěna povinnosti stěžovatele obhajovat.
16. Ústavní soud neshledal, že by tímto postupem došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele. Z uvedených skutečností je zřejmé, že předseda senátu krajského soudu JUDr. Eduard Wipplinger v době rozhodování o stížnosti stěžovatele proti usnesení okresního sodu v nyní posuzované věci dne 7. 1. 2020 vůbec nevěděl, že jeho manželka je obhájkyní stěžovatele v jiné trestní věci. Danou skutečnost zjistil až stěžovatel, a to po rozhodnutí krajského soudu, přičemž své výhrady k tomuto stavu vznesl dopisem doručeným krajskému soudu až dne 22. 1. 2020. Na rozhodování krajského soudu dne 7. 1. 2020 nemohla mít tedy příslušná okolnost žádný vliv.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu