ECLI:CZ:US:2020:4.US.737.20.1
sp. zn. IV. ÚS 737/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Hynkem Růžičkou, LL.M., advokátem, sídlem U Průhonu 1589/13a, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2020 sp. zn. 44 To 15/2020, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v trestním řízení vedeném proti stěžovateli u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 2 T 175/2018 byl usnesením obvodního soudu ze dne 20. 11. 2019 č. j. 2 T 175/2018-178 stěžovateli podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), přiznán nárok na obhajobu za sníženou odměnu, a to o 30 %.
3. Stížnost stěžovatele proti danému rozhodnutí obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 27. 1. 2020 sp. zn. 44 To 15/2020 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
4. Dne 7. 5. 2020 byla Ústavnímu soudu doručena žádost, aby Ústavní soud podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodl, že náklady na zastoupení stěžovatele zaplatí stát.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jelikož nesouhlasil s právním názorem obvodního soudu ohledně snížení odměny pouze o 30 %, podal v zákonem stanovené lhůtě dne 25. 11. 2019 proti usnesení obvodního soudu blanketní stížnost, kterou následně odůvodnil. Písemné odůvodnění stížnosti zaslal obvodnímu soudu dne 9. 1. 2020, tedy s dostatečným předstihem před konáním neveřejného zasedání městského soudu dne 27. 1. 2020. Městský soud však k doplnění stížnosti nepřihlédl a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soudu žádné odůvodnění stížnosti nebylo doručeno, i když měl možnost se s doplněním stížnosti seznámit. K tomu stěžovatel podotýká, že obsahem odůvodnění stížnosti proti usnesení obvodního soudu byla relevantní věcná argumentace, která byla způsobilá ovlivnit rozhodnutí městského soudu. V odůvodnění dané stížnosti stěžovatel tvrdil, že právo na bezplatnou obhajobu či na obhajobu za sníženou odměnu přísluší každému bez ohledu na to, zda si trestní stíhání zavinil sám či nikoli, že je zadlužen a má nulový příjem a že ačkoliv soud vyzdvihl jeho snahu o doplnění si vzdělání ve výkonu trestu odnětí svobody, v konečném důsledku má za to, že je mu tato skutečnost kladena spíše k tíži, neboť z tohoto důvodu není pracovně zařazen a nemá žádný příjem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků řádného trestního řízení, přičemž je garantováno čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Příslušným zákonným ustanovením je §33 odst. 2 trestního řádu, podle kterého musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Úmluva podmiňuje přiznání nároku na bezplatnou obhajobu jednak tím, že dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a dále tím, že zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8398/78, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonev v. Bulharsko (č. 2), stížnost č. 2376/03, odst. 38].
9. Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o neústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížena zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3495/2018).
10. Podle §33 odst. 2 trestního řádu nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků k úhradě nákladů obhajoby. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, jde-li o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm. Soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 2824/11). Položí-li soudy spíše než na současný stav důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nejde o exces ani libovůli (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12 a ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12).
11. Z odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu v nyní posuzované věci vyplývá, že tento soud v souladu se shora citovanou judikaturou Ústavního soudu vycházel při rozhodování o nároku stěžovatele na bezplatnou obhajobu i z tzv. celkové majetkové potenciality stěžovatele. Obvodní soud především zdůraznil, že i když se stěžovatel momentálně nachází v poměrně tíživé finanční situaci, je zdravotně způsobilým jedincem v produktivním věku, který je schopen vykonávat výdělečnou činnost, před jeho vzetím do vazby byl zaměstnán a vydělával zhruba 27 000 Kč měsíčně. K tomu dodal, že ze sdělení Věznice Vinařice, kde stěžovatel vykonává uložený trest odnětí svobody, je patrné, že stěžovatel není pracovně zařazen pouze z toho důvodu, že navštěvuje tamní střední odborné učiliště. Obvodní soud proto neshledal u stěžovatele takové překážky, které by odůvodňovaly absolutní nemožnost uhrazení nákladů obhajoby. Aktuální finanční situaci stěžovatele ale zohlednil, přičemž ocenil i jeho snahu o doplnění vzdělání, a přiznal stěžovateli právo na obhajobu za sníženou odměnu, a to o 30 %.
12. Městský soud na základě blanketní stížnosti stěžovatele věc přezkoumal a s názorem obvodního soudu se ztotožnil. Doplnil, že s přihlédnutím k tomu, že předpokládaný konec výkonu trestu odnětí svobody je u stěžovatele dne 25. 11. 2020 a náklady obhajoby, které budou ustanovenému obhájci uhrazeny státem, nebudou nijak vysoké, protože obhájce vykonal pouze dva úkony právní služby (sepis odvolání a účast u veřejného zasedání), je třeba považovat rozhodnutí obvodního soudu za správné a zákonné.
13. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky přiznání či nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 214/2017 a ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3590/17) a ani ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal důvod, jenž by případný odklon od takového přístupu opodstatnil, neboť rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní.
14. Jisté pochybení spatřuje Ústavní soud v tom, že příslušnému senátu městského soudu rozhodujícímu ve věci nebylo až do okamžiku vydání jeho rozhodnutí (tj. dne 27. 1. 2020) předloženo odůvodnění stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí obvodního soudu, ačkoli bylo obvodnímu soudu doručeno již dne 9. 1. 2020. O opodstatněnou námitku by však šlo pouze tehdy, odmítl-li by se městský soud stížností zabývat, což se v dané věci nestalo.
15. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že zmíněné pochybení nebylo způsobilé přivodit nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Jak vyplývá již ze shora uvedeného, rozhodnutí obvodního soudu o přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu je podle Ústavního soudu dostatečně odůvodněno a městský soud na základě blanketní stížnosti stěžovatele věc přezkoumal a dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí správné a zákonné. Nenastala tedy situace, která by mohla mít dopad do procesních práv stěžovatele takové povahy a intenzity, jenž by současně znamenal zásah do jeho ústavně zaručených práv. Za daného stavu by případná kasace napadeného rozhodnutí z důvodu, že stížnostní soud nepřihlédl k zmíněnému odůvodnění stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně, neměla podle přesvědčení Ústavního soudu žádný vliv na konečný stav řízení a byla by proto pouhým formalismem.
16. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3436/15, ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15, aj.).
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
18. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele ohledně úhrady nákladů za jeho zastoupení před Ústavním soudem. Soudce zpravodaj může za podmínek uvedených v §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady zastoupení stěžovatele zcela nebo zčásti zaplatí stát, ovšem pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Již z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo být proto tomuto návrhu stěžovatele vyhověno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu