ECLI:CZ:US:2021:1.US.1166.21.1
sp. zn. I. ÚS 1166/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2021 sp. zn. 9 To 44/2021 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. listopadu 2020 sp. zn. 44 T 88/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v trestní věci stěžovatele, vedené pro pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu podle §21 trestního zákoníku, je stíhána rovněž obchodní společnost XY, jejímž jednatelem je stěžovatel.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 30. 11. 2020 (nesprávně uvedeno 2021) sp. zn. 44 T 88/2020 podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a contrario rozhodl, že má nárok na obhajobu za sníženou odměnu ve výši 50%. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel svůj nárok na bezplatnou obhajobu opírá zejména o skutečnosti, že je nemajetný a že je proti němu vedeno insolvenční řízení u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 8605/2019, které je řešeno oddlužením. Z údajů v insolvenčním rejstříku se podává, že do insolvenčního řízení byly přihlášeny pohledávky v hodnotě 4 433 980,59 Kč. Celkový měsíční příjem stěžovatele činí 17 905 Kč, bydlí v rodinném domě manželky, přičemž společné jmění manželů bylo dne 20. 1. 2010 zúženo. Svá tvrzení stěžovatel doložil citovaným usnesením a potvrzením o osobních, majetkových a výdělkových poměrech a výpisy z účtů za poslední tři měsíce. Obvodní soud shledal, že poměry stěžovatele přiznání bezplatné obhajoby odůvodňují, avšak nikoli v plném rozsahu. Z doložených dokumentů jednoznačně vyplývá, že stěžovatel v současné době prochází procesem oddlužení. Z listin, které řádně a včas doložil, vyplynulo, že jeho příjem činí měsíčně 15 000 Kč, kdy je mu strhávána částka 5 000 Kč. Stěžovatel nevlastní žádný nemovitý ani movitý majetek, bydlí v rodinném domu své manželky a ani z doloženého výpisu z účtů neplyne, že by platil nájemné nebo další platby vztahující se k bydlení.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. 9 To 44/2021 zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Ztotožnil se s názorem obvodního soudu s konstatováním, že díky věku obžalovaného i fyzické kondici bez zdravotního handicapu, jenž by mu jinak snad mohl bránit v pracovní činnosti, je plně v jeho schopnostech, byť možná nikoli okamžitě a najednou, částku obhájci za jeho obhajobu postupně alespoň zčásti uhradit.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem obvodního soudu, který vyhověl jeho návrhu jen z části a přiznal právo na obhajobu za sníženou odměnu ve výši 50% s tím, že pouhá skutečnost, že prochází procesem oddlužení, neodůvodňuje plné přiznání bezplatné obhajoby. Stěžovatel poukázal na to, že je nemajetný, nachází se v insolvenčním řízení, kdy svůj veškerý příjem, až na nezabavitelnou částku, zasílá insolvenční správkyni. Realizoval sice své ústavní právo na volbu obhájce, avšak není schopen odměnu a hotové výdaje obhájce, který mimochodem musí z Karviné dojíždět k soudu do Prahy, hradit ani z části. S manželkou mají již od roku 2010 zúženo společné jmění manželů a majetek manželky nemá s jeho závazky vůči obhájci nic společného. Obvodní soud rovněž poukazoval na to, že manželka vlastní motorové vozidlo a na charakter odchozích plateb z jeho účtu (např. na platby v KFC nebo v kině). K tomu uvedl, že se nejedná o projev jeho marnotratnosti, nýbrž o to, že s účtem plně disponuje manželka a tyto výdaje souvisí s tím, jak manželka se synem tráví volný čas. Manželce tím, že disponuje s mým účtem, zcela odevzdávám nezabavitelnou částku, která mi z příjmu zbude, a tím přispívám na bydlení a na obživu, kterou manželka kompletně zajišťuje.
6. Také městský soud shledal námitky stěžovatele nedůvodnými, přičemž zdůraznil, že s ohledem na věk a kondici je plně v jeho schopnostech, byť nikoli okamžitě a najednou, odměnu za obhajobu zvolenému obhájci postupně alespoň zčásti uhradit. Dle městského soudu u osob výdělku schopných není nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro přiznání bezplatné obhajoby, zhodnotil rozhodnutí obvodního soudu jako benevolentní, když přiznal nárok na obhajobu za sníženou odměnu o 50%. Městský soud nevzal ale v úvahu, že stěžovatel nemůže požadovat po obhájci, aby s úhradou nákladů posečkal několik let, až bude schopen uhradit náklady obhajoby. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí, neboť jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a jsou v rozporu i s judikaturou Ústavního soudu, např. nálezem ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 3582/20.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků řádného trestního řízení, přičemž je zaručeno čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Příslušným zákonným ustanovením je §33 odst. 2 trestního řádu, podle kterého musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12). Úmluva podmiňuje přiznání nároku na bezplatnou obhajobu jednak tím, že dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a dále tím, že zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8398/78, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonev v. Bulharsko (č. 2), stížnost č. 2376/03, odst. 38].
10. Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o neústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížena zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018 sp. zn III. ÚS 3495/2018.; veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná].
11. Podle §33 odst. 2 trestního řádu má nárok na bezplatnou obhajobu obviněný, který osvědčí se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry, že nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků k úhradě nákladů obhajoby. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoli vyšetřovací činnost, jde-li o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm. Soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 2824/11). Položí-li soudy spíše než na současný stav důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nejde o exces ani libovůli (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12 a usnesení ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12).
12. V nyní posuzované věci obvodní soud v napadeném rozhodnutí rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu, ale jen obhajobu za sníženou odměnu 50%, náležitě odůvodnil, proč žádosti stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nevyhověl v plném rozsahu. Poukázal na to, že stěžovatel nevlastní žádný nemovitý ani movitý majetek, bydlí v rodinném domě manželky. Dle výpisu z účtu neplyne, že by hradil nájemné nebo platby vztahující se k bydlení a z odchozích plateb je zřejmé, že se nejedná o úhradu ryze základních potřeb. Stěžovatel je muž v produktivním věku, který je doposud bezúhonný a plně pracovně způsobilý, tudíž lze podle obvodního soudu důvodně očekávat, že bude schopen alespoň částečně nést náklady, které mu v souvislosti s trestním řízením vznikly. Samotná skutečnost, že v současné době prochází procesem oddlužení, neodůvodňuje jeho právo na přiznání bezplatné obhajoby. Postup podle §33 odst. 2 trestního řádu se má týkat případů, kdy je navrhovatel dlouhodobě vyloučen z možnosti dosahovat jakéhokoli dostatečného příjmu a kdy tento výjimečný postup odůvodňuje specifické sociální postavení navrhovatele. Městský soud na základě stížnosti stěžovatele věc přezkoumal a s názorem obvodního soudu se ztotožnil. V odůvodnění vyhodnotil, že finanční situace stěžovatele jistě není momentálně komfortní, ale dle dostupných údajů není nijak fatální, proto stížnost jako nedůvodnou zamítl.
13. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky přiznání či nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu vychází ze zjevně restriktivního přístupu (srov. např. usnesení ze dne 14. 2. 2017 Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 214/17 a ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3590/17). V posuzované věci Ústavní soud neshledal důvod, jenž by případný odklon od takového přístupu opodstatnil, neboť rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní a neshledal žádný důvod pro svůj zásah v podobě zrušení napadených rozhodnutí. Obecné soudy ve svých rozhodnutích uvedly, které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení žádosti stěžovatele a usnesení akceptovatelným způsobem odůvodnily. V jejich postupu Ústavní soud nespatřuje rysy porušení ústavnosti a neshledal odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 3582/20 případný.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu