ECLI:CZ:US:2021:1.US.1181.21.1
sp. zn. I. ÚS 1181/21
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky GARSET, spol. s r. o., se sídlem Brno, Bašty 416/8, zastoupené JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem Brno, Čeňka Růžičky 767/8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2021 sp. zn. 9 To 42/2021, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I
1. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení (dále jen "policejní orgán") ze dne 4. 1. 2021 č. j. KRPB-79440-1828/TČ-2012-060081-AA byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění její nemovitosti. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil označené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu.
2. Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II
3. Stěžovatelka namítá, že zajištění její nemovitosti trvá nepřiměřeně dlouho. Odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 818/20, který v její trestní věci konstatoval porušení jejích základních práv. Tvrdí, že navzdory uvedenému nálezu policejní orgán ani Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") neřeší otázku nezbytnosti zajištění a odhad majetku činí pouze "na oko". Rozhodnutí policejního orgánu i krajského soudu považuje za nepřezkoumatelná, neboť z nich není patrné provedení testu proporcionality ani věcné vyjádření k jejím námitkám. Krajskému soudu primárně vytýká, že v souvislosti s hodnotou zajištěných věcí odkázal na tabulku založenou v trestním spisu, podle níž má hodnota zajištěných věcí aktuálně činit 5,2 milionu Kč. Zároveň rozporuje tento údaj a s poukazem na zmíněnou tabulku uvádí cenu všech věcí zajištěných v předmětném trestním řízení, která v souhrnu přesahuje 19 milionů Kč. Stěžovatelka proto výše stanovenou cenu zajištěných věcí, kterou určil krajský soud, považuje za naprosto nesprávnou. Krajský soud podle ní rovněž bezdůvodně odkázal na průzkum trhu nemovitostí, jenž měl provést policejní orgán, avšak spisový materiál žádné vyjádření realitních kanceláří neobsahuje.
4. Stěžovatelka dále namítá, že od posledního rozhodování Ústavního soudu, resp. v posledních dvou letech nebyl v této věci učiněn žádný úkon, s výjimkou opětovného zamítnutí její žádosti o zrušení zajištění. Poukazuje na to, že trestní řízení trvá již deset let, přičemž stěžovatelka sama se nikterak nepodílela na průtazích trestního řízení. V důsledku toho považuje trvající zajištění za nepřiměřené a krajskému soudu a policejnímu orgánu vytýká, že se přiměřeností zásahu nezabývaly. Ze strany krajského soudu podle ní rovněž nedošlo k jakékoli úvaze o výši údajně způsobené škody.
III
5. Krajský soud ve svém vyjádření bez dalšího odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
6. Policejní orgán jako vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že aktualizaci hodnocení ceny nemovitostí provedl podle standardně aplikovaného postupu, s přihlédnutím k současnému způsobu využití pozemků tak, jak je to uvedeno na příslušném listu vlastnictví. K vyjádření připojil též vybrané části předmětného trestního spisu.
7. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti, jež by nebyly patrné z trestního spisu vedeného ve věci, nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.
IV
8. Ústavní soud v souladu s ustanovením §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.
V
9. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem trestního spisu vedeného v dané trestní věci a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
10. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
11. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jakož i čl. 11 Listiny (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o „zbavení majetku“ ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkajícím se „užívání majetku“ ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království, stížnost č. 5493/72). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
12. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
13. Ústavní soud dále připomíná, že zajištění peněžních prostředků stěžovatelky v dané trestní věci již bylo předmětem přezkumu, přičemž Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 818/20 vyhověl její ústavní stížnosti a zrušil předchozí usnesení krajského soudu (ze dne 13. 2. 2020 sp. zn. 9 To 51/2020) týkající se zajištění nemovitostí stěžovatelky. Tento kasační zásah Ústavního soudu byl odůvodněn (stručně řečeno) tím, že se krajský soud v uvedeném usnesení nevypořádal s namítanou disproporcí mezi tvrzenou škodou a hodnotou zajištěného nemovitého majetku, přičemž se spokojil s několik let starým odhadem policejního orgánu z doby zajištění věcí. Ústavní soud v nálezu konstatoval, že vzhledem k delší době trvání zajištění musí být konkrétně zdůvodněna a podložena nezbytnost zajištění daného majetku, ať již z hlediska aktuálních cen zajištěných nemovitostí a jejich konfrontace s tvrzeným účelem zajištění, tak z hlediska přiměřenosti zajištění vzhledem k trvající délce zajištění.
14. Stěžejní část námitek stěžovatelky v nyní posuzované ústavní stížnosti směřuje proti tomu, že krajský soud ani policejní orgán nedostatky vytýkané v uvedeném nálezu Ústavního soudu nenapravily, neuvedly správnou cenu zajištěných nemovitostí, resp. že tato cena nebyla náležitě doložena a odůvodněna. Ústavní soud však konstatuje, že tyto námitky nejsou důvodné.
15. Jestliže stěžovatelka tvrdí, že hodnota zajištěných nemovitostí je více než trojnásobně vyšší, než jak uvádí krajský soud ve svém usnesení, Ústavní soud nemůže akceptovat způsob, jakým k tomuto závěru došla. Usnesení krajského soudu, jakož i výše označené usnesení policejního orgánu, se totiž týká výhradně nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky (zapsané na listu vlastnictví č. 7374 pro obec Brno-město, katastrální území 611115 Židenice, Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město). Právě ve vztahu k této nemovitosti krajský soud uvádí cenu 4,5 milionu Kč (srov. č. l. 3 usnesení krajského soudu), přičemž vychází z tabulky založené ve spisu, obsahující ceny zajištěných nemovitostí podle odhadu policejního orgánu (k tomu viz dále). Oproti tomu stěžovatelka k hodnotě přesahující 19 milionů Kč dochází součtem všech věcí zajištěných v předmětném trestním řízení, přičemž všechny ostatní věci (s výjimkou výše uvedené nemovitosti) jsou ve vlastnictví jiných subjektů. Jinak řečeno, stěžovatelka argumentuje zajištěním věcí, které nejsou jejím vlastnictvím a kterých se napadené usnesení krajského soudu vůbec netýká.
16. Další chyby se stěžovatelka dopouští, když nerozlišuje důvod zajištění věcí. Krajský soud ve svém usnesení na č. l. 3 uvedl, že jako výnos trestné činnosti, resp. náhradní hodnota, jsou vůči obviněným, popř. zúčastněným osobám zajištěny hodnoty v aktuálně posuzované výši 5,2 milionu Kč. Tento údaj zcela odpovídá zmíněné tabulce obsažené ve spisu. Ostatní věci totiž nejsou zajištěny jako výnos (náhradní hodnota), nýbrž jako nárok poškozené.
17. Krajský soud ve svém usnesení připustil, že výše uvedená cena zajištěných nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky (vyjádřená v tabulce založené v trestním spisu) byla určena odhadem. Zároveň však vysvětlil, že policejní orgán při tomto odhadu vycházel z veřejně dostupných realitních cen bytových jednotek obdobných té, která byla předmětem zajištění. Vzhledem k poměrně rychlému vývoji hodnot nemovitostí a rovněž s ohledem na skutečnost, že takto odhadnutá cena nemovitosti je relativně výrazně nižší, než jaká měla být v dané věci způsobena škoda, lze uvedený způsob určení hodnoty zajištěné nemovitosti považovat za akceptovatelný.
18. Pokud jde o delší dobu dosavadního trvání trestního řízení a s tím související dobu zajištění nemovitostí stěžovatelky a proporcionalitu tohoto opatření, krajský soud tyto okolnosti odůvodnil primárně tím, že probíhá vyhodnocování značného objemu elektronických dat k posouzení obhajoby obviněných, přičemž vzhledem k rozsáhlému důkaznímu materiálu, jehož vyhodnocení je spojeno s časovou náročností, nebylo možné předmětnou trestní věc objasnit natolik spolehlivě, aby bylo možno trestní řízení posunout do další fáze. Krajský soud zdůraznil význam těchto úkonů, které mohou potvrdit, či vyvrátit obhajobu obviněných. Ústavní soud neshledává důvod k pochybnostem o těchto skutečnostech, tudíž nelze přijmout tvrzení stěžovatelky o naprosté nečinnosti orgánů činných v trestním řízení.
19. Stěžejní problém tak v dané věci představuje celková doba trvání zajištění, v souvislosti se kterou vzniká otázka, zda již tato doba nepřesáhla přijatelné meze. Jestliže Ústavní soud výše uvedl, že zajišťovací instituty podle §79a a násl. trestního řádu představují pouze dočasná opatření, je třeba zároveň připomenout, že zásah do práva na pokojné užívání majetku provedený prostřednictvím některého z těchto institutů musí splňovat kritérium přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným cílem a tento vztah má i svou časovou dimenzi, tedy že zajištění majetku nemůže trvat neomezeně dlouho. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledal porušení základních práv stěžovatelů z důvodu délky zajištění peněžních prostředků v ojedinělých případech, u kterých délka zajištění trvala například šest let v rámci přípravného řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 642/07) či dvanáct let, přičemž v době podání stížnosti bylo řízení ve fázi druhého odvolacího řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17).
20. Nemovitost stěžovatelky, jíž se týká napadené usnesení, byla zajištěna usnesením policejního orgánu ze dne 28. 11. 2013 č. j. KRPB-79440-556/TČ-2012-060081-ŠTR. Ke dni vydání napadeného usnesení tedy zajištění nemovitosti trvalo více než sedm let a dva měsíce. Předmětné trestní řízení se vede pro zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Z trestního spisu vedeného v dané trestní věci Ústavní soud zjistil, že se přípravné řízení s největší pravděpodobností nachází ve své finální fázi. Dozorující státní zástupce dne 1. 7. 2021 prodloužil lhůtu k ukončení vyšetřování do 25. 9. 2021, a to za účelem uskutečnění úkonů potřebných k ukončení vyšetřování, přičemž neuložil policejnímu orgánu provedení dalších úkonů, ale pouze ukončení úkonů rozpracovaných.
21. Právě blížící se konec přípravného řízení představuje podle Ústavního soudu jeden z významných faktorů, jímž se nyní projednávaná věc odlišuje od případu, v němž rozhodoval citovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 642/07, na nějž poukazuje i stěžovatelka. V nálezu sp. zn. II. ÚS 642/07 totiž Ústavní soud rozhodoval v situaci, kdy nebylo zřejmé, kdy bude přípravné řízení ukončeno. V řízení, jež se týká stěžovatelky, to však zřejmě je, a to s vysokou mírou pravděpodobnosti. Další významná specifická okolnost, jež ovlivnila dobu trestního řízení v nyní projednávané věci, a tím i potřebu trvání zajištění stěžovatelčiny nemovitosti, spočívala v objektivním výrazném ztížení činnosti policejního orgánu v důsledku organizačních opatření souvisejících s aktuální pandemickou situací, na což ve svém usnesení poukázal i krajský soud. Nutnost pracovat ve směnách obden znatelně zpomalila všechna probíhající trestní řízení a to, jež se týká mj. stěžovatelky, není výjimkou.
22. Ústavní soud uzavírá, že byť zajištění nemovitostí stěžovatelky trvá již poměrně dlouhou dobu, a přesáhlo šestiletou hranici, jež je podle judikatury Ústavního soudu již zásadně nepřijatelná z hlediska dalšího omezování vlastnického práva prostřednictvím zajištění nemovitosti, existují v daném případě výjimečné okolnosti, které ve svém spojení legitimizují další trvání zajištění nemovitostí. Mezi tyto okolnosti patří vysoká závažnost stíhaného trestného činu (jde o zvlášť závažný zločin), mimořádná složitost případu (vyplývající zejména z nebývale rozsáhlého důkazního materiálu, který musel být vyhodnocen), objektivní okolnosti komplikující ukončení vyšetřování (v podobě organizačních opatření souvisejících s pandemickou situací) a v neposlední řadě také to, že se vyšetřování s vysokou mírou pravděpodobnosti blíží svému ukončení. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že vzhledem k těmto okolnostem lze zajištění nemovitosti stěžovatelky i přes poměrně dlouhou dobu jeho trvání považovat ještě za opatření, jež je proporcionální sledovanému účelu. Ústavní soud konečně podotýká, že nebude-li vyšetřování její trestní věci ukončeno v nejbližší době, stěžovatelce nic nebrání, aby opětovně požádala o zrušení zajištění její nemovitosti.
23. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. srpna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu