ECLI:CZ:US:2021:1.US.1248.21.1
sp. zn. I. ÚS 1248/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem se sídlem Brno, Lidická 23b, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 244/2021 ze dne 29. 4. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 1 KZN 372/2019 byla zamítnuta žádost stěžovatele o zrušení zajištění náhradní hodnoty, konkrétně jeho peněžních prostředků až do výše 22 842 188,86 Kč vedených na bankovním účtu u Sberbank CZ, a.s. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil označené usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení státního zástupce.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel nejprve zdůrazňuje, že dosud nebylo proti němu zahájeno trestní stíhání, nebylo mu umožněno se k věci vyjádřit a podat vysvětlení, v dané situaci nemá možnost nijak procesně reagovat. Namítá, že k zajištění finančních prostředků došlo již před devatenácti měsíci, přičemž tyto prostředky získal prodejem akcií společnosti, kterou vlastnil, prodej akcií řádně nahlásil finančnímu úřadu a finanční prostředky nijak neskrýval. Není mu známo, co konkrétně je policejním orgánem prověřováno, a neměl možnost podezření jakkoli vyvrátit. V návaznosti na to odmítá výtku stížnostního soudu, že ve své stížnosti proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupce") neuvedl žádné nové skutečnosti a důkazy, které by mohly závěry státního zástupce zpochybnit. Měl možnost reagovat pouze na prvotní usnesení policejního orgánu o zajištění peněžních prostředků, které podle jeho názoru obsahovalo nepodložené spekulace, přičemž stížnost proti tomuto usnesení doložil relevantními důkazy. Neví, jaké další důkazy či argumenty by měl předkládat. Usnesení státního zástupce i Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") považuje za obecná a nekonkrétní. Městský soud podle něj patřičně nereagoval na skutečnou délku řízení a prognózu jeho dalšího trvání a z jeho rozhodnutí není patrné, že by se zabýval nezbytností či přiměřeností zajištění.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království, stížnost č. 5493/72). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Námitky stěžovatele proti usnesení městského soudu jsou založeny převážně na tom, že v současné procesní situaci nemá možnost, jak by vyvrátil podezření, kvůli kterému se vede trestní řízení a na jehož základě došlo k zajištění jeho finančních prostředků. K tomu Ústavní soud nejprve uvádí, že jakkoli lze mít pochopení pro určitý pocit bezradnosti stěžovatele, který je v současnosti v podstatě nucen k pasivnímu očekávání dalšího vývoje své trestní věci, jde o zcela běžnou a nevyhnutelnou situaci, která je typická pro prvotní fázi trestního řízení, zvláště když je vedeno pro sofistikovanou trestnou činnost vyžadující komplikované objasňování, jak je tomu i v nyní projednávaném případě.
Z hlediska výše uvedených kritérií je pro Ústavní soud podstatné, že v dosavadním průběhu řízení byl stěžovatel seznámen s tím, jaké jeho jednání je v předmětném trestním řízení prověřováno a bylo důvodem pro zajištění jeho finančních prostředků coby náhradní hodnoty. V usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 23. 9. 2019 č. j KRPA-331490-5/TČ-2019-000097, jímž bylo rozhodnuto o zajištění předmětných finančních prostředků stěžovatele a které stěžovatel přiložil ke své ústavní stížnosti, policejní orgán dostatečně přesně popsal skutek, z jehož spáchání jsou stěžovatel a další osoby podezříváni. Tímto skutkem měla být společnosti X, způsobena škoda ve výši nejméně 50 mil. Kč a podle policejního orgánu je důvodem pro podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku ke zdrojovým trestným činům podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Sám stěžovatel uvádí, že proti tomuto usnesení podal stížnost, v níž na podezření reagoval. Důvody, pro které této stížnosti nebylo vyhověno, přitom v tuto chvíli nejsou předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu.
Ústavní soud k tomu dále podotýká, že v daném případě je zcela irelevantní, jakým způsobem stěžovatel nabyl zajištěné finanční prostředky. Ty byly totiž zajištěny podle §79g odst. 1 trestního řádu jako náhradní hodnota, tzn. že orgány činné v trestním řízení ani netvrdí, že představují výnos z trestné činnosti nebo byly k trestné činnosti použity.
Z výše uvedeného vyplývá, že na jednu stranu je pochopitelné, že stěžovatel ve své poslední žádosti o zrušení zajištění jeho finančních prostředků a ve své stížnosti proti usnesení státního zástupce ze dne 14. 4. 2021 neuváděl žádné nové skutečnosti a důkazy, které by nebyly obsaženy již v jeho předchozích žádostech a stížnostech. Na druhou stranu městskému soudu (ani státnímu zástupci) nelze vytýkat, že na nedostatek nové argumentace stěžovatele upozornil a rozhodl stejně, jako v předchozích případech, tedy potvrdil zamítnutí jeho žádosti o zrušení zajištění. Ze stejného důvodu Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho tvrzení, že usnesení státního zástupce a městského soudu jsou obecná a nekonkrétní. Jestliže totiž stěžovatel nenabídl žádnou novou argumentaci, neměly orgány činné v trestním řízení na co konkrétně reagovat.
Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku stěžovatele, že se městský soud ve svém usnesení nezabýval nezbytností a přiměřeností dalšího trvání zajištění, a to i ve vztahu k jeho dosavadní délce. Městský soud na č. l. 4-5 svého usnesení nejprve zdůraznil, že hodnota zajištěných finančních prostředků nedosahuje celkového výnosu z prověřované trestné činnosti (který měl činit nejméně 50 mil. Kč, jak bylo uvedeno výše). Městský soud dále odkázal na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, z níž dovodil, že dobu zajištění finančních prostředků nelze v nyní posuzované věci považovat za nepřiměřenou.
Ústavní soud neshledává důvod tyto úvahy rozporovat a připomíná, že o neproporcionální délce trvání zajištění peněžních prostředků lze hovořit až v případě, kdy doba trvání takového zajištění výrazně převyšuje lhůty stanovené trestním řádem pro omezení osobní svobody (srov. §72a trestního řádu). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledal porušení základních práv stěžovatelů z důvodu délky zajištění peněžních prostředků v ojedinělých případech, u kterých délka zajištění trvala například šest let v rámci přípravného řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 642/07) či dvanáct let, přičemž v době podání stížnosti bylo řízení ve fázi druhého odvolacího řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17).
V posuzovaném případě trvalo zajištění peněžních prostředků stěžovatele (posuzováno k době vydání napadeného usnesení městského soudu) přibližně devatenáct měsíců. Tuto dobu Ústavní soud nepovažuje za nepřiměřenou, a to i s ohledem na výše zmíněné lhůty stanovené v §72a trestního řádu pro omezení osobní svobody. Ústavní soud k tomuto závěru dospěl s ohledem na složitost objasňování dané trestní věci, jež je navíc komplikováno v souvislosti s tzv. koronavirovou krizí, které negativně ovlivňuje i plynulost činnosti orgánů činných v trestním řízení (srov. č. l. 3 usnesení státního zástupce ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 1 KZN 372/2019).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu