ECLI:CZ:US:2021:1.US.1257.21.1
sp. zn. I. ÚS 1257/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora, Exekutorský úřad Plzeň - město, se sídlem Palackého náměstí 740/28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 3. 2021, č. j. 40 Co 32/2021-82, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 12. 5. 2021 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva zaručená v čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z předchozího řízení se podává, že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2006, č. j. 51 Nc 5329/2006-6, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 4. 12. 2008, č. j. 51 Nc 5329/2006-9, byla nařízena k uspokojení pohledávky oprávněné, pro náklady předcházejícího řízení a pro náklady exekuce, které měly být v průběhu řízení stanoveny, exekuce na majetek povinné. Provedením exekuce byl pověřen stěžovatel jako soudní exekutor. Exekuce byla nařízena na základě vykonatelného rozhodčího nálezu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 217/2005, který představoval nezpůsobilý exekuční titul, neboť rozhodce, určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky, neměl k vydání rozhodčího nálezu pravomoc.
3. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 1. 2021, č. j. 51 Nc 5329/2006-69, byla k návrhu povinné pro nedostatek pravomoci rozhodce exekuce nařízená usnesením téhož soudu ze dne 30. 5. 2006, č. j. 51 Nc 5329/2006-6, ve spojení s unesením ze dne 4. 12. 2008, č. j. 51 Nc 5329/2006-9 (výrok I.), zastavena. Dalšími výroky bylo rozhodnuto, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok II.) a že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení (výrok III.). Okresní soud nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů exekuce, jakož ani žádnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení, neboť vycházel ze skutečnosti, že zastavení exekuce nezavinila ani oprávněná, ani povinná.
4. K odvolání stěžovatele pouze co do výroku II., týkajícího se nákladů exekuce, vydal Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesení ze dne 30. 3. 2021, č. j. 40 Co 32/2021-82, kterým výrokem I. potvrdil v napadené části (tj. výrok II. o nákladech soudního exekutora) usnesení okresního soudu a dále výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud, opírajíce se o judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního soudu o neuložení povinnosti oprávněné ani povinné nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce pro neexistenci jejich zavinění na zastavení exekuce nevybočuje z ústavních kautel, neboť zastavení exekuce nezavinila ani oprávněná ani povinná osoba, když důvodem zastavení exekuce v dané věci byla okolnost, že podkladový rozhodčí nález byl vydán orgánem, který k jeho vydání neměl pravomoc. Protože z procesního hlediska žádný z účastníků nezavinil zastavení exekuce, soudní exekutor nemá vůči oprávněné, ani vůči povinné právo na náhradu nákladů exekuce. Odvolávaje se na bohatou aktuální judikaturu Ústavního soudu uzavírá, že skutečnost, že v konečném důsledku nebudou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, není protiústavní. Riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho monopolním postavením při provádění exekucí.
II.
5. Stěžovatel považuje usnesení odvolacího soudu co do výroku, kterým mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce, za rozporné s kogentním ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"). Poukazuje na §11 odst. 2, odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, který přiznává určitou odměnu exekutorovi v případě, že zaniklo pověření exekutora k provedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora, o zastavení exekuce nebo o změně exekutora.
6. Pokud jde o přiznání náhrady nákladů exekuce, argumentuje též tím, že i přesto, že oprávněná nemůže být natolik jasnozřivá, aby v okamžiku podání návrhu na exekuci předvídala změnu judikatury, musí jako jakýkoli jiný navrhovatel v soudním řízení minimálně počítat s tím, že její návrh bude z jakéhokoliv důvodu neúspěšný. Změnu judikatury sice nelze předvídat, ale nelze ji ani předem vyloučit, a to platí zejména pro oblast rozhodčího řízení a rozhodčích nálezů, kde se v posledních letech judikatura mění velice rychle a v podstatě téměř žádný původní rozhodčí nález ve světle současné judikatury neobstojí. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je objektivně nespravedlivé, aby nová oprávněná, jako nabyvatelka pohledávky z exekučního titulu, která do řízení vstoupila až po 11. 5. 2011 (což je judikaturou určený den, od kdy mohli účastníci bez pochybností dospět k úsudku o neplatnosti rozhodčí doložky), nesla procesní důsledky se zastavením exekuce spojené, neboť důvodem zastavení exekuce v dané věci byla okolnost, že podkladový rozhodčí nález byl vydán orgánem, který k jeho vydání neměl pravomoc. Podle stěžovatele muselo být oprávněné bez jakýchkoli pochybností známo, že rozhodčí doložka je v projednávaném případě neplatná, dobrovolně však pohledávku nabyla a souhlasila se vstupem do exekučního řízení na místo původní oprávněné. V tomto ohledu stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 1707/17, který dovozuje, že v případech zastavení exekuce pro nevykonatelnost rozhodčího nálezu z důvodu neplatné rozhodčí doložky je procesní zavinění na zastavení exekuce na oprávněném, neboť nezachoval potřebnou míru pečlivosti jednak před podáním návrhu na nařízení exekuce při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců a dále když přistoupil k vymáhání pohledávky přiznané exekučními tituly vydanými orgány na základě těchto pravidel určenými, a jednak při provádění exekuce.
7. Stěžovatel má rovněž za to, že v daném případě nebylo možné dovodit neexistenci zavinění ani na straně oprávněné, ani na straně povinné, neboť povinnost stanovená rozhodčím nálezem skutečně existovala, povinná nesplnila ve lhůtě splatnosti svůj dluh vůči oprávněné, tuto skutečnost nijak nezpochybnila, takže svým protiprávním jednáním vyvolala jak rozhodčí řízení, tak následně exekuční řízení.
8. Konečně stěžovatel vytýká odvolacímu soudu absenci odůvodnění závěru, proč má náklady exekuce v dané věci nést exekutor, a nikoli účastníci řízení. Na podporu svých názorů poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 2396/13.
III.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ve své dosavadní rozhodovací praxi konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další "superrevizní" orgán. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
10. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
11. K otázce náhrady nákladů soudního, jakož i exekučního řízení, zaujímá Ústavní soud spíše rezervovaný postoj a tyto podrobuje pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Tato řízení tak mohou nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení (viz bod 10. výše).
12. Ústavní soud s ohledem na shora uvedené zásady, jakož i individuální okolnosti posuzované věci přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu a dospěl k závěru, že právní závěry usnesení jsou ústavně konformní, odpovídají principům spravedlnosti, jsou řádně odůvodněné a nevykazují prvky interpretační nebo aplikační svévole.
13. Obecné soudy vydaly rozhodnutí o zastavení nařízené exekuce a současně určily, že stěžovatel, jakožto soudní exekutor, nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení. Důvodem zastavení exekuce byla skutečnost, že se rozhodčí nález stal nevykonatelným pro absolutní neplatnost rozhodčí doložky, v důsledku čehož šlo o nezpůsobilý exekuční titul. Odvolací soud vyšel z judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu sjednoceného přístupu k neurčitosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, uplatňovaného od 11. 5. 2011, podle kterého jsou takové doložky neplatné a nemohou nikdy založit pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 1274/16, a ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 1707/17). Pokud exekuce již byla zahájena, je třeba ji zastavit v jakémkoli stádiu pro nepřípustnost exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Při rozhodování o nákladech exekuce obecné soudy vyšly z §89 exekučního řádu, podle kterého "dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků, případně paušálně stanovenou náhradu nákladů plátce mzdy ten, který zastavení zavinil", přičemž dospěly k závěru, že zastavení exekuce nebylo zaviněno ani oprávněnou, ani povinnou. Odůvodnění tohoto postupu, tedy z jakého důvodu nebylo shledáno zavinění na zastavení exekuce u povinné
a oprávněné (zahrnujíce v sobě logicky i odůvodnění, proč nebyla přiznána náhrada nákladů exekuce stěžovateli) považuje Ústavní soud za dostatečné a vnitřně bezrozporné (viz v podrobnostech strany 3 a 4 usnesení odvolacího soudu). Ústavní soud má rovněž za to, že interpretace podústavního práva není svévolná, nepříčí se principům logiky, není přepjatě formalistická ani jinak nevybočuje z obecných principů spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2789/18 ze dne 4. 9. 2018).
14. V kontextu uvedeného Ústavní soud rovněž poukazuje na judikovaný názor, podle kterého nelze považovat za protiústavní skutečnost, že nejsou uspokojeny všechny "nároky" soudního exekutora, neboť soudní exekutor z povahy profese nese toto riziko sám a na oprávněnou uvedené riziko nelze přenášet bez jeho zavinění (srov. usnesení ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1619/11 nebo ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1500/17).
15. Ústavní soud neshledal ani poukazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 1707/17, a nález ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 2396/13, za opodstatněné. Jak již bylo konstatováno ve vícero rozhodnutích Ústavního soudu v obdobných věcech stěžovatele (např. v usneseních ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 2801/18 a ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4155/18), v prvně citovaném nálezu Ústavní soud dovodil, že soudní exekutor ani krajský soud v napadeném usnesení nepřihlíželi k předložené judikatuře, přičemž z pohledu účastníka řízení je poukaz na předchozí relevantní rozhodnutí soudu v obdobné věci zásadní argument, který má rozhodující význam. V takovém případě musí soudy tento argument vzít v potaz a vypořádat se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí. Nyní posuzovaná věc se však přímo nevztahuje k tomuto nálezu, stěžovatel ani netvrdil, že by se v řízení před obecnými soudy tyto nevypořádaly s odkazem na shora uvedený nález, resp. na tento nález ani v řízení nikterak nepoukazoval. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil, proč v tomto případě stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů exekuce. Jeho závěry nelze považovat za extrémní ani vzhledem k argumentu, že nová oprávněná vstoupila do řízení až po datu 11. 5. 2011, neboť jak Ústavní soud uvedl mimo jiné v usnesení sp. zn. IV. ÚS 92/20, ústavně významnou není ani stěžovatelova námitka reagující na vstup nové oprávněné do řízení. Právě proto, že nová oprávněná jako procesní nástupce vstupuje do práv a povinností své předchůdkyně (původní oprávněné) a přijímá stav řízení, jaký tu je v době jejího nástupu do řízení, bylo třeba posoudit právní následky zastavení exekučního řízení, bez ohledu na změnu účastníků. Rovněž v následně citovaném nálezu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 2396/13 šlo o jinou skutkovou situaci, přičemž Ústavní soud zde možnost nepřiznání náhrady nákladů exekuce soudnímu exekutorovi nijak nevyloučil.
16. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu