ECLI:CZ:US:2021:1.US.1356.21.1
sp. zn. I. ÚS 1356/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. Michaelou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2021 č. j. 13 Co 129/2020-1982, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 17. 2. 2020 č. j. 21 Nc 2916/2014-1835 určil, že stěžovatel je otcem nezletilé (výrok I.), svěřil nezletilou do péče matky (výrok II), stanovil stěžovateli povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 50 000,- Kč za období od 13. 3. 2013 do 31. 8. 2016 s tím, že částku 20 000,- Kč měsíčně uhradí k rukám matky a částku 30 000,- Kč na bankovní účet nezletilé s vinkulací pro Okresní soud v Mostě; částkou 60 000,- Kč měsíčně za období od 1. 9. 2016 do 31. 8. 2019 s tím, že částku 30 000,- Kč měsíčně uhradí k rukám matky a částku 30 000,- Kč na bankovní účet nezletilé s vinkulací pro Okresní soud v Mostě, a částkou 70 000,- Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2019 s tím, že částku 40 000,- Kč měsíčně uhradí k rukám matky a částku 30 000,- Kč na bankovní účet nezletilé s vinkulací pro Okresní soud v Mostě (výrok III.). Soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit dluh na výživném za období od 13. 3. 2013 do 29. 2. 2020 ve výši 4 204 645,- Kč, a to v rozsahu 1 726 258,- Kč k rukám matky a v rozsahu 2 478 387,- Kč na bankovní účet nezletilé s vinkulací pro Okresní soud v Mostě (výrok IV.). Ve výrocích V. až VII. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání stěžovatele i matky nezletilé (pouze proti výrokům týkajícím se úpravy výživného, dluhu na výživném a náhrady nákladů řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., II., a VI. a ve výrocích III. a IV. jej změnil tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé ve stejných částkách a obdobích s tím, že namísto bankovního účtu nezletilé s vinkulací pro Okresní soud v Mostě určil specifikovaný bankovní účet u UniCredit Bank, a. s. Dále jej změnil tak, že dluh na výživném za období od 13. 3. 2013 do 31. 1. 2021 ve výši 4 960 645,- Kč je stěžovatel povinen zaplatit do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku, kdy částku 2 122 258,- Kč zaplatí k rukám matky, a částku 2 838 387,- Kč poukáže na účet nezletilé vedený u specifikovaného účtu u UniCredit Bank, a. s.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že při rozhodování o výši výživného nepřihlédly k odůvodněným potřebám nezletilé, jakož i ke schopnostem a majetkovým poměrům stěžovatele, ale vycházely pouze z jimi dovozovaných majetkových poměrů stěžovatele. Podle stěžovatele představuje částka 20 000,- Kč pro dítě předškolního věku vysoce nadstandardní výživné, které je v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, neboť může vést k zahálčivému životu. Uvádí, že podle judikatury Ústavního soudu je za nadstandardní výživné považováno dokonce i výživné podstatně nižší. Bezpracný nadstandardní příjem podle stěžovatele zasahuje do jeho práva podílet se na výchově dítěte. Na podporu své argumentace také odkazuje na jiná rozhodnutí obecných soudů o výši výživného pro jeho další nezletilé děti s jinou matkou. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že soudy při rozhodování o výši výživného vycházely z hodnoty majetku svěřenského fondu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
K otázce výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, a dále, že dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky o výživném v běžných civilních sporech, a zaujímal stanovisko k mechanismu výpočtu. A to ani v případech, kdyby výrokům prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
V dané věci bylo rozhodování o výživném a o úpravě péče spojeno s rozhodnutím o určení otcovství, kdy soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nezletilá byla počata z umělého oplodnění, ke kterému stěžovatel udělil souhlas. Stěžovatel od počátku tvrdil, že není jejím otcem a více než 5 let odmítal odběr DNA, k němuž přistoupil až pod tlakem možnosti podání trestního oznámení pro pohrdání soudem podle §336 trestního zákoníku.
Ústavní soud ověřil, že při určení výše výživného ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, kdy byly dostatečně zjištěny majetkové poměry matky nezletilé i stěžovatele. Soudy vycházely také z odůvodněných potřeb nezletilé, jakož i z jejího práva na životní úroveň shodnou s životní úrovní rodičů. Přestože otec tvrdil, že jeho jediným příjmem je starobní důchod, soudy vycházely též z jeho mimořádně vysoké životní úrovně. Vzaly v úvahu, že rok po narození nezletilé a krátce před podáním návrhu na určení otcovství stěžovatel založil svěřenský fond, do něhož převedl téměř veškerý svůj movitý a nemovitý majetek, jakož obchodní podíly z řady obchodních společností. Svěřenský fond byl založen za účelem zachovat majetek zakladatele a ulehčit jeho převod na budoucí generace rodiny zakladatele. Soudy konstatovaly, že pokud by se k tomuto majetku svěřenského fondu při rozhodování o výživném nepřihlíželo, pak by to ve svém důsledku znamenalo, že vyvedením majetku do svěřenského fondu by se stěžovatel mohl zbavit povinnosti řádně hradit výživné pro nezletilou, a to k její tíži (nezletilá není - na rozdíl od ostatních dětí stěžovatele - mezi obmyšlenými fondu). Ve svěřenském fondu jde celkově o majetek v řádu stamiliónů korun. Odvolací soud se také vyjádřil k otázce výše výživného ve vztahu k vytvoření úspor pro nezletilou a k úskalím týkajícím se motivace nezletilé o úspěch v životě.
Pokud jde o poukazy na judikaturu, Ústavní soud uvádí, že k použití závěrů vyslovených v předchozích rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu