ECLI:CZ:US:2021:1.US.1518.21.1
sp. zn. I. ÚS 1518/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. S. C., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Václavská 20, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 7. 2020 č. j. 21 P 7/2017-710 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021 č. j. 19 Co 325/2020-770, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 Ústavy, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ze spisového materiálu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl, že všechny nezletilé děti byly svěřeny do péče matky (výrok III.), zamítl návrh stěžovatele (otce) na svěření nezletilých dětí do jeho výlučné péče a úpravu styku matky s nezletilými dětmi (výroky I. a II.), stanovil otci výživné na nezletilou dceru s účinností od 7. 10. 2018 do 30. 11. 2019 ve výši 8 000,- Kč měsíčně a od 1. 12. 2019 ve výši 9 500,- Kč měsíčně, výživné na nezletilého staršího syna s účinností od 7. 10. 2018 do 30. 11. 2019 ve výši 7 000,- Kč měsíčně a od 1. 12. 2019 ve výši 8 500,- Kč měsíčně, výživné na mladšího syna s účinností od 7. 10. 2018 do 30. 11. 2019 ve výši 7 000,- Kč měsíčně a od 1. 12. 2019 ve výši 8 500,- Kč měsíčně (výrok IV.-VI.) a rozhodl o zaplacení nedoplatku na výživném pro všechny děti (výrok VII.-IX.).
K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze tak, že výroky I.-III. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a změnil jej ve výrocích V.-VII. tak, že výživné na nezletilou dceru činí s účinností od 7. 10. 2018 7 000,- Kč; výživné na staršího syna činí s účinností od 7. 10. 2018 7 000,- Kč a výživné na mladšího syna činí s účinností od 7. 10. 2018 6 000,- Kč a dále změnil výši nedoplatku na výživném a způsob jeho splacení.
Soudy návrhu stěžovatele na svěření nezletilých dětí do jeho výlučné péče nevyhověly, neboť shledaly, že výlučná péče stěžovatele v daném případě nesleduje zájem dětí a není pro ně vhodná, a to především proto, že stěžovatel by se chtěl s dětmi přestěhovat do USA. Přihlédly k tomu, že přestěhování dětí do USA by bylo pro ně velmi zatěžující, neboť v ČR dlouhodobě žijí a mají zde již pevné sociální vazby, jakož i k tomu, že stěžovatel neprokázal, v jakém prostředí by v USA děti žily, do jaké školy chodily a jak by o ně byla zajištěna péče v případě jeho nepřítomnosti z důvodu jeho pracovního vytížení. Odvolací soud zvažoval i případnou střídavou péči, jak ji stěžovatel navrhoval v odvolání, tj. střídání po delším časovém intervalu, případně nepravidelný režim střídání, a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že není v daném případě vhodná, a to jak vzhledem ke geografické vzdálenosti bydlišť rodičů, tak v důsledku špatné kooperace mezi rodiči, bez níž si nelze takto náročnou podobu střídavé péče představit
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že premisy, na nichž soudy založily svá rozhodnutí, nejsou pravdivé. Uvádí, že komunikace mezi rodiči je sice špatná, ale probíhá, a nemůže být jediným důvodem pro odmítnutí střídavé péče. Stěžovatel především nesouhlasí s tím, že soudy nerozhodly o střídavé péči obou rodičů, a to s delšími intervaly střídání, a nerespektovaly tak kritéria judikatury Ústavního soudu týkající se vyloučení střídavé péče.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo provedeno potřebné a podrobné dokazování, oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily. Specifikum dané věci spočívá v tom, že stěžovatel žije v USA a matka dětí v ČR. Z odůvodnění obou rozhodnutí, jakož i z návrhu otce na změnu péče o nezletilé děti vyplývá, že realizace původně upravené střídavé péče rodičů byla velmi komplikovaná, a v poslední době se v podstatě nerealizovala. Ostatně návrh na zrušení střídavé péče a svěření dětí do své výlučné péče s tím, že by se s nimi odstěhoval do USA, podal stěžovatel a odůvodnil jej tím, že v době, kdy nerealizuje svou péči o děti v rámci střídavé péče, odjíždí pracovně do USA, což snižuje jak jeho výdělečné možnosti, tak také možnost pečovat o děti v rámci střídavé péče. Soudy při posuzování návrhu otce zohlednily všechny okolnosti včetně skutečnosti, že žádný z rodičů nepreferuje realizaci střídavé péče o děti, a to ani v odlišném časovém režimu, než tomu bylo doposud a každý požaduje svěření dětí do své výlučné výchovy. Podrobně se zabývaly také emočními, sociálními a studijními vazbami dětí ve vztahu k jejich nejlepšímu zájmu.
Poukazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu (zejména sp. zn. I. ÚS 2482/13) Ústavní soud neshledává jako případné či odporující závěrům ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, který by měl vyplývat z judikatury Ústavního soudu, že v daném případě byla naplněna všechna kritéria pro rozhodnutí o střídavé péči obou rodičů. Ústavní soud zdůrazňuje, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13 IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15 IV. ÚS 611/16 a další). Střídavou péči tedy lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem jejím zvláštnostem, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte. To platí obzvláště v daném případě, v němž by další realizace střídavé péče byla - a právě vzhledem k zájmům dětí - velmi komplikovaná, což ukazuje také její dosavadní průběh. Ostatně byl to sám otec, který její zrušení navrhoval, žádal o svěření dětí do své péče a deklaroval zájem přestěhovat se s dětmi do USA. Pokud jde o jeho "kompromisní" návrh, tj. střídání po delších časových úsecích měsíce či dvou, možnost a vhodnost takové úpravy představuje otázku, jejíž zvážení náleží obecným soudům. Ústavní soud dodává, že z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soudy věc posuzovaly v kontextu všech okolností podstatných pro posouzení věci a nelze souhlasit se stěžovatelem, že dostatečně nezohlednily hledisko zájmu dítěte a nerozhodly o střídavé péči pouze na základě špatné komunikace rodičů.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkol nespočívá v tom, aby se vyjadřoval ke všem soudním sporům týkajícím se péče o nezletilé děti a porovnával je se závěry soudů v jiných individuálních případech. Především civilním soudům náleží, aby v těchto věcech, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností.
Na základě uvedeného byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu