ECLI:CZ:US:2021:2.US.2115.21.1
sp. zn. II. ÚS 2115/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Na strži 2102/61a, Krč, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2021 č. j. 11 Tvo 7/2021-35975 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021 č. j. 6 To 28/2020-35912, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně garantované právo na ochranu vlastnictví a majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019 sp. zn. 45 T 3/2016 (dále jen "rozsudek Městského soudu v Praze"), bylo v rámci trestního řízení rozhodnuto mj. tak, že se podle ustanovení §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku zabírá částka ve výši 180 000 000 Kč na účtu č. XXX, vedeném u LBBW Bank, majitele společnosti X, když soud dospěl k závěru, že se v daném případě mělo jednat o výnos z trestné činnosti, konkrétně výnos z tvrzeného úvěrového podvodu podle ustanovení §211 odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit člen představenstva stěžovatelky - R. L. - na poškozeném Metropolitním spořitelním družstvu. V rámci trestní věci obviněného P. J. a spol., vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 To 28/2020, požádala stěžovatelka jako zúčastněná osoba o vydání usnesení o zrušení zajištění finančních prostředků.
3. O tomto návrhu (i návrzích dalších zúčastněných osob) rozhodl předseda senátu Vrchního soudu v Praze napadeným usnesením ze dne 25. 2. 2021 sp. zn. 6 To 28/2020 tak, že jej zamítl jako nedůvodný. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka stížnost, v níž namítla, že vrchní soud pochybil, když se ve svém rozhodnutí dostatečně podrobně a individuálně nevypořádal s její argumentací uplatněnou v jí učiněném podání a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Ve svém rozhodnutí přitom dle stěžovatelky vrchní soud nepřípustně uzavřel, že vyhovění žádostem zúčastněných osob před rozhodnutím o podaných odvoláních v trestní věci je vyloučené, přičemž takto generalizující a zákonně nepodložený závěr popírá smysl existence institutu žádosti o zrušení zajištění. Stěžovatelka poukázala na to, že zajištění jejích peněžních prostředků trvá již téměř osm let, což stěžovatelka považuje s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva za dobu nepřiměřenou, přičemž i o samotné žádosti o zrušení zajištění rozhodl vrchní soud v rozporu se zásadou rychlosti trestního řízení až skoro po jednom roce od jejího podání. Stěžovatelka k tomuto dále namítá, že dle jejího názoru v dané věci neexistuje ani nezbytná vysoká míra pravděpodobnosti, že co do zajištěných peněžních prostředků ve výši 180.000.000 Kč jde o výnos z trestné činnosti.
4. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení ze dne 22. 4. 2021 č. j. 11 Tvo 7/2021-35975 uvedl, že dospěl-li Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 6 To 28/2020, k závěru, že v souladu s dosavadními zjištěními, jež byla učiněna v trestním řízení a shrnuta v dosud nepravomocném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 45 T 3/2016, existuje i nadále důvodné podezření, že zajištěné peněžní prostředky pocházejí z trestné činnosti, jež v obecné rovině podle závěrů rozsudku Městského soudu v Praze spočívá zejména v podvodném odčerpávání peněžních prostředků ve výši 1.373.000.000 Kč ke škodě poškozeného Metropolitního spořitelního družstva, následné nezákonné legalizaci souvisejících majetkových dispozic zastírajících jejich skutečný účel, případně původ peněžních prostředků, a u členů představenstva Metropolitního spořitelního družstva v nesplnění funkčních povinností v úvěrovém procesu vedoucích ke vzniku extrémně vysoké škody na úkor poškozeného, nelze tomuto postupu vytknout žádného pochybení.
5. K námitce stěžovatelky i dalších zúčastněných osob ohledně nepřiměřenosti délky trvání institutu zajištění, Nejvyšší soud poukázal na konkrétní okolnosti dané trestní věci. Trestní řízení, v němž k předmětnému zajištění došlo, je totiž objektivně komplikováno zejména skutkovou složitostí dané věci, jejím značným rozsahem, včetně přítomnosti mezinárodního prvku, jakož i sofistikovaností dané trestné činnosti, do níž byl zapojen větší počet (fyzických i právnických) osob. Za těchto okolností, stejně jako za situace, kdy se trestní řízení po vynesení nepravomocného odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně v současné době nachází již ve fázi odvolací, nemůže ani Nejvyšší soud s ohledem na důvodné podezření, jež je založeno na relevantních poznatcích, považovat délku trvání zajištění v rozsahu sedmi až osmi let za a priori nepřiměřenou, neboť ačkoli tato délka nepochybně zvyšuje intenzitu zásahu do práv zúčastněných osob, nejedná se o délku natolik excesivní, že by byla fakticky jakkoli neodůvodnitelná. Právě výše uvedené okolnosti projednávaného případu jsou přitom tím faktorem, který jej odlišuje od stěžovatelkou odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1396/07, v němž Ústavní soud shledal nepřiměřenost délky trvání zajištění z toho důvodu, že trestní řízení zůstalo i po šesti letech toliko ve fázi přípravného řízení, přičemž k průtahům v dané věci došlo zčásti i činností veřejné obžaloby a celková doba řízení tak byla v dané době zcela nepředvídatelná.
6. Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukázal i na aktuální mimořádnou situaci týkající se bezprecedentní celosvětové pandemie onemocnění SARS-CoV-2, jež se mimo jiné promítla právě i do délky odvolacího řízení, a to s ohledem na nutnost minimalizovat nebezpečí nekontrolovaného šíření onemocnění SARS-CoV-2, které mohlo vážně ohrozit život a zdraví vysokého množství osob představujících jednotlivé subjekty daného trestního řízení či osoby na tomto řízení zúčastněné. I tato skutečnost, kterážto bezprecedentním způsobem zkomplikovala rozhodovací činnost obecných soudů na celostátní úrovni, se totiž, ve spojení s rozsahem a složitostí daného případu, projevila v případné prodlevě, jež nastala při rozhodování vrchního soudu nejen o žádosti stěžovatelky na zrušení zajištění peněžních prostředků, ale zejména o podaných odvoláních.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka rozsáhle argumentuje obdobně jako ve výše popsané stížnosti proti rozhodnutí vrchního soudu. Stěžovatelka považuje napadená usnesení Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu za flagrantně zasahující do jeho ústavně zaručených práv a svobod, a to zejména s ohledem na nepřiměřenost délky trvání zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatele, nedostatečné vyvrácení námitek stěžovatele ve vztahu k argumentům, kterými je údajná potřeba trvání zajištění podepírána a nepřiměřenou intenzitu zásahu zajištění peněžních prostředků na účtu do práv stěžovatelky vzhledem k výši zajištěných peněžních prostředků. Stěžovatelka zdůrazňuje, že zajištění peněžních prostředků trvá již více než osm let, což shledává nepřiměřeným. Rovněž rozporuje přílišnou délku řízení před vrchním soudem.
8. Stěžovatelka pak poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu, podle nějž každé zajištění majetku je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku, které musí splňovat i kritérium přiměřenosti a odvolala se na usnesení ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 333/04 a ze dne 2. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 703/06). Dále poukázala na to, že test proporcionality má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (usnesení ze dne 24. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 723/02). Taktéž poukázala na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ohledně zajištění akcií společnosti KOTVA, a.s.
9. Stěžovatelka dále namítá, že odůvodnění napadených rozhodnutí lze považovat za odůvodnění velmi obecná, veskrze paušálně platící pro všechny zúčastněné osoby podávající předmětné žádosti či stížnosti, tedy nezaměřující se na ad hoc specifika či zvláštnosti v případě té které zúčastněné osoby. Dále pak cituje různá rozhodnutí Ústavního soudu k důležitosti odůvodnění soudních rozhodnutí.
10. Stěžovatelka tvrdí, že v obžalobě a rozsudku Městského soudu v Praze popsaný obchod, realizovaný mezi stěžovatelkou, za kterou jednal obviněný L., a Metropolitním spořitelním družstvem, se téměř ve všech ohledech lišil od dalších v obžalobě a následně v rozsudku popsaných obchodů, v nichž obžaloba a následně i soud spatřovaly jakýsi modus operandi tvrzených úvěrových podvodů, kde mělo být Metropolitní spořitelní družstvo poškozeným.
11. Ve vztahu k uvažování přiměřenosti dalšího trvání zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelky je podle stěžovatelky nutno brát v potaz také výši zajištěných peněžních prostředků, tedy přiměřenost intenzity zásahu do práv, přičemž na jejím účtu byla zajištěna částka celkem ve výši 180 000 000 Kč.
III. Hodnocení Ústavního soudu
12. Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími i podáním stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
14. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, zejména základních práv. Při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, proto Ústavní soud neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací podústavních právních předpisů. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 (N 53/21 SbNU 451) ze dne 29. 3. 2001, III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555) ze dne 10. 3. 2005, III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) ze dne 24. 11. 2004, III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445) ze dne 3. 3. 2005, III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421) ze dne 15. 9. 2005, III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) ze dne 12. 7. 2006, IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303) ze dne 7. 11. 2006, III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) ze dne 1. 11. 2007 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí i se specifiky dané věci, spočívající zejména v tom, že ve věci již bylo vydáno odsuzující soudní rozhodnutí, byť i zatím nepravomocně, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud považuje za nutné připomenout rovněž závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do zajišťovacích institutů v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012, III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
17. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
18. Současně nelze opomenout ani faktor plynutí času. S narůstajícím časem se totiž dočasnost zajišťovacího institutu relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji. V posuzovaném případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že i tímto přísnějším pohledem provedené zajištění obstojí, a to zejména s přihlédnutím ke specifickým okolnostem případu, spočívajícím v tom, že již bylo vydáno odsuzující soudní rozhodnutí a délku řízení zapříčinila jak složitost celého případu, tak i celosvětová pandemie.
19. K námitce stěžovatelky ohledně nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že napadená rozhodnutí se sice kuse, ale přesto dostatečně vypořádává s namítanými argumenty, o čemž svědčí výše provedená parafráze napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz výše body 4 až 6)
20. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu