ECLI:CZ:US:2021:2.US.2185.21.1
sp. zn. II. ÚS 2185/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky MORTESS TRADE s. r. o., sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, zastoupené JUDr. Michalem Stupkem, advokátem se sídlem Družstevní 1395/8, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 To 28/2020-35912 ze dne 25. února 2021 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tvo 7/2021-35975 ze dne 22. dubna 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností spojenou s návrhem na přednostní projednání se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 To 28/2020-35912 ze dne 25. února 2021 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tvo 7/2021-35975 ze dne 22. dubna 2021, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka je zúčastněnou osobou v trestním řízením vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 3/2016. Podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), došlo v přípravném řízení usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství č. j. VZV 9/2014-355 ze dne 30. května 2014 k zajištění mj. nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky z důvodu podezření, že se jedná o výnos z trestné činnosti. Odsuzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 45 T 3/2016 ze dne 29. listopadu 2019 pak bylo mj. rozhodnuto o zabrání této nemovitosti podle §101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, s odůvodněním, že se o výnos z trestné činnosti jedná. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, o kterém doposud nebylo rozhodnuto, stejně jako o opravných prostředcích podaných jinými osobami aktivně legitimovanými ve věci.
3. Současně s žádostí u Vrchního soudu v Praze se stěžovatelka spolu s dalšími zúčastněnými osobami domáhala zrušení zajištění předmětných věcí podle §79f odst. 2 trestního řádu. O žádosti rozhodl předseda senátu vrchního soudu tak, že ji výše nadepsaným usnesením č. j. 6 To 28/2020-35912 ze dne 25. února 2021 zamítl, neboť dospěl k závěru, že s ohledem především na závěry rozsudku městského soudu a nadále trvající řízení ve věci je dána potřeba dalšího trvání zajištění.
4. Proti usnesení předsedy vrchního soudu se stěžovatelka bránila stížností k Nejvyššímu soudu, kterou tento soud výše nadepsaným usnesením č. j. 11 Tvo 7/2021-35975 ze dne 22. dubna 2021 zamítl jako nedůvodnou. Nejvyšší soud obdobně jako předseda vrchního soudu dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti případu je důvodnost trvání zajištění dána. Nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky i dalších osob ohledně nepřiměřené délky trvání zajištění, a to s ohledem především na komplikovanost případu a důvodnost zajištění v důsledku odsuzujícího rozsudku a jeho závěrů.
5. Stěžovatelka nyní podanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví specifikovaným rozhodnutím, neboť tvrdí, že jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka především v tom, že obecné soudy se v napadených usneseních řádně nevypořádaly s konkrétními tvrzeními stěžovatelky a rezignovaly na přezkum nezbytnosti a potřebnosti trvání zajištění, jakož i soudní kontroly zásahu do majetku stěžovatelky, který trvá již několik let. Dle stěžovatelky se obecné soudy při odůvodnění dalšího trvání zajištění omezily na odkaz na nepravomocný rozsudek městského soudu, jímž bylo rozhodnuto o zabrání zajištěných věcí, a de facto tak přezkum odložily na dobu, kdy bude rozhodnuto o odvolacích prostředích podaných proti rozsudku městského soudu.
6. Stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 818/20 ze dne 21. července 2020, sp. zn. II. ÚS 2713/18 ze dne 9. listopadu 2020, sp. zn. II. ÚS 1367/17 (N 46/88 SbNU 623) ze dne 13. března 2018 a sp. zn. III. ÚS 2952/16 (N 178/86 SbNU 831) ze dne 26. září 2017, které se zabývají jednak obecnými nároky na přezkum trvání zajištění majetku v trestním řízení a jeho přiměřenosti, dále zdůrazňují zvýšené požadavky při přezkumu zajištění trvajícího delší dobu, tj. několik let. Stěžovatelka je přesvědčena, že v jejím případě obecné soudy daným požadavkům na přezkum trvání zajištění a odůvodnění závěru o důvodnosti trvání nedostály, čímž porušily její ústavně zaručená práva.
7. Současně se stížností podala stěžovatelka návrh na přednostní projednání podle §39 věty první zákona o Ústavním soudu, aby bylo zabráněno dalšímu trvání bezprostředního zásahu do práv stěžovatelky.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
8. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Současně se jedná o návrh přípustný, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud předně připomíná, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, zejména základních práv. Při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, proto Ústavní soud neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací podústavních právních předpisů. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 (N 53/21 SbNU 451) ze dne 29. 3. 2001, III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555) ze dne 10. 3. 2005, III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) ze dne 24. 11. 2004, III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445) ze dne 3. 3. 2005, III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421) ze dne 15. 9. 2005, III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) ze dne 12. 7. 2006, IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303) ze dne 7. 11. 2006, III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) ze dne 1. 11. 2007 a další].
11. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, když posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí i se specifiky dané věci, spočívajícími zejména v tom, že ve věci již bylo vydáno odsuzující soudní rozhodnutí, byť zatím nepravomocně, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout rovněž závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do zajišťovacích institutů v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012, III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
13. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
14. Současně ovšem nelze opomenout faktor plynutí času, neboť s narůstajícím časem se dočasnost zajišťovacího institutu relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji. V posuzovaném případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že i tímto přísnějším pohledem provedené zajištění obstojí, a to zejména s přihlédnutím ke specifickým okolnostem případu, spočívajícím mj. v tom, že již bylo vydáno odsuzující soudní rozhodnutí a celkovou dosavadní délku řízení zapříčinila nejen složitost celého případu, ale též celosvětová pandemie, jak vysvětluje i Nejvyšší soud v napadeném usnesení.
15. Nelze se pak ztotožnit ani s námitkou stěžovatelky ohledně nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí, a že se obecné soudy nezabývaly jejími argumenty. Ústavní soud uvádí, že z obsahu obou rozhodnutí je bezpochyby seznatelné, že se postupně zabývaly jednotlivými argumenty předestřenými jak stěžovatelkou, tak dalšími osobami, přičemž ve vypořádání se s jednotlivými argumenty Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní pochybení. Napadená rozhodnutí se s namítanými argumenty vypořádávají řádně a dostatečně a z ústavněprávního hlediska celkově není napadeným rozhodnutím co vytknout.
16. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu