ECLI:CZ:US:2021:2.US.2225.21.1
sp. zn. II. ÚS 2225/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Milanem Vraspírem, advokátem, sídlem Pražská 636, Dolní Břežany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021 č. j. 3 Tdo 295/2021-679, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2020 sp. zn. 7 To 91/2020 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2020 č. j. 3 T 15/2020-537, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na presumpci neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo dle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Vzhledem k obavě o své zdraví a převozu z věznice Ostrov do nemocnice žádá stěžovatel rovněž o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 7 let. Stěžovateli byla zároveň uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu v penězích dvěma poškozeným ve výši 50 000 Kč a dalším dvěma poškozeným ve výši 100 000 Kč. Trestného činu se stěžovatel dopustil ve zkratce tím, že na silnici dojel osobní automobil a agresivním způsobem jízdy si vynucoval uvolnění levého jízdního pruhu i při vědomí vysoké hustoty silničního provozu. Následně hodil ze svého automobilu do skla předních dveří vedle jedoucího osobního automobilu kuličku z tvrdého materiálu, čímž rozbil skleněnou výplň dveří, poranil dva jezdce, přičemž nezletilý poškozený v důsledku této události trpěl po několik měsíců posttraumatickou stresovou poruchou. K dopravní nehodě s těžkými následky nedošlo jen díky rozvážné reakci řidiče.
3. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl. Soustředil se na tři okruhy otázek - totožnost pachatele, způsob provedení činu a reálné i možné následky jednání stěžovatele. Poukázal na řádné provedení stěžejních důkazů a jejich promítnutí do odpovídající právní kvalifikace a výměry uložených trestů. Neztotožnil se s poukazem stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu ohledně provádění rekognice. V projednávané věci proběhla rekognice standardním způsobem, obžalovaného stěžovatele poznali dva svědci, kteří nebyli na jeho odsouzení nijak zainteresování, a zejména se nejednalo o jediný rozhodující důkaz.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Úvodem zdůraznil, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neodpovídá namítané nesprávné provádění a hodnocení důkazů či vadná skutková zjištění. Nejvyšší soud také v projednávané věci neshledal žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a prováděnými důkazy. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Dle Nejvyššího soudu věnoval Krajský soud v Praze náležitou pozornost výpovědi poškozené, přičemž nechal k její věrohodnosti vypracovat znalecký posudek. Nejvyšší soud se dále věnoval námitkám co do hmotněprávního posouzení věci i otázky ukládání trestu a dospěl k závěru, že v postupu krajského i vrchního soudu neshledává žádné vady.
5. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení, že stěžovatel se na místě činu nevyskytoval, příslušné vozidlo neřídil, měl ho totiž půjčený svědek K. K. Napadená rozhodnutí jsou proto stižená řadou vad. Stěžovatel nemohl být usvědčen vnitřně rozpornou výpovědí poškozené a nesprávně provedenou rekognicí. Nemohlo ani dojít k rozbití skla auta poškozených vyhozenou kuličkou. Obecné soudy ale tyto úvahy odmítly a nenařídily k ověření této skutečnosti vypracování znaleckého posudku. Pochybnosti o průběhu trestného činu měly být vyloženy ve prospěch stěžovatele dle zásady in dubio pro reo. Obecné soudy podle stěžovatele opomněly provést i další důkazy, které navrhoval.
6. Stěžovatel svá tvrzení podpořil četnými odkazy na judikaturu. Nejvyšší soud je dle stanoviska pléna sp zn. Pl ÚS-st 38/14 ze dne 4. 3. 2014 povinen posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces, práva na presumpci neviny či zásady in dubio pro reo. Ze zásady presumpce neviny vyplývá, že jakékoli rozumné pochybnosti je nutno vyložit ve prospěch stěžovatele (nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006). I podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva má důkazní břemeno spočívat na obžalobě (Melich a Beck proti České republice, rozsudek ze dne 24. 7. 2008, č. 58442/00, §125). Dále by neměly obecné soudy rezignovat na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka a zvláště pečlivě by měl být hodnocen důkaz, pokud je jediným usvědčujícím důkazem. V případě stěžovatele se jednalo o výpověď poškozené a nesprávně provedenou rekognici, kolidující s nálezem sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
9. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn se vymezovat proti procesu dokazování prováděnému v trestním řízení, nachází-li se v mezích zásady volného hodnocení důkazů. Ústavní soud proto jen stručně rekapituluje význam této zásady, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)].
10. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185) či nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521)], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
11. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
12. V nynější věci žádná takováto situace nenastala. Obecné soudy provedly proces dokazování řádně a v souladu se zásadami volného hodnocení důkazů a materiální pravdy, dokazování nelze považovat za jednostranné. Pokud se jedná o identifikaci pachatele, soudy se opíraly o celou řadu konzistentních a vzájemně se podporujících důkazů - výpovědí poškozených, výpovědí svědků, výpisu telekomunikačního provozu. Věrohodnost klíčové svědkyně byla podložena znaleckým posudkem. Stěžovatele usvědčila i nepřesvědčivá a nelogická výpověď svědka K. K. Rekognici ze strany poškozené je skutečně nutno přiznat nižší důkazní sílu v důsledku ovlivnění paměťové stopy dříve ukázanými fotografiemi stěžovatele a svědka K. K. v rámci podání vysvětlení (sp. zn. I. ÚS 3709/2016 ze dne 20. června 2017, bod 41). Na druhou stranu přesvědčivě poznal pachatele v rámci rekognice i poškozený Jan P. (jedná se o pseudonym), který dané fotografie neviděl. Rekognice navíc byla jen jedním z více důkazů objasňujících totožnost pachatele.
13. V souvislosti s mechanismem útoku na vozidlo pomocí kuličky se stěžovatel dovolává dodržení principu in dubio pro reo. Jeho podstatou je, že přetrvávají-li po provedeném dokazování důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností (např. ve vztahu ke skutku, osobě pachatele nebo zavinění), jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, orgány činné v trestním řízení jsou povinny rozhodnout ve prospěch obviněného (např. nález. sp. zn. II. ÚS 2929/18 ze dne 6. 3. 2020). Nicméně v posuzované věci obecné soudy vyloučily jinou možnost rozbití okna vozidla. S ohledem na to, že šlo o souhru okolností, kterou by bylo prakticky nemožné opakovaně nasimulovat, vysvětlily, proč není nutné za tímto účelem provádět další znalecký posudek. Z výpovědi poškozené dále vyplynulo, že když kontaktovala stěžovatele telefonicky po dopravní nehodě, sdělil jí, že kuličku dostal od syna a ukládá si ji u řadicí páky. Po nehodě byla kulička nalezena ve vozidle poškozených s viditelnými zřetelnými stopami toho, že prošla procesem nárazu. Obecné soudy jednoznačně vyloučily, že se mohla dostat do vozidla jiným způsobem než, jak je popsáno ve skutkovém ději. Ústavní soud nespatřuje v takovémto hodnocení porušení principu in dubio pro reo.
14. Ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům Ústavní soud připomíná, že se jedná o důkazy, jejichž neprovedení není odůvodněno. Neakceptování důkazního návrhu lze založit pouze tím, že nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost či je nadbytečný [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 118/09 ze dne 8. 12. 2009 (N 254/55 SbNU 455)]. K tomu ale v posuzované věci nedošlo - obecné soudy odpovídajícím způsobem reagovaly na návrhy obhajoby, některým vyhověly (např. výslech navržených svědků), v případě jiných důkazů zase odůvodnily nadbytečnost jejich provádění. Důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a věrohodnosti jednotlivých výpovědí se obecné soudy náležitě věnovaly.
15. Na základě výše řečeného lze uzavřít, že Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím podání, a bylo proto bezpředmětné rozhodovat samostatně o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu