ECLI:CZ:US:2021:2.US.2631.21.1
sp. zn. II. ÚS 2631/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti V. D., t. č. ve Vazební věznici České Budějovice, zastoupené Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem Fráni Šrámka 136, Písek, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. června 2021, č. j. 3 To 281/2021-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení krajského soudu. Podle jejího názoru jeho vydáním soudy porušily její ústavně zaručená práva uvedená v čl. 8 odst. 1 a odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že stěžovatelka je spolu s dalšími osobami stíhána pro zvlášť závažný zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 odst. 2, písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Okresní soud v Písku usnesením ze dne 27. 5. 2021, č. j. 11 Nt 2301/2021-24, rozhodl o vzetí stěžovatelky a dalších dvou osob do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu.
3. Stížnost stěžovatelky proti uvedenému usnesení stížnostní soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje, že v odůvodnění své stížnosti uvedla konkrétní argumenty, které obavu obecných soudů z naplnění vazebních důvodů rozptylují. Stížnostní soud však znovu důvody vazby podložil jen velmi obecně. Své argumenty navíc vztáhl paušálně i k dalším osobám, o jejichž vzetí do vazby se v řízení také jednalo. Závěry tak podle názoru stěžovatelky nejsou přesvědčivě konstatovány. Stěžovatelka navíc ve stížnosti žádala o konání vazebního zasedání, aby mohla své námitky blíže rozvést. Jejímu návrhu však stížnostní soud nevyhověl.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však ve smyslu §68 odst. 1 trestního řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19).
7. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 2583/19). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].
8. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu založené na existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 3301/19).
9. V nyní posuzované věci stěžovatelka svými uplatněnými námitkami zpochybňuje důvodnost rozhodnutí o zamítnutí její stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby a jejich prostřednictvím Ústavní soud žádá, aby napadené rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu. K takovému zásahu Ústavního soudu však není důvod, neboť obecné soudy vysvětlily, proč shledaly vzetí stěžovatelky do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu nezbytným, přičemž své závěry založily na konkrétních skutečnostech.
10. Z odůvodnění usnesení obecných soudů vyplývá, že soudy obou stupňů řešily, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a z něhož byla obviněna, byl spáchán stěžovatelkou a zda má všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 odst. 2, písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, jehož se měla spolu s dalšími osobami dopustit. Poukázaly přitom na konkrétní důkazní prostředky uvedené v usnesení soudu prvního stupně, které toto důvodné podezření u stěžovatelky v daném stadiu trestního řízení zakládají. Okolnost, že se stěžovatelka s jejich závěry neztotožňuje, není sama o sobě důvodem k tomu, aby je Ústavní soud přehodnocoval.
11. Jde-li o důvody vazby podle §67 písm. a) a c) trestního řádu, obecné soudy dospěly k závěru, že u stěžovatelky je dána důvodná obava, že by uprchla nebo se skrývala na neznámém místě, neboť je důvodně podezřelá ze spáchání vysoce škodlivé trestné činnosti, za kterou jí v případě jejího prokázání hrozí vysoký trest odnětí svobody v rozmezí 10 až 18 let. K tomu Ústavní soud podotýká, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3)]. Pro vazbu útěkovou přitom dle §67 písm. a) trestního řádu platí, že ohrožení vysokou trestní sazbou musí být dáno k okamžiku rozhodnutí, nelze je předjímat do budoucna např. kvůli možnému překvalifikování skutku [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Z usnesení obecných soudů je zřejmé, o které skutečnosti se opírá závěr, že by se stěžovatelka mohla chovat způsobem, který odůvodňuje vzetí do tzv. předstižné vazby. Reálnou obavu z opakování trestné činnosti soudy podložily úvahami o dlouhodobosti prověřované trestné činnosti, z níž obviněným plynuly značné příjmy, přičemž trvalé stabilní zaměstnání ani u stěžovatelky, která je aktivní uživatelka pervitinu, soudy nezjistily. Ústavní soud dodává, že k naplnění zákonného důvodu vazby a tím i k ústavněprávně souladnému odůvodnění může stačit v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu obviněného, ale i další okolnosti případu, mj. charakter trestné činnosti či hrozící vysoký trest (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 876/12, usnesení ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3668/19).
12. Zbývá tedy vypořádat se s námitkou stěžovatelky týkající se toho, že krajský soud i přes výslovnou žádost stěžovatelky nenařídil veřejné vazební zasedání. Krajský soud v této souvislosti odkázal zejména na ustanovení §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu, podle kterého není třeba vazební zasedání konat, jestliže obviněný byl k vazbě slyšen v posledních šesti týdnech a neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě, nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně vazebního rozhodnutí. Tyto podmínky pro upuštění od osobního slyšení stěžovatelky ve stížnostním řízení byly v posuzovaném případě splněny. V době rozhodování Krajského soudu v Českých Budějovicích totiž neuplynula lhůta uvedená v ustanovení §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu, jelikož stěžovatelka byla k vazbě slyšena v rámci vazebního zasedání konaného soudem prvního stupně dne 27. 5. 2021, kdy jí byla poskytnuta příležitost uplatnit veškeré své námitky proti vazbě. Následně byly tyto námitky podrobně rozvedeny ve stížnosti proti prvoinstančnímu rozhodnutí, podané písemně jejím obhájcem. Za těchto okolností mohl stížnostní soud důvodně předpokládat, že osobní slyšení obviněné by bylo nadbytečné a že může rozhodnout jen na podkladě spisového materiálu (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Rahbar-Pagard proti Bulharsku ze dne 6. 4. 2006 č. 45466/99 a č. 29903/02).
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu