ECLI:CZ:US:2021:2.US.414.21.1
sp. zn. II. ÚS 414/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Rozálie Hebortové, zastoupené zákonným zástupcem JUDr. Dušana Hebortem, Ph.D., bytem Marie Pujmanové 2447/9, Most, zastoupené JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem Boženy Němcové 70 v Kadani, proti bodu I. výroku usneseni Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2021 č. j. 7 Ads 370/2020-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného výroku, jímž Nejvyšší správní soud zastavil řízení o její kasační stížnosti pro nezaplacení soudního poplatku pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti stěžovatelky a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu došlo k zastavení řízení o kasační stížnosti pro nezaplacení soudního poplatku, a to o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020 č. j. 10 Ad 2/2020-72, který se týkal nároku stěžovatelky na úhradu doprovodu z veřejného zdravotního pojištění během jejího pobytu v lázních.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nezpochybňuje, že nereagovala na výzvu k úhradě soudního poplatku a že byla řádně poučena Nejvyšším správním soudem, že může požádat o individuální osvobození od soudního poplatku s ohledem na své majetkové poměry. Stěžovatelka se však domnívá, že s ohledem na změnu soudní příslušnosti, neboť se spory o náhradu nákladů zdravotní péče začaly řešit ve správním řízení, měla podléhat poplatková povinnost věcnému osvobození řízení v oblasti sociálního zabezpečení, přičemž stěžovatelka odkázala na §11 odst. 3 písm. e) zákona o soudních poplatcích. Věcné dávky z veřejného zdravotního pojištění nelze podle stěžovatelky z oblasti sociální zabezpečení vyloučit, jsou jeho nedílnou součástí vedle peněžitých dávek v nemoci. Tím, že Nejvyšší správní soud věcné osvobození od soudního poplatku v řízení o kasační stížnost nezohlednil, zasáhl do práva navrhovatelky, aby se domáhala stanoveným způsobem své práva u soudu. Skutečnost, že soudní poplatek za správní žalobu byl uhrazen, ačkoli věcné osvobození dopadá také na řízení o žalobě, není dle názoru stěžovatelky rozhodný. Věcné osvobození je objektivní kategorie a není odvislé od úkonů účastníka řízení, jako je tomu v případě individuálního osvobození kvůli majetkovým poměrům. Stěžovatelka dále argumentuje tím, že nemožnost doplatit soudní poplatek dodatečně po lhůtě je velmi přísná a nesleduje legitimní cíl, kterým není administrativní snižování nápadu věcí k meritornímu projednání. Při podávání kasační stížnosti datovou schránkou není zaveden jednoduchý postup k získání variabilního symbolu pro úhradu soudního poplatku s podávaným návrhem. Činění procesních úkonů elektronicky se naopak předvídá, a to omezuje dřívější možnost úhrady vylepením kolků.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatelky vyplývá, že pravděpodobně jen hledá důvody jak čelit opomenutí spočívající v neuhrazení soudního poplatku. Činí tak dvěma základními argumenty, a to, že měla být věcně osvobozena od soudního poplatku a dále, že nastavení poplatkové povinnosti ve správním soudnictví je příliš přísné.
8. Ačkoli stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odkazuje na věcné osvobození od soudních poplatků podle §11 odst. 3 písm. e) zákona o soudních poplatcích, které se vztahuje na věci pozůstalostní v prvním stupni, zjevně měla na mysli osvobození podle §11 odst. 3 písm. b) zákona o soudních poplatcích, podle nějž jsou věcně osvobozena řízení ve věcech důchodového pojištění (zabezpečení), příplatku k důchodu, zvláštního příspěvku k důchodu, nemocenského pojištění, státní sociální podpory, pojistného na veřejné zdravotní pojištění, sociální péče, pomoci v hmotné nouzi a státních dávek, podpory v nezaměstnanosti, podpory při rekvalifikaci a kompenzace a dávek pěstounské péče. Ústavní soud neshledává neakceptovatelným takový postup, při němž obecné soudy nedospěly k závěru, že by řízení týkající se nároků na úhradu z veřejného zdravotního pojištění mělo být podle citovaného ustanovení zákona o soudních poplatcích věcně osvobozeno od placení soudních poplatků. Výklad tohoto právního předpisu je primárně výkladem podústavního práva, do nějž Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat. Poplatková povinnost může být překážkou přístupu ke spravedlnosti pro osoby ve svízelné ekonomické situaci, z tohoto pohledu by daná otázka mohla mít ústavní rozměr, stěžovatelka však nenamítá, že se v jejím případě jedná o tuto skutečnost, ostatně o osvobození od soudních poplatků z důvodu své sociální situace ani nežádala. Otázka, zda dané řízení podléhá věcnému osvobození od soudních poplatků, je tedy primárně otázkou výkladu podústavního práva obecnými soudy, do nějž Ústavnímu soudu bez dalšího nepřísluší zasahovat.
9. Rovněž druhý z argumentů stěžovatelky, že nemožnost doplatit soudní poplatek dodatečně po lhůtě je příliš přísnou povinností a nesleduje legitimní cíl, též neobstojí. Touto otázkou se již Nejvyšší správní soud i Ústavní soud ve své judikatuře zabývaly (viz např. usnesení ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 1730/08, ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 26/09, ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1156/09, ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1831/12, ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 3931/12, ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2865/15, všechna dostupná na internetových stránkách www.nalus.usoud.cz) a zejména v řízeních, v nichž jsou účastníci od samého počátku zastoupeni advokátem, který dbá na dodržování procesních podmínek účastníkem řízení, výhrada proti dané procesní přísnosti nemá ústavní rozměr. Za případné pochybení v naplňování procesních podmínek vyžadovaných právními předpisy pak totiž odpovídá zvolený či ustanovený právní zástupce, který má povinnost mít dostatečnou znalost procesních předpisů a soudních procedur.
10. Z výše uvedených důvodů tedy proto, že stěžovatelčiny námitky nemají ústavněprávní dimenzi, Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu