ECLI:CZ:US:2021:3.US.1064.21.1
sp. zn. III. ÚS 1064/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti D. A. V. S., zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Šafkou, advokátem, sídlem Semtín 117, Pardubice, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 23. dubna 2021 č. j. 1 KZN 329/2021-15, usnesení Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou ze dne 11. února 2021 č. j. 1 ZN 418/2020-88 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, územního odboru, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 16. prosince 2020 č. j. KRPH-32497-156/TČ-2019-050781, za účasti Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, územního odboru, oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, doplněnou podáními ze dne 3. 5. 2021, ze dne 5. 5. 2021 a ze dne 14. 5. 2021, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označeného vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "krajské státní zastupitelství") o provedeném dohledu, usnesení Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní státní zastupitelství") a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, územního odboru, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a příloh k ní připojených vyplynulo, že na podkladě trestního oznámení stěžovatele zahájil policejní orgán podle §158 odst. 3 tr. řádu úkony trestního řízení a prověřoval podezření ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, event. přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se mohl dopustit R. M. v souvislosti s nedokončením ústně sjednané zakázky na zateplení novostavby rodinného domu stěžovatele ve sjednaném termínu a nevrácení poskytnutých finančních prostředků ve výši 50 000 Kč. Policejní orgán ústavní stížností napadeným usnesením věc podle §159a odst. 1 tr. řádu odložil s tím, že nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu okresní státní zastupitelství posoudilo jako nedůvodnou a zamítlo ji, neboť objektivně přezkoumatelnými a obhajitelnými důkazními prostředky nebylo stěžovatelem tvrzené úmyslné nezákonné jednání prověřovaného potvrzeno.
3. Na základě podnětu k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, krajské státní zastupitelství prověřilo postup okresního státního zastupitelství a ve shodě s jeho závěry zopakovalo, že se nepodařilo přesvědčivě doložit a dostatečně prokázat, že by R. M. jednal způsobem, který by naplnil zákonné znaky některého z trestných činů majetkové povahy, pro které bylo vedeno prověřování.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, neboť napadená rozhodnutí neodpovídají požadavkům trestního řádu kladeným na rozhodnutí v trestním řízení, zejména však orgány činné v trestním řízení nevzaly v úvahu všechny zjištěné skutkové okolnosti, případně je pominuly či je vůbec nehodnotily. Stěžovatel vytýká i řadu pochybení souvisejících s hodnocením provedených důkazů, jakož i podřazením zjištěných skutkových okolností pod zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podvodu, a to v takové míře, že lze mít za to, že ve věci neproběhlo řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné orgány činné v trestním řízení nejednaly kompetentně a efektivně. V podání ze dne 14. 5. 2021 stěžovatel konstatuje, že krajské státní zastupitelství se v rámci přezkumu postupu okresního státního zastupitelství jeho podnětem sice zabývalo, ale naznačená pochybení nejenže neodstranilo, ale některé jeho teze vady trestního řízení ještě prohloubilo. Stěžovatel podrobně popsal, jakých konkrétních chyb se orgány činné v trestním řízení dopustily v průběhu dokazování a zjišťování skutkového stavu, a připojil svůj náhled na hodnocení obsahu vysvětlení a čestného prohlášení svědka P., zajištěné bankovní výpisy a platební styk stěžovatele s prověřovaným M. prostřednictvím bankovního účtu svědkyně H. a podrobně argumentoval i k subjektivní stránce přečinu podvodu hodnoceného z pohledu jednání prověřovaného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí, resp. vyrozumění napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Vyrozumění krajského státního zastupitelství o vykonaném dohledu, které Ústavní soud považuje za rozhodnutí ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691, bod 32), nález ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3173/16 (N 44/84 SbNU 499), nález ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1355/18, usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 192/19, usnesení ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 2197/19 a další rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz], stěžovatel nezahrnul do petitu ústavní stížnosti. Tato skutečnost však nebránila jeho ústavně právnímu přezkumu, jelikož stěžovatel předmětné vyrozumění připojil k podání, jímž ústavní stížnost doplnil, a proti jeho závěrům argumentoval.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud předesílá, že mu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Je tomu tak proto, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu však nezakládá v ústavní rovině žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291), usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7SbNU 343), usnesení sp. zn. III. ÚS 1315/20 ze dne 23. 2. 2021 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti zasahující do majetkových práv, jehož se stěžovatel v posuzované věci de facto dovolává, když namítá, že postup orgánů činných v trestním řízení neodpovídal požadavkům na řádné trestní řízení, neobsahuje na ústavně právní úrovni prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2042/17 ze dne 17. 4. 2018). Jinými slovy vyjádřeno, jak ostatně uvádí i stěžovatel v ústavní stížnosti, požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014, N 152/74 SbNU 301, usnesení sp. zn. II. ÚS 540/17 dne 4. 4. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14 ze dne 14. 4. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 1594/15 ze dne 27. 8. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013 a další).
9. V posuzované věci stěžovatel nesouhlasil s tím, jakým způsobem bylo prošetřeno jeho trestní oznámení. Ústavní soud však neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné pochybení, jež by odůvodnilo jeho zásah. Policejní orgán věnoval oznámení stěžovatele patřičnou pozornost a činil potřebná šetření. Z odůvodnění jeho rozhodnutí se podávají konkrétní podklady, které v rámci prověřování opatřil, jakož i argumenty, proč neshledal důvod k zahájení trestního stíhání. Jeho závěr, že pro absenci objektivní znalosti konkrétního obsahu dohody mezi stěžovatelem a prověřovaným ohledně realizované zakázky nelze spolehlivě prokázat, jakým povinnostem prověřovaný nedostál, případně v jakém rozsahu a kdy zpronevěřil finanční prostředky ke škodě poškozeného, okresní státní zastupitelství verifikovalo, když shodně s policejním orgánem konstatovalo, že tvrzení o neoprávněnosti prověřovaného nakládat s finančními prostředky vyplývá pouze z vyjádření stěžovatele a neodpovídá dalším důkazům zajištěným v průběhu prověřování. Stejně tak obstál i řádně odůvodněný závěr policejního orgánu, že nebylo zjištěno a prokázáno, že by prověřovaný od počátku jednal v úmyslu dílo vůbec či řádně neprovést a získané peníze si ponechat.
10. V rámci dohledu nad postupem nižšího státního zastupitelství se věcí zabývalo i krajské státní zastupitelství. Shrnutí výsledků dokazování rezultovalo v závěr, že tvrzení stěžovatele zůstala důkazně zcela osamocena, zčásti v rozporu s dalšími provedenými důkazy, a tudíž neskýtající dostatečný podklad pro zahájení trestního stíhání podezřelého pro trestné činy zpronevěry či podvodu.
11. Z uvedeného vyplývá, že orgány dozoru i dohledu hodnotily postup policejního orgánu při prověřování trestního oznámení stěžovatele jako přiměřený a dostačující pro objasnění skutkového stavu, samy se věcí zabývaly a na námitky stěžovatele přiměřeným způsobem reagovaly. Důvod ke zrušení rozhodnutí orgánů veřejné moci je dán pouze za situace, kdy existuje extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která jsou z těchto důkazů učiněna, a vyvozenými právními závěry, jinými slovy, kdy rozhodnutí orgánu veřejné moci svědčí o možné libovůli v rozhodování. Taková situace však v posuzované věci nenastala.
12. K tvrzenému porušení pravidel spravedlivého procesu Ústavní soud uvádí, že ve fázi prověřování, kdy příslušný orgán státu pouze prošetřuje podezření ze spáchání trestné činnosti, nelze u osob považujících se za poškozené vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3322/16 ze dne 18. 10. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 2064/10 ze dne 12. 8. 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 3322/16 ze dne 18. 10. 2016 a další). Obdobný názor zastává též Evropský soud pro lidská práva, podle kterého čl. 6 Úmluvy se ve vztahu k poškozenému neaplikuje na fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání (srov. rozhodnutí ve věci Duchoňová proti České republice ze dne 2. 10. 2006, stížnost č. 29858/03).
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu