ECLI:CZ:US:2021:3.US.3290.20.1
sp. zn. III. ÚS 3290/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Punčocháře, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Slezská 1297/3, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. září 2020 č. j. 19 Co 166/2020-198, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byl porušen čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a konečně byla porušena rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. V exekuční věci Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") výrokem I. usnesení ze dne 26. 11. 2019 č. j. 19 Co 166/2020-198 zcela zastavil exekuci vedenou na majetek stěžovatele (povinného). Výrokem II. odložil nařízenou exekuci do pravomocného skončení řízení o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce. Výrokem III. uložil vedlejší účastnici řízení (oprávněné) povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Dalimilu Mikovi, LL. M., Exekutorský úřad Klatovy (dále jen "soudní exekutor"), na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 605 Kč. Výrokem IV. uložil vedlejší účastnici řízení zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení o odklad a zastavení exekuce částku ve výši 19 754,50 Kč. Okresní soud seznal, že zavinění na zastavení exekuce nese vedlejší účastnice řízení, a proto je povinna hradit náklady exekuce.
3. K odvolání vedlejší účastnice řízení Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 8. 10. 2020 č. j. 19 Co 166/2020-198 potvrdil usnesení okresního soudu ve výrocích I., II. a III. (výrok I.). Změnil je pouze ve výroku IV. tak, že určil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o odklad a zastavení exekuce (výrok II.). Výrokem III. pak určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve shodě s okresním soudem dospěl krajský soud k závěru, že byly dány důvody pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť smlouva o úvěru a na ni navazující rozhodčí smlouva, z nichž vzešel exekuční titul (rozhodčí nález rozhodce Mgr. Marka Landsmanna ze dne 12. 1. 2010 č. j. La11136/09-13), jsou absolutně neplatné, protože jsou v rozporu s dobrými mravy (kvůli nepřiměřeným ujednáním o výši úroků, smluvním pokutám nebo způsobu zajištění závazku). Krajský soud se ovšem neztotožnil se závěrem okresního soudu, že by stěžovateli měly být hrazeny náklady exekučního řízení, když podle názoru krajského soudu bylo na místě aplikovat §150 o. s. ř. Důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval v tom, že stěžovatel nerozporoval závěr, že si předmětnou částku skutečně půjčil a nesplatil, že byl naprosto pasivní až do podání návrhu na zastavení exekuce a nebrojil ani proti samotné existenci pohledávky. Přitom si od vedlejší účastnice řízení půjčil opakovaně a půjčenou částku nikdy neuhradil. Krajský soud vyslovil přesvědčení, že skutečnost, že bylo exekuční řízení vedeno, je jen důsledkem toho, že stěžovatel své povinnosti z úvěrových smluv neplnil a nechal věc zajít až do exekučního řízení [v této souvislosti připomenul usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 300/19, ze dne 6. 8. 2019 sp. zn. III. ÚS 3921/18 aj. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s aplikací §150 o. s. ř. Uvádí přitom celou řadu skutečností, pro které jsou úvahy krajského soudu o aplikaci §150 o. s. ř. absurdní (např. vědomost vedlejší účastnice řízení o neschopnosti stěžovatele splácet úvěr, sjednání absolutně neplatné úvěrové smlouvy, samotné poměry stěžovatele apod.). Zdůvodnění krajského soudu považuje za nedostatečné. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2728/17 (N 184/91 SbNU 279) podotýká, že krajský soud měl přihlédnout ke všem relevantním skutkovým okolnostem a nepostavit své rozhodnutí pouze na chování stěžovatele (tvrzené pasivitě v řízení, které předcházelo exekučnímu řízení či porušení povinnosti stěžovatele zaplatit dluh). Rovněž odkazuje na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 2117/18. Dále podotýká, že i vedlejší účastnice řízení, jako profesionálka v poskytování úvěrů, si měla být vědoma, že exekuce je vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu a sama mohla zastavení exekuce navrhnout. Poukazuje na rozhodovací praxi (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. 21 Cdo 402/2014) ohledně zkoumání zavinění na zastavení řízení, podle níž v případě neexistujícího způsobilého exekučního titulu je třeba spatřovat procesní zavinění na straně oprávněné. Nerespektování této soudní praxe krajským soudem vede k nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí. Stěžovatel považuje za nespravedlivý stav, kdy povinní, jako slabší strany, musejí exekuce zastavovat na své náklady. Krajskému soudu rovněž vytýká, že se nevypořádal s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1707/17 (N 237/87 SbNU 841), z něhož se podává, že východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení, včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. V nyní posuzované věci byla přitom exekuce zastavena z důvodu zavinění vedlejší účastnice řízení, která pokračováním v exekučním řízení po dobu několika let vědomě zachovávala protiprávní stav. Stěžovatel uzavírá, že krajský soud svým rozhodnutím, jímž se odchýlil od shora uváděné judikatury a které řádně neodůvodnil, zasáhl do právní jistoty, předvídatelnosti práva, oprávněného legitimního očekávání a principu rovnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, a proto je ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel, přestože petitem ústavní stížnosti napadá rozhodnutí krajského soudu jako celek (tedy včetně potvrzujícího výroku ohledně zastavení exekučního řízení), fakticky brojí pouze proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před okresním soudem a krajským soudem (výroky II. a III. usnesení krajského soudu). Ostatně potvrzujícím výrokem I. usnesení krajského soudu k žádnému zásahu do práv stěžovatele ani nemohlo dojít, když mu bylo vyhověno. Stěžovatelova argumentace se tak omezuje pouze na nesprávnou aplikaci §150 o. s. ř. v poměrech posuzované věci.
8. Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
10. Problematikou nepřiznání náhrady nákladů řízení povinnému v obdobných případech se pak Ústavní soud zabýval již ve srovnatelných věcech (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 300/19, ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 17/19 nebo ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 3883/18), kdy neshledal s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu použití §150 o. s. ř. za ústavně rozpornou. Ke shodnému závěru dospěl i v nyní posuzované věci, kdy krajský soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání práva na náhradu nákladů stěžovateli podle §150 o. s. ř. Důvodem pro použití tohoto ustanovení byl především postoj stěžovatele, který nikterak nerozporoval závěr, že si předmětnou částku skutečně půjčil a nesplatil, dále nikdy žádným způsobem nebrojil proti samotné existenci pohledávky oprávněného a až do podání návrhu na zastavení exekuce (v roce 2019) byl mnoho let zcela pasivní.
11. Ústavní soud ve své judikatuře nesčetněkrát uvedl, že použití §150 o. s. ř. spadá výhradně do pravomoci civilních soudů. Použití tohoto ustanovení záleží především na úvaze samotného soudu, který nejlépe zná konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jeho věcí, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv (srov. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 nebo ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2513/14). Ústavní soud proto zásadně není povolán k tomu, aby posuzoval, zda jsou v tom kterém případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití §150 o. s. ř. (usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05).
12. Za situace, kdy stěžovatel sám připouští, že půjčku čerpal, avšak ji nehradil (z větší části), tedy že by materiálně (nebylo-li by existence jiných důvodů) byla exekuce namístě, nelze závěru krajského soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení podle §150 o. s. ř. vytknout pochybení, pro které by jeho právní závěry měly vybočovat ze zásad spravedlivého (řádného) procesu.
13. Poukaz na nález sp. zn. I. ÚS 2117/18 považuje Ústavní soud za nepřípadný, neboť se zabýval otázkou, kdo má platit náklady exekutora v případě zastavení exekuce, a nikoliv otázkou nákladů řízení účastníků a aplikací §150 o. s. ř. I v tomto nálezu se však uvádí, že protiprávní jednání stěžovatele (neplacení dluhu) může být významné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení o návrhu na zastavení exekuce vynaložených stěžovatelem jako povinným.
14. Rovněž není přiléhavý ani odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 2728/17 . Nelze totiž přehlédnout, že návrh vedlejší účastnice řízení na zahájení exekuce byl podán, a následně samotná exekuce byla nařízena (viz usnesení okresního soudu ze dne 17. 8. 2010 č. j. 19 EXE 743/2010-16), ještě před rozhodným datem pro posouzení otázky zavinění zastavení exekuce, které bylo judikaturou Ústavního soudu závazně stanoveno ke dni 11. 5. 2011, kdy Nejvyšší soud vydal usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (srov. nález ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3017/19, bod 40, nebo nález ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 2117/18, bod 24). Jedině u oprávněných osob, které exekuci po 11. 5. 2011 zahájily či v ní pokračovaly na základě nezpůsobilého exekučního titulu, lze bez dalšího vycházet z toho, že nesou vinu na jejím zastavení, což je podstatné pro následné vypořádání nákladů exekuce a nákladů účastníků exekučního řízení podle §89 exekutorského řádu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3017/19, bod 40; nález sp. zn. I. ÚS 2117/18, bod 25; nález ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1274/16 (N 114/85 SbNU 861), bod 13]. Jakkoliv lze vedlejší účastnici vytýkat, že po sjednocení judikatury sama nepodala podnět k zastavení exekuce, je třeba respektovat autonomní moderační oprávnění soudu spočívající v aplikaci §150 o. s. ř.
15. Konečně je třeba zdůraznit, že krajský soud nikterak nezpochybnil tvrzení stěžovatele o určení účastníka, který procesně zavinil zastavení exekuce, kdy v odůvodnění přisvědčil okresnímu soudu, že jím je vedlejší účastnice řízení (viz str. 7 odůvodnění usnesení krajského soudu). Stěžovateli však nebyly náklady řízení přiznány podle §150 o. s. ř., a to z důvodů hodných zvláštního zřetele, přičemž krajský soud jeho aplikaci dostatečně vysvětlil. I proto je třeba odmítnout argumentaci stěžovatele vztahující se k zavinění zastavení exekuce, včetně odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1707/17 a jeho argumentace tímto směrem je proto zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud uzavírá, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek. Exekuce byla prvotně vyvolána z důvodu neplacení dluhu. S ohledem na změnu judikatury muselo v každém případě dojít k jejímu zastavení a vzniku nákladů řízení na obou stranách sporu. Ústavní soud ve svých rozhodnutích také uplatňuje zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo). Není dán důvod, aby uvedená zásada byla automaticky přehlížena v případě některých druhů řízení a jejich účastníků. Stejně tak ani skutečnost, že účastník řízení nemá právnické vzdělání, nemůže být automaticky brána jako "určitá výhoda". Možnosti dané právním řádem k ochraně účastníků řízení musí platit pro všechny stejně a ve všech druzích řízení (srov. usnesení ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 1542/19).
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu