ECLI:CZ:US:2021:4.US.1028.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1028/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Víta Kláska, zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem, sídlem Velké náměstí 116/7, Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2021 č. j. 10 Afs 373/2020-41 a s ní spojeném návrhu na zrušení §5 odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "a zálohy sražené z těchto příjmů plátcem daně se započítají u poplatníka na daňovou povinnost až v tomto zdaňovacím období, ve které budou vyplaceny nebo obdrženy", za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy.
2. Stěžovatel spojil s ústavní stížností podle §74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení §5 odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZDP"), ve slovech "a zálohy sražené z těchto příjmů plátcem daně se započítají u poplatníka na daňovou povinnost až v tomto zdaňovacím období, ve které budou vyplaceny nebo obdrženy".
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že ve zdaňovacím období roku 2016 stěžovatel vykázal příjmy od tří zaměstnavatelů, avšak Finančnímu úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") nedoložil potvrzení o zdanitelných příjmech, sražených zálohách na daň a daňovém zvýhodnění od jednoho z těchto zaměstnavatelů (společnosti SH - Construction s. r. o.). V přiznání k dani z příjmů stěžovatel uvedl, že u SH - Construction s. r. o. vydělal 19 800 Kč a že z těchto příjmů mu byla sražena záloha na daň ve výši 3 990 Kč, přičemž celkově vykázal příjmy ze závislé činnosti ve výši 173 209 Kč a vypočetl si daň ve výši 6 795 Kč. Po proběhnuvším daňovém řízení správce daně platebním výměrem ze dne 9. 8. 2017 vyměřil stěžovateli daň z příjmů za rok 2016 ve výši 9 645 Kč.
4. Stěžovatel se bránil odvoláním, kterému vedlejší účastník částečně vyhověl a rozhodnutím ze dne 27. 2. 2019 č. j. 8409/19/5200-10423-708571 změnil předmětný platební výměr tak, že stěžovateli vyměřil daň z příjmů ve výši 7 547 Kč.
5. O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 10. 2020 č. j. 50 Af 10/2019-34 tak, že se žaloba zamítá (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
6. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud shledal, že výklad, kterého se domáhá stěžovatel, by vedl k tomu, že za příjmy dosažené za zdaňovací období 2016 by bylo nutné považovat i mzdu za měsíce březen, duben a květen 2016, která stěžovateli nebyla v tomto období vyplacena, ačkoliv mu vyplacena být měla. Ustanovení §5 odst. 4 ZDP spojuje sražené zálohy se skutečně vyplacenými příjmy. Sražené zálohy tedy musí být započítány v tom období, ve kterém daňový subjekt skutečně obdrží od zaměstnavatele příjem (mzdu) za sporné měsíce. Nevyplatil-li zaměstnavatel stěžovateli mzdu za měsíce březen až květen 2016 nejpozději do 31. 1. 2017, nemůže správce daně při stanovení daně z příjmů za období roku 2016 zohlednit zálohy na daň z příjmů (které údajně byly v tomto případě uhrazeny i za měsíce březen, duben a květen 2016). Zákon o daních z příjmů mu k tomu neposkytuje žádný nástroj.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že správce daně přijal (nejméně) zálohu na daň z příjmu za měsíce leden až březen (tj. do skončení pracovního poměru uváděného předmětným zaměstnavatelem). Tedy nastala situace, kdy správce daně přijal zálohu na daň z příjmu, která by za určitých podmínek mohla být (resp. za takových podmínek jistě byla) vrácena stěžovateli či vůči stěžovateli zúčtována. Nyní zadržuje správce daně část majetku stěžovatele - peníze v částce odpovídající poukázané a zaměstnavatelem odvedené záloze na dani z příjmu za měsíc březen (a možná i duben), kterou ve prospěch stěžovatele nezúčtoval (a také už nikdy určitě nezúčtuje) a jediným důvodem její držby je dotčené napadené ustanovení zákona.
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydaném v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení v posuzované věci neshledal. Na právních závěrech správních soudů neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se správným právním závěrem správních soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
13. Nadto je předmětem sporu rozdíl ve tvrzené a vyměřené dani v bagatelní výši (viz sub 3 a 5). Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo [např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05 a ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 či nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj.], že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci, jak uvedeno výše, neshledal.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Spolu s ústavní stížností byl podán akcesorický návrh na zrušení §5 odst. 4 ZDP ve slovech "a zálohy sražené z těchto příjmů plátcem daně se započítají u poplatníka na daňovou povinnost až v tomto zdaňovacím období, ve které budou vyplaceny nebo obdrženy". Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (§74 ve spojení s §68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného posouzení návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu