ECLI:CZ:US:2021:4.US.1169.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1169/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené JUDr. Martinem Hankem, advokátem, sídlem Rumjancevova 696/3, Liberec, proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci ze dne 19. března 2021 č. j. 36 Co 51/2021-632, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a nezletilé K. K. a O. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výroku III. napadeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byly porušeny čl. 9 odst. 2 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 18. 11. 2020 č. j. 0 P 229/2019-614 (30 P a Nc 149/2019, 30 P a Nc 401/2019), ve znění usnesení ze dne 3. 2. 2021 č. j. 0 P 229/2019-619 (30 P a Nc 149/2019, 30 P a Nc 401/2019), ve věci o úpravu výchovy, výživy a styku k první vedlejší účastnici (dále jen "nezletilá") tak, že nezletilou svěřil do péče matky (výrok I.). Druhému vedlejšímu účastníku (dále jen "otec") uložil povinnost platit výživné na nezletilou ve výši 8 000 Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, a to s účinností od 1. 6. 2019 (výrok II.). Otci uložil povinnost uhradit nedoplatek na výživném ve výši 78 400 Kč (výrok III.) a podrobně upravil pravidelný styk otce s nezletilou každý lichý týden a v období prázdnin (výroky IV., V.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
3. K odvolání otce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok I.). Podle §13 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, zahájil řízení o změně předběžného opatření (výrok II.) a nařídil předběžné opatření, podle kterého je matka povinna strpět péči otce o nezletilou každý lichý kalendářní týden od neděle předcházející lichému týdnu od 15:00 hodin do následující neděle do 15:00 hodin s tím, že v neděli předcházející lichému týdnu převezme otec nezletilou v místě bydliště matky, která je povinna nezletilou otci předat a následující neděli po skončení péče otce převezme matka nezletilou v místě bydliště otce, který je povinen nezletilou matce předat. Dále bylo stanoveno, že po dobu hlavních letních prázdnin neplatí tato uvedená úprava péče a matka je povinna strpět péči otce o nezletilou po dobu 10 dnů nepřetržitě v měsíci červenci a po dobu 10 dnů nepřetržitě v měsíci srpnu, a to vždy od 15:00 hodin prvního dne termínu do 15:00 hodin posledního dne termínu s tím, že otec je povinen předem sdělit matce přesné počátky a konce těchto termínů nejpozději do 30. 4. každého roku. Tím bylo ve výroku I. změněno usnesení krajského soudu ze dne 22. 8. 2019 č. j. 36 Co 251/2019-337, a to počínaje dnem 11. 4. 2021, kdy nabyla účinnosti shora uvedená úprava (výrok III.).
4. Krajský soud dospěl k závěru, že ač okresní soud nevybočil z mezí judikatury, když nezjišťoval přání nezletilé, která v době rozhodování ještě neměla pět let, tak je pro rozhodnutí věci významné, jaký má nezletilá k rodičům vztah a jak se cítí v jejich různých výchovných prostředích, což je nutné zjistit prostřednictvím znalce, neboť u dítěte tak nízkého věku není ani kolizní opatrovník odborně způsobilý ke zjištění daných rozhodných skutečností. Zdůraznil, že otec poukazuje na to, že matka se neustále stěhuje a mění partnery, nemá vlastní bydlení a trpí disociální poruchou osobnosti, což bude mít negativní dopad na vývoj nezletilé. Toto tvrzení opírá o důkazy, které nebyly před okresním soudem provedeny a okresní soud se ani nevypořádal s tím, proč je neprovedl. Jde zejména o lékařskou zprávu MUDr. Vospělové, zprávu Úřadu práce v Ostravě, otcem navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie či důkaz opatrovnickým spisem nezletilé N. (druhé dcery stěžovatelky, která byla svěřena do péče otce M. N.). Závěr okresního soudu, že v zájmu nezletilé je zachovat faktickou péči matky, považoval krajský soud za předčasný a nepřezkoumatelný. Konstatoval, že matka protiprávně (jednostranně) změnila bydliště nezletilé, když se společně s ní odstěhovala ze společné domácnosti do 400 km vzdáleného místa bydliště v H. Osobní kontakt otce s nezletilou je tak od května 2019 velmi omezený, což je podle krajského soudu okolnost, kterou je třeba zohlednit při rozhodování, komu bude dítě svěřeno do péče. Z uvedených důvodů krajský soud okresnímu soudu uložil povinnost doplnit důkazní řízení s tím, že po doplnění důkazního řízení přistoupí k ustanovení znalce z oboru školství a kultury, odvětví psychologie, jehož prostřednictvím zjistí, jaká je osobnost nezletilé, jaký má vztah k matce, k otci a k prostředí u nich, včetně rodinných příslušníků a kamarádů a další skutečnosti. Podle dřívější úpravy předběžným opatřením (z usnesení krajského soudu ze dne 22. 8. 2019 č. j. 36 Co 251/ 2019-337) byla matka povinna strpět péči otce o nezletilou každý lichý týden. Následně bylo však v řízení před okresním soudem prokázáno obnovení soužití rodičů a předchozí úprava pozbyla účinnosti. Krajský soud proto ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozšířil zatímní péči otce o nezletilou tak, aby péče rodičů o nezletilou byla rovnocenná a žádný z nich nebyl z péče o nezletilou vyloučen.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud výrokem III. napadeného usnesení materiálně zavedl ve vztahu k nezletilé střídavou péči rodičů a že takový postup je v rozporu s ustálenou praxí Ústavního soudu. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle kterého presumpci ve prospěch střídavé péče lze vyvrátit např. specifickým zdravotním či psychickým stavem dítěte, velmi velkou vzdáleností bydlišť rodičů, atp. Poukazuje na to, že ona a otec nezletilé žijí ve městech vzdálených téměř 400 km, proto nemůže dojít k zajištění kontinuity vzdělávání nezletilé v jednom předškolním zařízení. Napadené usnesení považuje za překvapivé a vydané v rozporu se zájmem nezletilé. Zdůrazňuje, že krajský soud nezjistil spolehlivě přání nezletilé, což sám vytkl okresnímu soudu, a za stejné absence stanoviska nezletilé sám rozhodl předběžným opatřením, ačkoliv na jeho vydání nebyl právní zájem. To podle ní činí rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelným. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud vydal předběžné opatření z vlastní iniciativy a nedal jí prostor se k věci vyjádřit. Závěrem ústavní stížnosti navrhuje odklad vykonatelnosti výroku III. napadeného rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá rozhodnutí krajského soudu o předběžném opatření (výrok III.). Potencialitu předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
10. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
11. V nyní posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí krajského soudu žádné shora popsané kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky.
12. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu (viz bod 4. tohoto rozhodnutí), že v dané věci je dána naléhavost zatímní úpravy poměru účastníků, a tato úprava je v zájmu nezletilé. Za skutkové situace, která byla krajským soudem důkladně zjištěna a je popsána v napadeném usnesení, je jeho shora uvedený závěr o potřebě nařízení předběžného opatření řádně a logicky odůvodněný [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Proto na tomto závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o podané ústavní stížnosti bezprostředně po jejím podání, nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu