ECLI:CZ:US:2021:4.US.125.21.1
sp. zn. IV. ÚS 125/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem, sídlem Seydlovo náměstí 30, Beroun, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2020 č. j. 19 Co 273/2020-263 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 16. září 2020 č. j. 23 Nc 55/2016-243, za účastí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a E. Ch., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla hrubě porušena jeho základní procesní práva (viz k tomu sub 7).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele (jako žalovaného) podle §77 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") na zrušení předběžného opatření nařízeného usnesením téhož soudu ze dne 20. 6. 2016 č. j. 23 Nc 55/2016-58, kterým bylo stěžovateli uloženo zdržet se nakládání s konkrétními pozemky v katastrálním území Hudlice. Podle okresního soudu nebylo podstatné, že došlo k zastavení trestního stíhání stěžovatele, neboť předběžné opatření souviselo s civilním řízením vedeným u tohoto soudu pod sp. zn. 107 C 3/2016. K tvrzení stěžovatele, že v tomto řízení je vedlejší účastnicí (jako žalobkyní) uplatňován nárok bezdůvodně, okresní soud uvedl, že tato otázka bude posuzována v tomto řízení, jež bylo zahájeno žalobou, v níž vedlejší účastnice logicky a kvalifikovaně vymezila, z jakého důvodu uplatňuje právo ze smlouvy uzavřené s obchodní společností X právě po stěžovateli. V občanskoprávním řízení může být znovu posouzena i otázka tvrzeného převodu obchodního podílu na tzv. bílého koně. Současně okresní soud konstatoval, že důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, dosud nepominuly, neboť stále hrozí obava, že by byl ohrožen výkon rozhodnutí.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se vyjádřil k důvodům nařízení předběžného opatření a v souladu s názorem okresního soudu uvedl, že zastavení trestního stíhání nemůže samo o sobě přivodit pominutí důvodů, pro které bylo nařízeno. Současně ve shodě s okresním soudem konstatoval, že řízení o nároku uplatněném vedlejší účastnicí probíhá, a důvody, které vedly k nařízení předběžného opatření, trvají.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že s ohledem na zrušení jeho pravomocného odsouzení a zastavení trestního stíhání nemohl vedlejší účastnici způsobit škodu, která byla podkladem pro nařízení předběžného opatření. Podle jeho názoru je předseda senátu povinen zrušit předběžné opatření, pominuly-li důvody jeho nařízení, což nastalo i v posuzovaném případě, protože jeho trestní stíhání bylo pravomocně zastaveno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Stěžovatel sice namítá porušení svých základních procesních práv, neuvádí však, jaké konkrétní právo [zaručené mu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] mělo být napadenými soudními rozhodnutími, resp. procesním postupem výše uvedených soudů ve skutečnosti porušeno. Nelze to vyvodit ani z ústavní stížnosti, neboť jejím obsahem je vyjádření nesouhlasu s tím, jak obecné soudy posoudily otázku (ne)pominutí důvodů, pro které bylo předběžné opatření nařízeno. Stěžovatel jen opakovaně poukazuje na to, že jeho trestní stíhání bylo zastaveno, ač se touto skutečností soudy obou stupňů zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč ji nelze v daném případě považovat za právně relevantní. Stěžovatel tak požaduje po Ústavním soudu, aby napadená usnesení přezkoumal z hlediska jejich věcné správnosti.
8. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svůj konstantně zastávaný názor, podle kterého způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně sice vyloučit nelze, avšak zásah v této podobě zpravidla takovéto intenzity nedosahuje. To proto, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud tedy zpravidla neshledává nutnost zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, protože jejich trvání je zásadně časově omezeno.
9. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je přitom v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
10. Výše uvedené závěry se přiměřeně uplatní i na rozhodování obecných soudů o zrušení předběžného opatření podle §77 odst. 2 o. s. ř. (viz usnesení ze dne 30. 8. 2018 sp. zn. III. ÚS 1618/18 vydané ve stěžovatelově věci). S ohledem na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti se Ústavní soud zaměřil na otázku, zda napadená usnesení nelze považovat za projev svévole v soudním rozhodování, a shledal, že tomu tak nebylo, neboť obecné soudy svůj závěr, proč nepovažují zastavení stěžovatelova trestního stíhání za důvod ke zrušení nařízeného předběžného opatření, řádně zdůvodnily, přičemž ani z věcného hlediska jej nelze označit za zjevně nepřiměřený (tzv. extrémní).
11. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu