ECLI:CZ:US:2021:4.US.1871.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1871/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Viléma Swětíka, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti výroku II. a III. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2021 č. j. 12 Co 39/202-244, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v napadených výrocích, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že v posuzované věci Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") k návrhu vedlejší účastnice jako oprávněné pověřil (pověření ze dne 16. 11. 2016 č. j. 44 EXE 455/2016-32) soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň - město (dále jen "soudní exekutor"), provedením exekuce vedené pod sp. zn. 94 EX 1867/16 proti stěžovateli jako povinnému podle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Jana Fišera ze dne 16. 4. 2015 č. j. 103 Rozh 1402/2015-7 k vymožení pohledávky vedlejší účastnice ve výši 39 126 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty, nákladů nalézacího řízení ve výši 9 812 Kč a nákladů exekuce soudního exekutora i vedlejší účastnice.
3. Na pověření soudního exekutora provedením exekuce reagovali stěžovatel (povinný) a jeho manželka návrhem na zastavení exekuce s tvrzením o neexistenci způsobilého exekučního titulu, neboť rozhodčí nález, o který se exekuční návrh opírá, vydal rozhodce Mgr. Jan Fišer, který neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc, neboť rozhodčí doložka uzavřená mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem je neplatná. Pro případ, že by návrhu na zastavení exekuce nebylo vyhověno, požadovali, aby bylo rozhodnuto o přerušení řízení v souladu s §35 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že stěžovatel bude vyzván k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. O tomto návrhu rozhodl okresní soud usnesením ze dne 21. 7. 2017 č. j. 44 EXE 455/2016-66 tak, že návrh stěžovatele, na rozdíl od návrhu jeho manželky, shledal důvodným.
4. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 28. 6. 2018 č. j. 12 Co 590/2017-113 usnesení okresního soudu ve výroku o zastavení exekuce změnil tak, že exekuce prováděná proti stěžovateli se přerušuje a současně se stěžovateli ukládá, aby do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Jana Fišera ze dne 16. 4. 2015 č. j. 103 Rozh 1402/2015-7. V napadeném výroku o nákladech ve vztahu mezi vedlejší účastnicí a manželkou stěžovatele krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil, v napadených výrocích o nákladech ve vztahu mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem a o nákladech exekuce soudního exekutora usnesení okresního soudu zrušil a o nákladech mezi vedlejší účastnicí a manželkou stěžovatele rozhodl tak, že nemají ve vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 2019 č. j. 55 Cm 277/2018-67 byla žaloba stěžovatele na zrušení výše uvedeného rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Jana Fišera zamítnuta. Na základě tohoto rozhodnutí okresní soud usnesením ze dne 7. 5. 2020 č. j. 44 EXE 455/2016-155 rozhodl, že v předmětné exekuci se pokračuje. Podáním doručeným soudu dne 5. 5. 2020 se stěžovatel opětovně domáhal zastavení exekuce, přičemž kromě jiného namítal, že vedlejší účastnice před uzavřením smlouvy o úvěru dostatečně nezkoumala jeho úvěruschopnost.
6. Usnesením okresního soudu ze dne 11. 11. 2020 č. j. 44 EXE 455/2016-213 byla předmětná exekuce vedená pod sp. zn. 94 EX 1867/16, s odkazem na §268 odst. 1, písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavena. O nákladech řízení okresní soud rozhodl tak, že vedlejší účastnici uložil jednak povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 18 414 Kč, a dále ve stejné lhůtě zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč. Okresní soud na základě jím provedeného dokazování a po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že při uzavírání smlouvy o úvěru, která byla podkladem pro vydání exekučního titulu, nebyla úvěruschopnost stěžovatele posouzena řádně a s odbornou péčí, co se výdajové stránky týče, toto proběhlo formálně, čímž došlo k takovému porušení základních práv spotřebitele, že je dán důvod k tomu, aby úvěrová smlouva, na základě níž byl rozhodčí nález vydán, byla považována za neplatnou a aby byla exekuce zastavena.
7. Proti usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud usnesení okresního soudu ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech soudního exekutora potvrdil (výrok I.). Ve výroku o nákladech účastníků usnesení okresního soudu změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 7 129 Kč (výrok II.). Výrokem III. bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 3 255 Kč. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že v předmětné věci byly dány podmínky pro postup podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a proto okresní soud nepochybil, vyhověl-li návrhu stěžovatele na zastavení exekuce. Ve výroku o nákladech účastníků krajský soud usnesení okresního soudu změnil a náklady stěžovateli přiznal v menším rozsahu, než jak to učinil okresní soud. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu dovodil, že tyto náklady lze přiznat pouze v souvislosti s projednáním posledního návrhu stěžovatele na zastavení exekuce (do té doby nebyla jeho obrana, domáhal-li se zastavení exekuce, úspěšná), a tedy návrhu opřeného o tvrzení stěžovatele, že další vedení exekuce je nepřípustné, neboť vedlejší účastnice před poskytnutím úvěru řádně nezkoumala jeho úvěruschopnost. Proto krajský soud shledal opodstatněným přiznat stěžovateli náklady za výše uvedený návrh a dále za úkon představující účast zástupce stěžovatele u jednání okresního soudu uskutečněného dne 11. 11. 2020, které se projednání tohoto návrhu týkalo, včetně vždy jednoho režijního paušálu ke každému z úkonů příslušejícímu ve výši 300 Kč [§13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů].
II.
Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v předmětné věci bylo vedlejší účastnicí požadované a rozhodcem přisouzené plnění natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení stěžovatele, že bylo namístě exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., zastavit bez ohledu na pasivitu stěžovatele a porušení povinnosti vedlejší účastnice zkoumat a posoudit úvěruschopnost stěžovatele. Jde totiž o výjimečný případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Stěžovatel uvádí, že z usnesení soudu je zřejmé, že jsou-li naplněna kritéria zjevné nespravedlnosti, další okolnosti daného případu se stávají podružnými. Vzhledem ke skutečnosti, že ujednání o smluvním úroku a smluvních pokutách, které byly součástí smlouvy o úvěru uzavřené mezi stěžovatelem a společností (zde vedlejším účastníkem) bezpochyby kritéria zjevné nespravedlnosti naplňují, byly i v této věci všechny ostatní okolnosti irelevantní.
9. Stěžovatel namítá, že krajský soud pochybil, když se námitkou zjevné nespravedlnosti od počátku nezabýval a zbytečně zrušil rozhodnutí okresního soudu a svým rozhodnutím nepřiznal stěžovateli náklady řízení za předchozí právní úkony do doby, než stěžovatel napadl platnost úvěrové smlouvy z důvodu nezkoumání úvěruschopnosti s odůvodněním, že do té doby byl stěžovatel neúspěšný, čímž se dopustil zjevného excesu a svévole. Stěžovatel poukazuje na to, že byl-li neúspěšný, nebylo to jeho vinou, ale pochybením krajského soudu, který nebral v úvahu tvrzení stěžovatele, týkající se naplnění kritéria zjevné nespravedlnosti, které bylo důvodem pro zastavení exekuce v plném rozsahu.
10. S ohledem na výše uvedené stěžovatel dovozuje, že se krajský soud dopustil zjevné svévole, když stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení v plné výši, ačkoli stěžovatel byl se svým návrhem na odklad a zastavení exekuce v celém rozsahu úspěšný bez ohledu na důvod, z jakého byla exekuce zastavena. Stěžovatel namítá, že soudy byly povinny zkoumat důvody pro zastavení exekuce i z úřední povinnosti, a nikoliv je svévolně přehlížet. Krajský soud neposkytl ochranu právu stěžovatele vlastnit majetek a tím porušil jeho právo na soudní ochranu a právo na legitimní očekávání. Stěžovatel nadto zdůrazňuje, že byl závažným způsobem poškozen i v neúměrné délce trvání řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující napadené výroky, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní rozměr toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05) a další].
15. Při posuzování pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přitom mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatele. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy při ochraně ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně zatěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
16. V posuzované věci krajský soud rozhodnutí okresního soudu ve výroku o nákladech účastníků změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 7 129 Kč, neboť na rozdíl od okresního soudu dovodil, že tyto náklady lze přiznat toliko v souvislosti s projednáním posledního návrhu stěžovatele na zastavení exekuce (do té doby nebyla jeho obrana, domáhal-li se zastavení exekuce, úspěšná), a tedy návrhu opřeného o tvrzení stěžovatele, že je další vedení exekuce nepřípustné, neboť vedlejší účastnice před poskytnutím úvěru řádně nezkoumala jeho úvěruschopnost. Uvedenému právnímu závěru krajského soudu, přijatému v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout.
17. Z výše uvedeného vyplývá, že v posuzované věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení v bagatelní výši. Bagatelnost věci zakládá i bez ohledu na to, co bylo právě uvedeno sub 16, důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neboť posuzovanou věc neprovázejí takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Taková argumentace však v ústavní stížnosti stěžovatele absentuje.
18. Ústavní soud shrnuje, že námitky stěžovatele jsou pouze polemikou s výkladem podústavního práva a ústavněprávní roviny nedosahují. Právní závěry krajského soudu jsou v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně odůvodněny. V závěrech krajského soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu