ECLI:CZ:US:2021:4.US.218.21.1
sp. zn. IV. ÚS 218/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Rotha, zastoupeného Mgr. Tomášem Kotrysem, advokátem, sídlem Vrahovická 2526/7, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2020 č. j. 25 Cdo 2919/2020-524 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. března 2020 č. j. 58 Co 210/2019-428, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Mgr. Radka Vondráčka, advokáta, sídlem Masarykovo náměstí 128/3, Kroměříž, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž namítá také porušení čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 5. 2019
č. j. 18 C 311/2016-396 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 8 217 321 Kč spolu s pravidelnou měsíční částkou 28 812 Kč od 1. 12. 2016 do zaplacení, částky 243 667,20 Kč a částky 202 550 Kč (výrok I), a uložil stěžovateli uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 344 800 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok II). Předmětem řízení byl žalobní návrh, kterým se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi reparace majetkové újmy způsobené při výkonu advokacie. Vedlejší účastník zastupoval stěžovatele ve věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 16 C 270/2011, ve které byl vydán dne 17. 2. 2012 rozsudek, proti němuž měl podat podle pokynů žalobce odvolání. Odvolání také sepsal, avšak prostřednictvím e-mailu zaslal na chybnou adresu soudu, v důsledku čehož toto odvolání k soudu nedorazilo a předmětný rozsudek č. j. 16 C 270/2011-312 nabyl dne 4. 4. 2012 právní moci. O této skutečnosti se stěžovatel dozvěděl z výzvy učiněné právní zástupkyní protistrany ze dne 3. 5. 2012, kterou převzal dne 7. 5. 2012. Předmětným rozsudkem byla zamítnuta žaloba o reparaci škod způsobených újmou na zdraví, jíž se stěžovatel domáhal po dvou žalovaných, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 6 488 661 Kč spolu s pravidelnou měsíční částkou 28 812 Kč od 1. 12. 2011, a dále byl žalobce zavázán zaplatit prvému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 243 667 Kč a druhému žalovanému částku 202 550 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I, ve výroku II změnil tak, že stěžovatel je povinen uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 195 040 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok II) a stěžovateli uložil povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 97 520 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok III). Krajský soud potvrdil jako správný závěr okresního soudu, že uplynula promlčecí doba pro podání žaloby a vznesl-li vedlejší účastník námitku promlčení, učinil tak důvodně. Rovněž tak přisvědčil okresnímu soudu, který odmítl argument stěžovatele, že vedlejší účastník jednal v rozporu s dobrými mravy. Pro takový závěr nesvědčí žádná zjištěná skutečnost, zvláště s přihlédnutím k tomu, že domníval-li by se chybně stěžovatel, že došlo ke stavení doby promlčení, neuplatnil svůj nárok včas. Krajský soud také uvedl, že neshledal důvody pro aplikaci §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
4. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že táže-li se stěžovatel (jako dovolatel) výslovně, zda bylo jeho právo promlčeno či nikoliv, ptá se na posouzení konkrétní skutečnosti významné pro daný spor, nikoliv na sporný výklad právní otázky splňující předpoklady vyžadované §237 o. s. ř. Výtky stěžovatele, směřující k posouzení korektivu dobrých mravů, shledal s odkazem na svou předchozí judikaturu taktéž za nedůvodné. Nejvyšší soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že k uplynutí promlčecí doby by došlo i při zohlednění předchozího soudního řízení, jsou zjevně bezpředmětné výhrady stěžovatele proti konstatování, že jím nedošlo ke stavení promlčecí doby, jež je nadto taktéž v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zejména uvedl, že obecné soudy odmítly řešit a rozhodnout podstatnou otázku pro řízení jako takové, neboť vyřešení otázky promlčení nebo nepromlčení práva stěžovatele je klíčové. Podle stěžovatele měly obecné soudy nejprve rozhodnout otázku, zdali v důsledku chybného úředního postupu soudů ke stavení či přetržení promlčecí doby došlo, a pak se věnovat otázce, zda tato skutečnost má vliv na další okolnosti, v tomto případě na to, byla-li žaloba podána včas nebo nikoli. Stěžovatel se v soudním řízení domáhal též určení, že námitka promlčení, vznesená vedlejším účastníkem, je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel namítá, že soudy nevzaly v úvahu poměry stěžovatele a jeho zdravotní stav, který mu neumožňoval v průběhu promlčecí doby řádně ve sporu pokračovat. Vznesení námitky promlčení pak znemožnilo stěžovateli domáhat se svého nároku a soudní ochrany v situaci, kdy tuto situaci stěžovatel nezavinil.
6. Stěžovatel také brojí proti závěrům obecných soudů, že nebylo vyhověno jeho návrhu na moderaci nákladů řízení (aplikací §150 o. s. ř.). Stěžovatel má za to, že při rozhodování soudů při rozhodování o nákladech řízení šlo ani ne tak o uplatnění práva spravedlivým způsobem, ale spíše o akt libovůle, motivovanou snahou odradit stěžovatele od domáhání se svých práv zákonným způsobem u obecných soudů. Rozhodnutí soudů o povinnosti stěžovatele uhradit vedlejšímu účastníkovi částku převyšující 250 000 Kč je rozhodnutí, které má na stěžovatele likvidační dopad. Stěžovatel nemá finanční prostředky ani na obživu a řádnou léčbu. Uvedenou částku není schopen uhradit. Bude-li vedlejší účastník pohledávku vymáhat exekučně, přijde stěžovatel doslova o všechno, včetně bydlení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], o což však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatel se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly; tím staví Ústavní soud do role další instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v jejich věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
11. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatele postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí, na kterou důsledně odkazoval, když přezkoumatelně odůvodnil, z jakých důvodů dovolání stěžovatele odmítl (viz sub 4).
12. Stejně tak postup okresního soudu a krajského soudu byl při zjišťování skutkového stavu věci, i při následném právním posouzení řádně odůvodněn, a to jak v otázce promlčení práva (srov. body 24 až 28 napadeného rozsudku krajského soudu), tak v otázce korektivu dobrých mravů (srov. bod 29 napadeného rozsudku krajského soudu a zejména body 28 a 29 rozsudku okresního soudu), přičemž Ústavní soud na výkladu jimi provedeném neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická, a Ústavní soud nespatřuje jakéhokoliv důvodu pro svůj případný kasační zásah.
13. Ústavní soud tedy shledává, že argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za rozhodnutí svévolná; tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
14. K námitce stěžovatele uvedené sub 6 Ústavní soud konstatuje, že se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající důvodnost tvrzení o porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevná reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny Listinou.
15. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí (nikoli výše stanovené částky) dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní kvalifikace problému.
16. Proto se zde ještě více než v jiných případech uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. jednoznačně podružné problematiky k předmětu řízení před obecnými soudy, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
17. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se náhradou nákladů řízení zabýval dostatečně (srov. body 30 až 34 napadeného rozsudku), a jeho závěr, že zde nebyly dány důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř., který důsledně a ústavně konformně (i s odkazy na rozhodovací praxi Ústavního soudu) odůvodnil, není extrémní ani nepřiměřený posuzované věci, pročež není důvod přistoupit ke kasaci napadeného rozsudku krajského soudu ani v části týkající se náhrady nákladů řízení.
18. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu