ECLI:CZ:US:2021:4.US.2527.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2527/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Kubíka, zastoupeného Mgr. Lukášem Pechem, advokátem, sídlem Široká 117/22, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2021 č. j. 35 Co 227/2021-80 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. dubna 2021 č. j. 21 C 15/2021-64, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Jessicy Vojta, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") zastavil řízení (I. výrok), uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastníci náhradu nákladů řízení ve výši 7 534 Kč (II. výrok) a rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku vedlejší účastnici (III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že vedlejší účastnice se žalobou domáhala po stěžovateli vyklizení specifikované jednotky (ateliéru) a že před zahájením jednání vzala svou žalobu zpět z důvodu převzetí klíčů od této jednotky, které jí byly dne 6. 4. 2021 zaslány poštou. Proto obvodní soud postupoval podle §96 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a řízení zastavil, aniž si musel vyžadovat souhlas stěžovatele, neboť ke zpětvzetí žaloby došlo, než začalo jednání. O nákladech řízení rozhodl obvodní soud podle §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. a vedlejší účastnici přiznal právo na jejich náhradu.
3. K odvolání stěžovatele proti II. výroku usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil II. výrok usnesení obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Obvodní soud postupoval podle městského soudu v posuzované věci při rozhodování o náhradě nákladů řízení v souladu s §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je žalovaný povinen nahradit žalobci náhradu nákladů řízení. Důvodnost návrhu (žaloby) se posuzuje procesně z hlediska výsledku chování žalovaného, poměřováno požadavky žalobce. Návrh je z tohoto hlediska podán žalobcem důvodně, i kdyby žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu nebyl povinen. Podle městského soudu vedlejší účastnice žalovala na vyklizení ateliéru, stěžovatel ji po podání žaloby odevzdal od něj klíče, a proto byla žaloba podána důvodně.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Podle názoru stěžovatele jsou napadená rozhodnutí v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 2741/16 (N 12/84 SbNU 153), a jsou formální. Stěžovatel neměl možnost se k postupu soudu vyjádřit. Obvodní soud rovněž pochybil, když stěžovateli zaslal k vyjádření žalobu, aniž měl postaveno najisto, zda vedlejší účastnice uhradí zákonem předepsaný soudní poplatek. Obecné soudy rovněž ve svých rozhodnutích nereflektují, že žalobní tvrzení vedlejší účastnice byla vnitřně rozporná. Vrátil-li stěžovatel vedlejší účastnici klíče od ateliéru, učinil tak s poznámkou, že posečká na rozhodnutí soudu, zda nájemní vztah trval či nikoliv, tudíž z opatrnosti, "a např. z důvodné případné potřeby havárie či nutné opravy apod.".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; Ústavní soud tudíž není oprávněn přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Rozhodování o náhradě nákladů řízení by mohlo nabýt ústavněprávní rozměr toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05, a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz].
8. V posuzované věci o takový případ nejde, neboť Ústavní soud vadný postup obecných soudů, který by nadto měl povahu ústavněprávní diskrepance, neshledal. Princip procesního zavinění při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného nezpochybnil Ústavní soud ani ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 2741/16. Kromě toho, že stěžovatel vedlejší účastnici neplnil dluh, který by vedlejší účastnice zjevně žalovala před jeho splatností (jak tomu bylo ve stěžovatelem odkazovaném případě), ani z ústavní stížnosti stěžovatele nejsou zjevné žádné takové okolnosti, pro něž by bylo možno usuzovat, že žaloba vedlejší účastnice byla podána předčasně či ze šikanózních důvodů. Podle odůvodnění odkazovaného nálezu je zjevné, že Ústavní soud v tehdejší věci zohlednil, že tamní stěžovatel se o řízení před soudem a o podané žalobě dozvěděl až z rozhodnutí soudu o zastavení řízení, v němž mu ovšem byla uložena i uvedená povinnost hradit tehdejší žalobkyni náklady řízení. Takováto překvapivost v nyní posuzované věci - i podle tvrzení stěžovatele, který se neztotožňuje s tím, že mu byla žaloba zaslána k vyjádření ještě před tím, než žalobkyně uhradila k výzvě soudu poplatek za podání žaloby - nebyla zjištěna. Aniž by to mělo na obsah argumentace jakýkoliv vliv, ani stěžovatel nezpochybňuje možnost zaplatit soudní poplatek dodatečně ve lhůtě k tomu soudem stanovené, byť s ním lze souhlasit v hodnocení, že obvodní soud postupoval poněkud ukvapeně.
9. Dále lze připomenout, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Nepřipouští-li občanský soudní řád v současné době podat odvolání u sporů o částku nepřevyšující 10 000 Kč, nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud. Částku 7 534 Kč, o kterou jde v tomto řízení, lze považovat za bagatelní (srov. k tomu usnesení ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1383/19). Bagatelnost věci zakládá i bez ohledu na to, co bylo výše uvedeno, důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neboť posuzovanou věc neprovázejí takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí z hlediska ústavnosti významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci jeho případu, vzdor svému přesvědčení, v ústavní stížnosti neuvádí.
10. Ústavní soud neshledal, že rozhodnutími obecných soudů o náhradě nákladů řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
11. Ústavní stížností napadá stěžovatel usnesení obvodního soudu "v celém rozsahu", tj. včetně I. a III. výroku, proti kterým nepodal odvolání, přitom proti nim nevznáší žádné námitky. Aniž by Ústavní soud hodnotil tzv. subjektivní nepřípustnost odvolání, odmítl ústavní stížnost v této části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný pro nevyčerpání všech procesních prostředků (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu