ECLI:CZ:US:2021:4.US.2913.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2913/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Radimem Janouškem, advokátem, sídlem Šantova 719/2, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. července 2021 č. j. 70 Co 214/2021-1169 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2021 č. j. 35 Nc 85/2018-1125, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého J. M., 2. nezletilého M. M. a 3. Z. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením rozhodl, že návrh otce na nařízení předběžného opatření, kterým by byl otec oprávněn se stýkat s 1. a 2. vedlejším účastníkem (dále též "nezletilí") v době hlavních školních prázdnin od 1. 7. do 24. 7. a od 1. 8. do 24. 8., vždy od 18.00 hodin prvního dne styku do 18.00 hodin posledního dne styku, se zamítá. Okresní soud shledal, že v posuzované věci byly poměry nezletilých již prozatímně upraveny tak, že nezletilí byli prozatímně svěřeni do péče 3. vedlejší účastnice (dále též "matka") a otci byl upraven běžný víkendový styk a dále styk v době hlavních školních prázdnin. Obdobně soud rozhodl i ve věci samé po rozsáhlém dokazování s tím, že rozsudek ve věci dosud není pravomocný. Poměry nezletilých jsou nadále upraveny prozatímně usnesením okresního soudu ze dne 28. 5. 2020 č. j. 35 Nc 85/2018-356, ve znění potvrzujícího usnesení krajského soudu ze dne 15. 7. 2020 č. j. 70 Co 212/2020-718, a není žádný důvod vydávat nové předběžné opatření.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Ve shodě s okresním soudem konstatoval, že nebyla prokázána potřeba okamžitého zásahu do poměrů účastníků. V posuzované věci otec v návrhu na nařízení nového předběžného opatření netvrdil ani nedoložil nic, co by odůvodňovalo mimořádný zásah dalším předběžným opatřením. Navíc navrhuje změnu zatímní úpravy styku po vyhlášení rozsudku ve věci samé, který rovněž napadl odvoláním, přičemž stávající zatímní úprava styku podle názoru krajského soudu nepřipouští ohrožení poměrů dětí právě do rozhodnutí ve věci samé [k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279)].
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že napadená rozhodnutí vnímá jako trest od státních institucí za to, že nejedná v souladu s jejich představami, což blíže odůvodňuje na konkrétních příkladech. Stěžovatel se domáhá, aby mu bylo umožněno se s nezletilými stýkat častěji, když má za to, že kupříkladu styk během dvou měsíců hlavních letních školních prázdnin v celkové délce 10 dnů je nedostatečný a matka je vůči němu zvýhodňována, když má nárok být s nezletilými v tomto období 52 dnů. Stěžovatel namítá, že zde není legitimní důvod, pro který by měl být tolik omezen ve styku se svými dětmi, jelikož je nedělí žádná velká vzdálenost, když bydliště matky od bydliště stěžovatele je vzdáleno pouze cca 23 kilometrů. Stěžovatel namítá, že děti mají právo na styk s oběma rodiči a mají právo na rodičovskou výchovu a péči, což napadená rozhodnutí nereflektují.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další]. Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
9. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
10. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů a v napadených rozhodnutích žádné shora popsané kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele, či jeho nezletilých synů.
11. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů v nyní posuzované věci (sub 2 a 3), že zde není dána naléhavost zatímní úpravy poměru účastníků, jelikož poměry k nezletilým jsou upraveny předchozím předběžným opatřením, které není prima facie v rozporu s jejich nejlepším zájmem tak, aby musely být nutně upraveny předběžným opatřením novým. Za skutkové situace, která byla obecnými soudy důkladně zjištěna a je popsána v jejich usneseních, je jejich shora uvedený závěr o neexistenci potřeby nařízení nového předběžného opatření řádně a logicky odůvodněný [srov. nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Proto na tomto závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
12. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu