ECLI:CZ:US:2021:4.US.3394.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3394/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele I. Š., t. č. ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Tomášem Kopečným, advokátem, sídlem Jiráskova 229/25, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. září 2020 č. j. 3 To 262/2020-74 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. července 2020 č. j. 43 PP 70/2020-59, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 6. 2016 sp. zn. 2 T 33/2016 ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. 61 To 325/2016 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Doba trestu uplyne dne 4. 4. 2022.
3. Dne 25. 5. 2020 stěžovatel podal žádost o podmíněné propuštění z uvedeného trestu k Okresnímu soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud"). U veřejného zasedání uvedl, že má předběžně domluvené zaměstnání a bydlení. Ke své trestné činnosti uvedl, že "to byla jeho chyba", na něm samotném se však "někdo jiný obohatil." V důsledku trestné činnosti stěžovatel dluží přes pět milionů Kč, "advokáti mu však neporadili, jak to má hradit". Dluhy nesplácí, není pracovně zařazen, nikdo mu nenabídl, jak by mohl věc řešit.
4. Okresní soud žádost stěžovatele zamítl v záhlaví uvedeným usnesením. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel vykonal požadovanou dobu trestu a prokázal polepšení, avšak nelze u něj očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Okresní soud zdůraznil, že smyslem podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není automatické propuštění za dobré chování. Stěžovatel naopak prokázal laxní přístup k náhradě škody, kterou způsobil. Způsobenou škodu ve výkonu trestu neřeší, není ani pracovně zařazen, přestože nemá zdravotní omezení. Vše svádí na své okolí. Stěžovatel neprokázal žádné konkrétní jednání či snahu o nápravu následků svého jednání, chybí mu nadhled a sebereflexe. V minulosti již byl dvakrát z výkonu trestu podmíněně propuštěn. Poté však pokaždé páchal úmyslnou majetkovou trestnou činnost - těchto šancí si nevážil. V tomto ohledu jsou jím poskytnuté záruky o bydlení a zaměstnání nedostatečné.
5. Stížnost stěžovatele zamítl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením. Krajský soud se ztotožnil s tím, že stěžovatel neprokázal splnění prognózy vedení řádného života. K tomu dospěl zejména z předešlé zkušenosti s výkonem jeho trestů v minulosti a jeho přístupu k náhradě škody. Ničeho dosud nezaplatil a nevyužil ani nabízené dluhové poradenství. Zohlednění trestní minulosti při zjištění obavy z opětovného páchání trestné činnosti není porušením zásady ne bis in idem zaručené v čl. 40 odst. 5 Listiny. Jde naopak logicky o stěžejní hledisko (srov. usnesení ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2479/19 či ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 2564/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Krajský soud rovněž zdůraznil, že neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění odsouzeného a rozhodování o něm náleží soudům (usnesení ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 2073/19).
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že splnil všechny podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu podle §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Soudy však vycházely toliko z jeho trestní minulosti. Jejich hodnocení je nadto jednostranné a mechanické [a contrario nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411)]. Důsledek napadených rozhodnutí představuje pro stěžovatele "trest" za něco, za co již byl potrestán. Soudy nevysvětlily, proč považují další pobyt stěžovatele ve výkonu trestu za efektivní.
7. Stěžovatel zdůrazňuje, že od května roku 2020 spolupracuje s Probační a mediační službou, předběžně si zajistil bydlení a zaměstnání, svou trestnou činnost reflektuje. Samotná skutečnost, že doposud neuhradil škodu, kterou způsobil trestnou činností, není dostatečným důvodem pro zamítnutí jeho žádosti, neboť ji objektivně není schopen nahradit. Stěžovatel vyzdvihuje svoje zlepšení a tvrdí, že soudy nevysvětlily, proč tato okolnost není pro podmíněné propuštění stěžovatele relevantní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, dojde-li k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního ústavní pořádek nezaručuje základní právo na podmíněné propuštění. Za důvod pro případný zásah považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (jako např. "polepšení") je výrazem faktického omylu či logického excesu a vybočuje tak ze zásad řádně vedeného soudního řízení [srov. nález ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09 (N 201/58 SbNU 787) či bod 6 usnesení ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2915/20]. Posouzení a zvážení toho, zda stěžovatel splnil zákonné požadavky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je především v kognici obecných soudů, jejichž úkolem je v každé konkrétní věci posoudit, zda pozitivní prvky v chování odsouzeného převažují nad prvky negativními, resp. nad rizikem recidivy.
11. Platí rovněž, že zohlednění trestní minulosti nevede k tzv. dvojímu přičítání (viz bod 17 usnesení ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 2985/18), nehledě na to, že trestní minulost nebyla pro soudy v nyní posuzované věci výlučným kritériem. Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem (čl. 39 Listiny), s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je výjimkou, která není automatická. Obecný soud se musí důkladně a zákonem stanoveným způsobem zabývat tím, zda byly naplněny veškeré požadavky, aniž by aplikoval jakýkoliv automatický algoritmus, podle kterého by naplnění definované řady požadavků vedlo k rozhodnutí o propuštění. Zásada ne bis in idem (čl. 40 odst. 5 Listiny) proto nemůže být narušena, považuje-li soud v konkrétní věci za účelné ponechat odsouzeného (stěžovatele) ve výkonu trestu odnětí svobody, a to případně i po celou dobu uloženého trestu (srov. bod 6 usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 1935/20 či bod 15 usnesení ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2390/20). Ústavní soud ve své judikatuře toliko zapověděl, aby žádosti o podmíněné propuštění mohly být zamítnuty pouze s poukazem na závažnost spáchané trestné činnosti [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)]. K tomu však v dané věci nedošlo.
12. Napadená rozhodnutí nepředstavují ani "mechanické" zhodnocení uvedených kritérií [a contrario nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411)]. Soudy hodnotily, jak se v čase vyvíjely postoje stěžovatele. Přihlédly přitom k jeho postoji k náhradě škody způsobené trestnou činností, což výslovně předpokládá §88 odst. 3 trestního zákoníku. Není dále významné, zda stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že není objektivně schopen škodu nahradit. Soudy totiž vycházely ze zjištění, zda stěžovatel projevil dostatečnou snahu tyto objektivní skutečnosti překonat. Z napadených rozhodnutí se přitom podává, že stěžovatel prostor pro snahu měl (možnost pracovního zařazení a dluhového poradenství), přesto ji neprojevil. Ani v ústavní stížnosti své počínání v tomto směru nevysvětluje. Hodnocení soudů proto nepředstavuje exces.
13. Za ústavněprávně relevantní vadu nelze považovat ani chybějící konkrétní úvahu o efektivitě dalšího trvání trestu. Uvedená okolnost zákonným kritériem není a stěžovatel blíže neargumentuje, z čeho povinnost soudu učinit takovou úvahu dovozuje. Není ani pravdou, že soudy neodůvodnily, proč nezohlednily jeho zlepšení při hodnocení prognózy vedení řádného života. Již okresní soud výslovně uvedl, že podmíněné propuštění není automaticky spojeno s dobrým chováním odsouzeného, nýbrž vyžaduje splnění dalších shora uvedených podmínek (sub 4), z čehož vychází i judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 670/13 či bod 4 usnesení ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 1713/19) Z toho nutně plyne, že předpoklad podmíněného propuštění spočívající ve zlepšení chování odsouzeného ani nemůže automaticky vést ke splnění podmínky prognózy řádného života - tyto znaky by se překrývaly.
14. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu