ECLI:CZ:US:2018:3.US.2985.18.1
sp. zn. III. ÚS 2985/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Z., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Michalem Rylichem, advokátem, sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2018 č. j. 14 To 351/2018-27, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť podle jeho názoru jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 30. 5. 2018 č. j. 3 PP 20/2018-19 rozhodl tak, že podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), se stěžovatel podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 2. 2015 sp. zn. 1 T 153/2014 a v trvání čtyřista třiceti pěti dnů z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 23. 7. 2012 sp. zn. 42 T 78/2012, podle §89 odst. 1 tr. zákoníku se stanoví zkušební doba v trvání tří roků za současného uložení dohledu nad stěžovatelem, který bude zejména zaměřen na plnění omezení podle §89 odst. 2 tr. zákoníku, a podle §89 odst. 2 tr. zákoníku se stěžovateli stanoví přiměřené omezení spočívající v povinnosti, aby podle svých možností ve zkušební době podmíněného propuštění uhradil poškozeným způsobenou škodu.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením k instanční stížnosti státního zástupce podle §149 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů usnesení okresního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že podle §88 odst. 1 tr. zákoníku žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 2. 2015 sp. zn. 1 T 153/2014 a rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 23. 7. 2012 sp. zn. 42 T 78/2012, zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že usnesení krajského soudu odporuje výše konkretizovaným ustanovením Ústavy a Listiny, rozhodovací praxi Ústavního soudu (především nálezu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) i samotnému smyslu institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který podle něj spočívá zejména v motivaci, aby chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení, přičemž současně zahrnuje i nástroje pro pokračování procesu resocializace, neboť je spojen se stanovením zkušební doby a samotná hrozba výkonu zbytku trestu odnětí svobody snižuje riziko recidivy. Při rozhodování o podmíněném propuštění proto není přiléhavé přihlížet pouze k jeho chování v minulosti.
5. Podle stěžovatele krajský soud vycházel výhradně ze závažnosti, četnosti a časového zařazení dříve spáchané trestné činnosti. Vysoké riziko recidivy a budoucí chování tak nedovodil na základě všestranného a aktuálního hodnocení jeho osobnosti, ale vycházel jen z jeho trestní minulosti zohledněné již ve výše konkretizovaných odsuzujících rozhodnutích a jeho "selhání" ve lhůtě podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, dále při výkonu trestu obecně prospěšných prací a konečně ve lhůtě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
6. Stěžovatel má za to, že krajský soud nad ním "zlomil hůl", neboť vyloučil možnost jeho nápravy, a tím ho i zbavil možnosti již kdykoliv úspěšně požádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu, což představuje porušení práva na rovnost účastníků v soudním řízení a diskriminaci "vícekrát trestaných vězňů". Krajský soud oproti okresnímu soudu nedocenil, namítá dále stěžovatel, že usiluje o obnovení vztahů se svou rodinou, kterou navštěvoval při povolených vycházkách z věznice, z nichž se vždy řádně vrátil zpět, a zajistil si zaměstnání u společnosti, pro kterou pracuje již v rámci výkonu trestu odnětí svobody na nestřeženém pracovišti, i bydlení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti, a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh.
9. Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti vyděleného ze soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) spočívá v ochraně před zásahy do základních práv a svobod a hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovených Listinou (zejména čl. 4) nebo jiným ústavním zákonem, popř. mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy). I přes odkaz na ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry soudů podrobí instančnímu přezkumu.
10. Ústavní soud se použitím §88 tr. zákoníku a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů, vydávaných na základě žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, zabýval již dříve [srov. například nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), usnesení ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, usnesení ze dne 15. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14 a usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14]. V citovaných rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (slova "soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže...", obsažená v použitém ustanovení §88 odst. 1 tr. zákoníku). Nejde tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", nýbrž teprve po zhodnocení daných okolností soudem, kterému je ponechán poměrně široký prostor pro vlastní uvážení. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.
11. V souvislosti se stanovením mezí ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. nálezy ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439) a ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09, ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10, ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 75/13, ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14, ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14, ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2761/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14, a další]. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu.
12. Podstata ústavní stížnosti spočívá - jak bylo shora předznačeno - v námitce, že krajský soud při posuzování žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění na svobodu porušil právní zásadu ne bis in idem, neboť považoval jeho chování v konkretizovaných obdobích (ve lhůtě podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, při výkonu trestu obecně prospěšných prací a v průběhu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody) za rozhodující, ačkoli je soudy zvážily již při ukládání vykonávaného trestu (stěžovatel nyní vykonává zbytek trestu, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn, spolu s trestem uloženým za trestnou činnost spáchanou ve lhůtě podmíněného propuštění); dále krajský soud podle stěžovatele nezohlednil míru jeho úsilí o nápravu a zařazení do řádného života a vyjádřil nepřiměřeně kritická očekávání v otázce, zda v budoucnu povede řádný život.
13. Dospěje-li obecný soud k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)].
14. Ústavní soud z odůvodnění usnesení krajského soudu zjistil, že samotná trestní minulost stěžovatele nebyla jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale jednou ze skutečností, které vzal stížnostní soud v úvahu.
15. Jde-li o předpoklad pro podmíněné propuštění, stanovený v §88 odst. 1 tr. zákoníku, že stěžovatel svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení, oba soudy vzaly v potaz, že vykonává trest bez problémů a ve věznici se chová řádně (dosáhl řady kázeňských odměn a zařazení do první skupiny vnitřní diferenciace odsouzených bez jediné připomínky).
16. Poukázat lze též na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 3024/16, podle něhož platí, že: "Smysl podmíněného propuštění nespočívá jenom v tom, aby byl odsouzený za dobré chování z výkonu trestu podmíněně propuštěn, ale je potřeba sledovat prognózu jeho chování. Polepšení je proto třeba sledovat nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice, ale musí jít o skutečné změny v jeho chování odůvodňující naději, že povede řádný život."
17. Ke kritice stěžovatele, že soudy - co do otázky, zda v budoucnu povede řádný život - kladly nepřiměřený důraz na jeho trestní minulost, Ústavní soud uvádí, že soud rozhodující o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je povinen zkoumat minulé chování žadatele, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, neboť pouze tak dostojí principům vztaženým k institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Jak vyplývá z jeho dosavadní rozhodovací praxe, takový postup nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem (zákaz "dvojího přičítání") podle čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 399/14, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3220/13, ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1535/13 nebo ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4805/12).
18. Jinak řečeno, přihlédnutí k odsouzení osoby, žádající o podmíněné propuštění, není v posuzovaném případě porušením zásady ne bis in idem. Nepropuštění odsouzeného z výkonu trestu nelze pokládat za trest; přihlédnutí k odsouzení není porušením zákazu opětovného trestního stíhání za čin, pro který byla osoba již pravomocně odsouzena, vysloveného v čl. 40 odst. 5 Listiny.
19. V nyní posuzované věci krajský soud nezamítl žádost kvůli charakteru trestné činnosti, jíž se stěžovatel dopustil, nýbrž předestřel argumentaci, kterou lze podřadit pod výraz nezávislého soudního rozhodování podle čl. 82 odst. 1 Ústavy, nevybočující z ústavních kautel. Při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není možné požadovat naprostou jistotu, že odsouzený bude vést řádný život; postačuje, že hrozba páchání další trestné činnosti je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti, respektive právě na zmiňovanou objektivní konstelaci těchto faktů.
20. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel je speciální majetkový recidivista, k tomu se přidává i recidiva trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost byl postihován od roku 1999, zpočátku mu byly ukládány tresty nespojené s přímým odnětím svobody. Ve zkušebních dobách podmíněně odložených trestů se sice tzv. osvědčil ze zákona (pro nečinnost soudů), jak je ale patrné z rejstříku trestů, stejnou trestnou činnost musel páchat i v těchto zkušebních lhůtách. V roce 2011 mu již byl uložen trest nepodmíněný, došlo i k přeměně trestu obecně prospěšných prací, který do té doby stěžovatel nevykonal. V roce 2012 mu pak za rozsáhlou majetkovou trestnou činnost byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody, ze kterého byl dne 8. 8. 2013 podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby v trvání tří let. Stěžovatel však zneužil podmíněného propuštění ke spáchání nové trestné činnosti, kterou spáchal čtrnácti útoky, přičemž první uskutečnil již dne 18. 8. 2013. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel selhával nejen ve lhůtě podmíněného odkladu výkonu trestu, ale ani nevykonal trest obecně prospěšných prací a selhal i ve lhůtě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Zbytek trestu spolu s trestem uloženým za trestnou činnost spáchanou ve lhůtě podmíněného propuštění nyní vykonává. I když tedy má mít nyní zajištěno bydlení i zaměstnání, krajský soud vyslovil názor, že závažnost spáchané trestné činnosti spolu s faktem recidivy, časové návaznosti páchání stejné trestné činnosti a opakovaného selhání i po výkonu nepodmíněného trestu prokazují značné narušení stěžovatele, takže stále nelze stanovit pozitivní prognózu jeho dalšího života, neboť riziko spáchání další trestné činnosti se jeví zatím ještě příliš vysoké. Ačkoli na něj měly nápravně působit tresty podmíněné i trest nepodmíněný, soustavně se dopouštěl trestné činnosti. Třetí zákonnou podmínku podle krajského soudu stěžovatel "prozatím nesplnil", pročež jeho žádosti vyhovět nelze. Z uvedeného nicméně nevyplývá, že krajský soud dovodil "definitivní" nemožnost podmíněného propuštění.
21. Ke splnění podmínek pro předčasné ukončení výkonu trestu odnětí svobody je dle Ústavního soudu podstatné, aby odsouzený prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u některých odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného a lze je chápat jako spravedlivý důsledek odpovědnosti za spáchaný trestný čin. Dle Ústavního soudu je tak zcela v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno týkající se zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného a neuplatní-li se, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti, zásada presumpce "automatické" nápravy (srov. např. usnesení ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 2891/16 či usnesení ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 4006/17). Není totiž výjimečným jevem, že ve výkonu trestu vzorně se chovající osoba ztratí po předčasném propuštění spolu s pevným vězeňským řádem svého života i veškeré zábrany a zneužije opětovně nabyté svobody k páchání nové trestné činnosti.
22. Není věcí Ústavního soudu, aby sám konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatele existují obavy, zda bude jednat způsobem požadovaným v §88 odst. 1 tr. zákoníku, neboť takové hodnocení zásadně přísluší soudům. Do nezávislého rozhodnutí soudů by pak Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by v přezkoumávané části postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou či logickou oporu. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by uvedené závěry soudů a posouzení, jaké skutečnosti k nim soudy vedly, vybočovaly z mezí ústavnosti.
23. V nyní řešeném případě Ústavní soud konstatuje, že k porušení stěžovatelem namítaných práv nedošlo, a odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí.
24. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu