ECLI:CZ:US:2021:4.US.827.21.1
sp. zn. IV. ÚS 827/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem, sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2021 č. j. 7 Td 10/2021-2441, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 a 95 Ústavy.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v trestní věci vedené pod sp. zn. 46 T 3/2015 zamítl usnesením ze dne 27. 10. 2020 č. j. 46 T 3/2015-2366 návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení.
3. Toto usnesení stěžovatel napadl stížností a spolu s ní podal návrhy na vyloučení soudců senátu Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") 7 To a na odnětí a přikázání věci podle §25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Uvedené návrhy byly vrchnímu soudu doručeny dne 9. 12. 2020, tedy den po vydání rozhodnutí o zamítnutí stěžovatelovy stížnosti (usnesení vrchního soudu ze dne 8. 12. 2020 č. j. 7 To 112/2020-2384). Danému návrhu tak již nebylo možné vyhovět, neboť skončenou věc již nelze odejmout. Následně dne 29. 12. 2020 uplatnil stěžovatel novou námitku podjatosti soudců vrchního soudu, kterou zamítl vrchní soud usnesením ze dne 5. 1. 2021 č. j. 7 To 118/2020-2416.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou zamítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2021 sp. zn. 11 Tvo 2/2021. V napadeném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v dané věci nejsou dány důvody pro odnětí věci. Podle Nejvyššího soudu postup vrchního soudu nevykazoval takové nedostatky, které by tento výjimečný postup odůvodňovaly, neboť řádně rozhodl o stěžovatelově předchozí stížnosti, byť stěžovatel namítá opak. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že stěžovatel na základě svého vnitřního přesvědčení brojil především proti domnělé nezákonnosti procesního postupu konkrétních soudců, ze kterého však bez dalšího nelze usuzovat na jejich podjatost. Námitku podjatosti a řízení o ní nelze zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Nejvyšší soud připomněl, že nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů, nikoli institut vznesení námitky podjatosti ve smyslu §30 odst. 1 trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že spolu s třetím návrhem na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci podal návrh na vyloučení předsedkyně senátu městského soudu Kateřiny Radkovské z rozhodování v této věci. Posléze podal stěžovatel rovněž návrh na vyloučení soudců senátu vrchního soudu 7 To a dále návrh na tzv. delegaci věci. Důvodem byla libovůle, nesprávné vedení řízení a závažné procesní chyby, které svědčí o vztahu soudců k dané věci. Za závažnou chybu stěžovatel považuje postup, jímž vrchní soud nejprve rozhodl ve věci samé a teprve poté se zabýval námitkou podjatosti.
6. Podle stěžovatele bylo povinností Nejvyššího soudu tuto chybu napravit, avšak ten v jejím prohlubování naopak pokračoval a námitkami stěžovatele se nezabýval. Stěžovatelem uplatněné obecné nedostatky mohl Nejvyšší soud snadno rozvést se znalostí spisu. Dále stěžovatel namítá, že došlo k porušení dvojinstančnosti řízení, neboť proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohl podat stížnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ačkoliv v jiných případech Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o delegaci věci v trestním řízení pro nepřípustnost (obdobně např. usnesení ze dne 19. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1154/18, ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 4079/17, ze dne 13. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 3005/17, ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 359/16, ze dne 21. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1982/15, ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 1254/13 nebo ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 555/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve stěžovatelově věci přistoupil ke (kvazi)meritornímu posouzení napadeného rozhodnutí, neboť v meritu věci (řízení o povolení obnovy řízení) bylo podle obsahu napadeného rozhodnutí již rozhodnuto.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Nejvyššímu soudu lze přisvědčit, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvedl jakékoliv nedostatky, pro které by měla být věc odňata vrchnímu soudu. Tzv. delegace věci podle §25 trestního řádu je výjimečný postup, který musí být odůvodněn výjimečnými okolnostmi. Ty rozhodně nelze dovozovat ani z dílčích procesních nedostatků příslušného soudu, tím méně pak toliko z nesouhlasu obviněného s takovým postupem. Podobně jako při rozhodování o vyloučení rozhodujících soudců (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021 sp. zn. 11 Tvo 2/2021) nepřipouští zákon ani v této oblasti výměnu rozhodujících soudců (resp. soudu) pouze s odkazem na jejich postup v dané věci. Stěžovatel v tomto směru žádné závažné důvody neuvádí a není úkolem obecných soudů (tím méně pak Ústavního soudu) takové důvody za něj domýšlet. Nejvyšší soud přitom mohl v napadeném rozhodnutí posuzovat pouze to, zda má věc být odňata vrchnímu soudu, a nikoliv další (neurčité) výtky stěžovatele. Rovněž tak v postupu, že vrchní soud nezohlednil ve svém meritorním rozhodnutí námitku, která mu došla až den po vydání rozhodnutí, nespatřuje Ústavní soud porušení stěžovatelových ústavních práv.
10. Porušení stěžovatelových práv nelze shledat ani v nemožnosti podat proti napadenému rozhodnutí stížnost. Právní úprava není nikterak nejasná, neboť §141 odst. 2 trestního řádu jednoznačně uvádí, která rozhodnutí soudu lze napadnout stížností. Nadto byl stěžovatel o nemožnosti podat stížnost poučen v napadeném rozhodnutí. Nepřichází tak do úvahy závěr, že by stěžovatel byl v jakékoliv nejistotě v tom, zda je podání stížnosti v této věci přípustné.
11. Ústavní soud dále konstatuje, že dovolávají-li se stěžovatelé porušení čl. 90 a 95 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že tato ustanovení představují institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládají žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu