ECLI:CZ:US:2022:1.US.1000.22.1
sp. zn. I. ÚS 1000/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem se sídlem Dříteč 155, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022 č. j. 11 Tdo 1363/2021-2804, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2021 sp. zn. 15 To 37/2021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 2021 č. j. 7 T 6/2020-2486, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, zčásti dokonaného, zčásti ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k peněžitému trestu v celkové výši 300 000 Kč a k trestu propadnutí věci. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a na základě odvolání státního zástupce byl změněn výrok o uložení trestu propadnutí věci. Navrhuje rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 odst. 1 a čl. 96 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
Stěžovatel namítá, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkami a nijak se s nimi nevypořádal, přičemž Nejvyšší soud tuto vadu nenapravil a přehlédl všechny konkrétní námitky. Orgánům činným v trestním řízení vytýká, že zamítaly jeho důkazní návrhy. Jestliže trestní soudy neprovedení navrhovaných důkazů odůvodnily jejich nadbytečností, považuje to s ohledem na stávající judikaturu za nedostačující. Má za to, že trestní soudy pochybily při "dopočítávání" ceny za 1 g sušené upotřebitelné hmoty konopí (za jehož výrobu byl odsouzen), když vycházely pouze z výpovědí spoluobžalovaného J. F. a odsouzené M. P. (stěžovatel ji na některých místech své ústavní stížnosti nesprávně označuje jako M. F.). Tvrdí, že tyto výpovědi obsahovaly měnící se skutková tvrzení, a skutečnost, že je trestní soudy akceptovaly a jeho konstantní přístup označily za účelový, považuje za hrubé narušení práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků, jakož i principu presumpce neviny. Změny v postoji odsouzené M. P. přitom vysvětluje účelovou snahou dosáhnout dohody o vině a trestu.
Trestní soudy podle stěžovatele při určování množství vypěstované rostliny konopí nezohlednily jednak to, že podstatná část úrody jednoho pěstebního cyklu byla zničena, dále část vypěstované úrody byla odcizena a část marihuany spotřeboval pro svou osobní potřebu spoluobžalovaný J. F. Je přesvědčen, že tyto okolnosti měly být vzaty v potaz při právní kvalifikaci stíhaného skutku; provedenými důkazy nebylo jednoznačně prokázáno, že se dopustil trestného činu, za nějž byl odsouzen.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud musí předně odmítnout tvrzení stěžovatele, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkami a nijak se s nimi nevypořádal. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") především reagoval na námitky stěžovatele týkající se prokázání jeho viny, když poukázal na skutečnost, že tvrzení stěžovatele stojí osamoceně proti celé řadě usvědčujících důkazů. Připomněl, že skutková zjištění vycházející primárně z výpovědí spoluobžalovaného J. F. a odsouzené M. P. jsou potvrzována i výpověďmi několika svědků (srov. č. l. 5-6 rozsudku vrchního soudu).
Vrchní soud nepřehlédl ani námitky stěžovatele směřující proti určení výše prospěchu, který společně se spoluobžalovaným získali, resp. mohli získat prodejem marihuany, kterou vyráběli. Konstatoval, že stěžovatel se spoluobžalovaným utržili za vyrobenou marihuanu nejméně 35 000 000 Kč a dalších nejméně 5 100 000 Kč mohli získat prodejem marihuany při dopěstování dalšího konopí, přičemž i po odečtení výrobních nákladů uvedená částka výrazně přesáhla hranici velkého prospěchu, která je určující pro kvalifikaci činu podle §283 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku.
Tuto argumentaci dále doplnil Nejvyšší soud, který na č. l. 7-9 svého usnesení připomněl, že nalézací soud ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku konkretizoval a odečetl všechny prokazatelné náklady. Nejvyšší soud dále správně vysvětlil, že z hlediska určení množství vypěstovaného konopí nehraje žádnou roli okolnost, že část úrody byla odcizena, neboť to nic nemění na tom, že droga určená k následnému prodeji již byla vyrobena. Obdobně lze tento závěr vztáhnout i k části úrody, která měla být podle stěžovatele zničena či kterou měl podle jeho tvrzení spotřebovat spoluobžalovaný J. F.
Jestliže stěžovatel brojí proti tomu, že trestní soudy neprovedly některé jím navrhované důkazy, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil např. proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).
Stěžovatel se tedy mýlí, pokud tvrdí, že když trestní soudy odůvodnily neprovedení jím navrhovaných důkazů jejich nadbytečností, nelze to považovat za dostačující. Trestní soudy dospěly k přesvědčení, že skutkový stav potřebný pro rozhodnutí již byl spolehlivě objasněn, tudíž není třeba dokazování doplňovat. Vzhledem k tomu, že svůj závěr o prokázání stěžovatelovy viny přesvědčivě odůvodnily (viz níže), nehledává Ústavní soud potřebu závěr o nadbytečnosti stěžovatelem navrhovaných důkazů zpochybňovat.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho přesvědčení, že jeho vina ze spáchání stíhaného skutku nebyla spolehlivě prokázána a trestní soudy neadekvátně hodnotily výpovědi spoluobžalovaného J. F. a odsouzené M. P. na jedné straně a jeho výpověď na straně druhé. Nalézací soud věnoval hodnocení uvedených výpovědí náležitou pozornost a důvody, na základě kterých vyhodnotil výpovědi J. F. a M. P. jako usvědčující, zatímco stěžovatelovu výpověď jako účelovou, považuje Ústavní soud za zcela racionální.
Krajský soud v Hradci Králové totiž na č. l. 23-24 svého rozsudku jednak identifikoval některé rozpory ve výpovědi stěžovatele a jednak uvedl důvody, pro které naopak hodnotil výpovědi J. F. a M. P. jako věrohodné. Nalézací soud tak uvedl, že by bylo nelogické, kdyby se obžalovaný J. F. doznal k daleko rozsáhlejší trestné činnosti, než pro kterou byl původně stíhán, a to jen ve snaze stěžovatele nepravdivě obvinit. Jeho výpověď byla navíc potvrzena i dalšími důkazy, a to svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy. Ústavní soud v návaznosti na námitky stěžovatele vůči hodnocení uvedených důkazů ze strany trestních soudů již jen dodává, že konzistentnost jeho výpovědi (na kterou intenzivně upozorňuje) sama o sobě nemůže automaticky vést k závěru, že jde o výpověď věrohodnou.
Pokud jde o stěžovatelovy námitky směřující proti postupu a napadenému usnesení Nejvyššího soudu, je třeba nejprve konstatovat, že Nejvyšší soud neodmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné či podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (tedy jako podané z jiného než zákonem předpokládaného důvodu), jak nesprávně uvádí stěžovatel, ale že ho odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. I z tohoto důvodu nelze na nyní posuzovanou věc aplikovat judikaturu, na niž stěžovatel odkazuje. Ústavní soud tak pouze stručně uvádí, že Nejvyšší soud řádně dostál své přezkumné povinnosti vymezené zákonem i judikaturou Ústavního soudu. Nejvyšší soud věnoval potřebnou pozornost podstatným stěžovatelovým námitkám, řádně se s nimi vypořádal a (jak již bylo výše uvedeno) doplnil argumentaci obsaženou v rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy svá rozhodnutí odůvodnily logickým a dostatečně podrobným způsobem. Jejich závěr o trestní odpovědnosti stěžovatele za výše uvedený trestný čin tak nelze považovat za projev svévole či za porušení principu presumpce neviny. Trestní soudy k tomuto závěru navíc dospěly způsobem, v němž Ústavní soud nespatřuje zásah do práva na spravedlivý (řádný) proces či jiného ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu