ECLI:CZ:US:2022:1.US.1353.22.1
sp. zn. I. ÚS 1353/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2597/2021-132 ze dne 8. 3. 2022, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 379/2020-111 ze dne 21. 4. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 14 C 219/2019-70 ze dne 27. 8. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") domáhal vůči vedlejší účastnici poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nezákonným trestním stíháním skončeným zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (pod sp. zn. 14 T 216/2017).
2. Nalézací soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Shledal důvodnou vznesenou námitku vedlejší účastnice, že nárok stěžovatele je promlčený (§32 odst. 3 a §35 zákona č. 82/1998 Sb.); vyšel přitom ze zjištění, že trestní stíhání stěžovatele pravomocně skončilo dne 27. 7. 2018, kdy bylo v přítomnosti jeho právního zástupce vyhlášeno usnesení Krajského soudu v Praze (pod sp. zn. 9 To 189/2018), jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku Okresního soudu Praha-západ. Stěžovatel svůj nárok předběžně uplatnil u vedlejší účastnice podáním ze dne 15. 1. 2019, doručeným dne 15. 1. 2019 (dne 16. 1. 2019). Vedlejší účastnice vyřídila žádost stanoviskem ze dne 24. 5. 2019, které bylo stěžovateli doručeno 25. 5. 2019 (27. 5. 2019). Žaloba byla u nalézacího soudu podána až dne 17. 7. 2019. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Podle stěžovatele námitka promlčení ze strany vedlejšího účastníka byla buďto v rozporu s dobrými mravy, a je proto nepřípustná, nebo promlčecí lhůta vůbec neuběhla. Spojují-li obecné soudy počátek běhu promlčecí lhůty s vyhlášením zprošťujícího rozsudku, potom stěžovatel marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. Obecné soudy nezvážily okolnosti dané věci a důvody, pro které stěžovatel neuplatnil žalobu ve lhůtě 6 měsíců od ústního vyhlášení zprošťujícího rozsudku [odkazuje mj. na nález sp. zn. I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017 (N 209/87 SbNU 413)]. Rozhodnutí Krajského soudu v Praze, kterým byla potvrzena nezákonnost trestního stíhání, mu bylo doručeno (v rozporu se zákonnou povinností vyhotovit písemné odůvodnění ve lhůtě 10 dnů) až dne 30. 11. 2018, tudíž příprava jeho obrany byla zkrácena o čtyři měsíce z šestiměsíční promlčecí lhůty (která je nadto podle Ústavního soudu na samé hranici ústavnosti). Před doručením písemného rozhodnutí mohl uplatnit svůj nárok pouze formálně. Poukazuje na limitní případ, kdy by stěžovatel neobdržel odůvodnění rozsudku vůbec, resp. by jej obdržel po více jak 6 měsících.
5. Stěžovatel dále polemizuje s určením okamžiku, kdy zjistil rozsah své nemajetkové újmy a dospívá závěru, že se mohl dozvědět o důvodech nezákonnosti trestního stíhání až doručením písemného vyhotovení rozhodnutí Krajského soudu v Praze, kdy se o zproštění obžaloby mohly teprve dozvědět třetí osoby. K prokázání této skutečnosti navrhoval důkazy v podobě výslechu svědků, které nalézací soud neprovedl (jde proto o tzv. "opomenuté důkazy"). Stěžovatel rovněž vyjadřuje své přesvědčení, že mu újma byla způsobena zejména v důsledku excesu ze strany dozorového státního zástupce, vůči němuž podal již dne 22. 5. 2018 žalobu na náhradu nemajetkové újmu. Až po vydání rozhodnutí v této věci dne 16. 10. 2018 mohl posoudit, že se nejednalo o exces konkrétní fyzické osoby a že je pasivně legitimován stát. Dokazování nebylo prováděno ani ke zkoumání celého kontextu trestního stíhání stěžovatele (tj. v rozporu se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1029/21 ze dne 13. 1. 2022; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stěžovatel konečně poukazuje na následný vývoj celé kauzy, kdy státní zástupce usiloval o podání dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, tudíž duševní útrapy stěžovatele neskončily vyhlášením zprošťujícího rozhodnutí.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Argumentace stěžovatele představuje především polemiku se skutkovými a právními a závěry obecných soudů v rovině podústavního práva, jejíchž přehodnocení se domáhá. Avšak Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)] - takové vady ovšem v nyní projednávané věci Ústavní soud nezjistil.
7. Výklad zaujatý obecnými soudy v napadených rozhodnutích, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je třeba spojovat s vyhlášením konečného soudního rozhodnutí (jemuž byl právní zástupce přítomen), nikoli s doručením jeho písemného odůvodnění, je racionálně odůvodněný ustálený výklad podústavního práva, který již v minulosti Ústavní soud aproboval - v obecné rovině - jako ústavně konformní (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3064/21 ze dne 16. 12. 2021, usnesení sp. zn. II. ÚS 606/17 ze dne 7. 11. 2017 či usnesení sp. zn. III. ÚS 856/16 ze dne 10. 1. 2017). Obecné soudy se současně vypořádaly i s argumentací stěžovatele, že v jeho případě je třeba spojovat počátek promlčecí lhůty s jinými okolnostmi (srov. body 17 až 19 a 22 rozsudku odvolacího soudu), včetně námitky, že třetí osoby se mohly dozvědět o pravomocném skončení věci až z písemného vyhotovení rozhodnutí, k čemuž také navrhoval jejich (neprovedený) výslech. Nejvyšší soud rovněž odkazem na svoji judikaturu vyložil, že podání mimořádných opravných prostředků nemá na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty žádný vliv (viz str. 6 usnesení Nejvyššího soudu).
8. Ke stěžovatelovu tvrzení o možném rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud uvádí, že podle jeho judikatury námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Výjimečně však mohou nastat situace, kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty (a vznesením námitky promlčení) byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3391/15).
9. Při posuzování souladu nebo rozporu námitky promlčení s dobrými mravy je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností a všech relevantních souvislostí každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních (srov. např. bod 28 nálezu sp. zn. III. ÚS 2552/18 ze dne 16. 6. 2020). Tento úkol přitom náleží primárně obecným soudům a Ústavní soud může korigovat pouze evidentní excesy vybočující z ústavních mezí [srov. např. bod 14 nálezu sp. zn. I. ÚS 548/11 ze dne 21. 6. 2011 (N 119/61 SbNU 729)]. Kupříkladu stěžovatelem předestřený případ doručení písemného vyhotovení končeného rozhodnutí po uplynutí šestiměsíční lhůty (spolu s absencí bližšího odůvodnění při jeho vyhlášení) byl důvodem pro posouzení námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy [viz nález sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 176/82 SbNU 713)] - to však není případ stěžovatele; namítá-li, že příprava jeho obrany byla zkrácena o čtyři měsíce (tj. o 2/3), nepovažuje Ústavní soud jemu zbývající časový úsek necelých dvou měsíců k řádnému uplatnění nároku za nepřiměřený, jak obdobně dovodil např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 790/22 ze dne 12. 4. 2022 (dále namátkou srov. obdobné lhůty k podání dovolání či ústavní stížnosti).
10. Nepřípadný je odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 1029/21, neboť v něm se Ústavní soud námitkou promlčení a jejím rozporem s dobrými mravy vůbec nezabýval (na rozdíl od nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15 vydaného v téže věci).
11. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně a logicky odůvodnily, nevykročily ze zákonného rámce, zohlednily judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu (vztahující se k řešení jak otázky běhu promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 a §35 zákona č. 82/1998 Sb., tak otázky posouzení námitky promlčení s dobrými mravy) a nedopustily se přitom svévole, libovůle či jiné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu