ECLI:CZ:US:2022:1.US.1448.22.2
sp. zn. I. ÚS 1448/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) K. P. a 2) nezl. Š. P., obou zastoupených Mgr. Lucií Panáčkovou, advokátkou se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2022, č. j. 13 Co 256/2021-296, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a V. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, týkající se změny výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilému stěžovateli. Podle stěžovatelů byla tímto rozhodnutím porušena jejich ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvené v čl. 2 odst. 2, čl. 4. odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelé současně požádali o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a o přednostní projednání ústavní stížnosti.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla změna výkonu rodičovské odpovědnosti na základě návrhu otce na svěření nezletilého do střídavé péče rodičů. Ústavní soud pro úplnost stručně rekapituluje předchozí rozhodnutí ve věci. O péči o nezletilého rozhodl nejprve Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 1. 12. 2014, č. j. P 273/2014-33, kterým byla schválena dohoda rodičů, na jejímž základě byl nezletilý svěřen do výchovy matky, otci bylo stanoveno výživné a současně byl upraven styk nezletilého s otcem. Následně rozsudkem téhož soudu ze dne 14. 2. 2017, č. j. P 273/2014-119, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2017, č. j. 49 Co 105/2017-193, byl předchozí rozsudek Okresního soudu Brno-venkov co do četnosti styku nezletilého s otcem změněn ve prospěch častějšího kontaktu nezletilého s otcem a byl zamítnut návrh otce na svěření dítěte do střídavé péče zejména s ohledem na povahové rysy - citlivou povahu nezletilého a zhoršenou adaptabilitu.
3. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 5. 10. 2021, č. j. P 273/2014-256, návrh otce na změnu péče o nezletilého ve formě střídavé péče zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že od poslední soudní úpravy styku s nezletilým nedošlo na straně nezletilého ani jeho rodičů ke změně poměrů, která by odůvodňovala změnu předchozího rozhodnutí. V posledním rozhodnutí, jež nabylo právní moci dne 5. 9. 2017, soud zohlednil věk nezletilého, jeho citlivou povahu a sníženou adaptabilitu. Výchovné působení otce je dostatečně zajištěno v rámci upraveného styku (v sudých týdnech od pátku do neděle, v lichých týdnech od středy do čtvrtku). Nezletilý je stále relativně nízkého věku (8 let), vyjádřil názor, že nechce střídavou péči se střídáním po týdnu, chce žít s matkou a s otcem se vídat, byl ochoten prodloužit pobyt u otce o jeden půlden. Střídavou péči nepovažuje za vhodnou ani z toho důvodu, že komunikace rodičů není bezproblémová, a nezletilý nese nelibě, že je jakýmsi prostředníkem mezi rodiči, když střídavá péče klade velké nároky právě na komunikaci a spolupráci mezi rodiči.
4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že nezletilý byl svěřen do střídavé péče tak, že v péči otce bude od pátku sudého kalendářního týdne 8:00 hod. do pondělí následujícího lichého kalendářního týdne 8:00 hod, v péči matky bude od pondělí lichého kalendářního týdne od 8:00 hod. do středy lichého kalendářního týdne 8:00 hod., v péči otce bude od středy lichého kalendářního týdne 8:00 hod. do pátku lichého kalendářního týdne 8:00 hod. a v péči matky bude od pátku lichého kalendářního týdne 8:00 hod. do pátku následujícího sudého kalendářního týdne 8:00 hod. Odlišně upravil střídavou péči pro období školních prázdnin. Dále uložil rodičům povinnost platit výživné - matce ve výši 600 Kč, otci ve výši 4 800 Kč. Na rozdíl od okresního soudu je přesvědčen, že od doby posledního rozhodnutí soudu o péči nezletilého došlo ke změně poměrů, která odůvodňuje změnu dosavadního rozhodnutí o péči. Od doby posledního rozhodnutí uplynula delší doba, nezletilý již navštěvuje třetí ročník základní školy, je emocionálně i rozumově vyspělejší a v jeho věku je již třeba, aby bylo posíleno výchovné působení otce. Střídavou péči nestanovil jako týdenní, tedy rovnoměrnou, ale stanovil ji asymetricky ve prospěch matky. Přitom respektoval projevené přání nezletilého a zohlednil též jeho citlivou povahu a zhoršenou adaptabilitu na změny prostředí. Rozšířil dosavadní rozsah kontaktů nezletilého s otcem tak, že v rámci 14 dnů bude nezletilý pobývat 9 dnů u matky a 5 dnů u otce, avšak jedná se o dva kratší úseky, aby odloučení od matky, na které doposud není nezletilý plně zvyklý, nebylo příliš dlouhé.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména tvrdí, že skutková zjištění krajského soudu nemají oporu v provedeném dokazování a mnohdy jsou s nimi v extrémním rozporu. To se týká zejména zjištění, že nezletilý svůj názor na rozsah styku s otcem v průběhu řízení měnil, že nezletilý si v únoru 2022 spíše přál omezení styku s otcem, neboť vyjadřoval nespokojenost s tím, že se stává prostředníkem pro řešení konfliktu mezi rodiči, dále že stěžovatelka nesprávně rozsah kontaktu nezletilého s otcem ponechává výlučně na jeho rozhodnutí, přičemž není vhodné přenášet na nezletilého (ve věku 9 let) plnou odpovědnost za volbu způsobu péče a rozsah kontaktu s otcem. Nezletilý si naopak střídavou péči nepřeje, vyhovuje mu stávající úprava styku, přičemž jeho stanoviska jsou konstantní a v čase co do podstaty neměnná.
6. Stěžovatelé krajskému soudu vytýkají rovněž chybné závěry ohledně změny poměrů od posledního rozhodnutí soudu o péči o nezletilého, které jsou v zásadním rozporu s principy spravedlnosti a současně v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Změna poměrů je odůvodněna stručně, nijak přesvědčivě, vycházeje pouze z toho, že nezletilý je ve věku, kdy je na místě podpořit výchovné působení otce, které je v dosavadní úpravě nedostatečné.
7. Stěžovatelé dále brojí proti závěrům krajského soudu co do posouzení objektivních a subjektivních okolností odůvodňujících změnu formy péče. Krajský soud konstatoval naplnění těchto kritérií čistě formalisticky, aniž by posoudil konkrétní specifika projednávaného případu a v případě pochybností provedl rozsáhlé dokazování. Podle stěžovatelů je třeba brát ohled na jasně formulované přání a potřebu nezletilého, jakož i na citovou orientaci a hodnotu danou stálostí výchovného prostředí, zachování a rozvíjení citových vazeb k blízkým osobám. Z provedeného dokazování před okresním soudem vyplynulo, že nezletilý je schopen formulovat vlastní názor, který ostatně opakovaně zcela jasně vyjádřil.
8. Konečně krajskému soudu vytýkají, že nezohlednil zhoršení vztahu nezletilého k otci, zdravotní obtíže nezletilého a že měl jeho názor dostatečně zjistit prostřednictvím opatrovníka, nebo přímo jeho slyšením v projednávané věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že pokud jde o stěžovatelku 1) ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka 1) je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.
10. Pokud jde o procesní účastenství nezletilého stěžovatele 2), Ústavní soud se v minulosti opakovaně věnoval problematice procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči, respektive zákonnými zástupci v řízení o ústavní stížnosti. Jak vyplývá z jeho rozhodovací praxe, rodič (zákonný zástupce) je oprávněn jednat za nezletilé dítě v řízení před Ústavním soudem, a tedy i podat za něj ústavní stížnost, pouze v situaci, kdy mezi nimi nehrozí střet zájmů [viz např. nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), bod 28; nález ze dne 13. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 485/10 (N 82/57 SbNU 93), bod 11; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též z https://nalus.usoud.cz]. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě ani před Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 5. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2900/16 či usnesení ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 455/19). Ústavní soud zvlášť zdůraznil, že v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu o péči o nezletilé dítě je nutné zásadně vyloučit postup, kdy rodič nesouhlasící s takovým rozhodnutím podá ústavní stížnost nejen za sebe, ale i za dotčené nezletilé dítě (jako jeho zákonný zástupce), neboť tím může dojít ke střetu mezi jejich zájmy (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16, citované výše).
11. V případech možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte lze přitom dále rozlišit dvě možné situace. Pokud jsou zájmy rodiče a zájmy nezletilého dítěte, za něž onen rodič podává ústavní stížnost (zplnomocňuje k tomu advokáta), ve zřejmém rozporu, pak je namístě vůbec nepřipustit, aby rodič mohl byť i jen podat ústavní stížnost jménem dítěte k Ústavnímu soudu, tedy iniciovat řízení jménem dítěte - s případnou ústavní stížností takto podanou je pak třeba naložit podle toho, tj. jako s podanou nikoli samotným nezletilým dítětem (za něž rodič není oprávněn v tomto ohledu jednat). Takový postup rodiče ostatně může spíše naznačovat, že jde o pouhou procesní taktiku daného rodiče, který tímto způsobem brojí proti rozhodnutí, s nímž sám nesouhlasí, a fakticky toliko využívá nezletilé dítě k prosazování vlastních zájmů (srov. k tomu usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 412/17, bod 6; či usnesení sp. zn. II. ÚS 455/19, citované výše, bod 14). Od toho lze ovšem odlišit situace, kdy sice existuje možnost kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte, ovšem rozpor mezi jejich zájmy není (tak) zjevný. V takovém případě lze připustit, aby rodič inicioval řízení o ústavní stížnosti jménem dítěte, tj. aby za ně podal ústavní stížnost; nicméně pro další řízení před Ústavním soudem a vlastní projednání ústavní stížnosti je třeba nezletilému dítěti jmenovat kolizního opatrovníka. Výjimku tvoří situace, kdy je zjevné, že podanou ústavní stížnost je třeba z jiných důvodů odmítnout (zejména pro opožděnost, nepříslušnost Ústavního soudu k jejímu projednání, nepřípustnost či zjevnou neopodstatněnost) - tehdy Ústavní soud nepovažuje za potřebné jmenovat nezletilému stěžovateli opatrovníka, neboť jmenování opatrovníka by nebylo nijak způsobilé zvrátit závěr o takovém důvodu odmítnutí ústavní stížnosti a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (viz např. usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 869/177, bod 9; usnesení ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 2855/18; či obdobně usnesení ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 2235/13).
12. V nyní posuzovaném případě se jedná o situaci možné kolize mezi zájmy stěžovatelky, jakožto matky, a nezletilého dítěte, nicméně Ústavní soud nepovažoval za potřebné pro další řízení před Ústavním soudem jmenovat nezletilému opatrovníka, a to s ohledem na níže odůvodněný závěr o zjevné neopodstatněnosti posuzované ústavní stížnosti, který by ani jmenování opatrovníka nezletilému nebylo nijak způsobilé zvrátit, a povolání opatrovníka pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (srov. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1438/20, nebo usnesení ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 2550/20).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
14. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. To se týká i rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě, kde Ústavní soud zastává spíše zdrženlivý postoj. Jde o velmi citlivé vztahy mezi rodiči a dětmi, do nichž by státní orgány měly zasahovat co nejméně a v co nejvyšší možné míře podpořit či zprostředkovat společnou dohodu, vedenou nejlepším zájmem nezletilých dětí. Do rozhodování obecných soudů v těchto věcech Ústavní soud zasáhne toliko v případě porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, či extrémního nesouladu právních závěrů obecných soudů se skutkovými zjištěními, nebo pokud by výklad práva provedený obecnými soudy postrádal ústavní konformitu, resp. byl aktem libovůle. Úlohou Ústavního soudu je rovněž posouzení, zda řízení a v něm přijatá opatření byla uskutečněna v nejlepším zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zda pro zjištění nejlepšího zájmu dítěte byly shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
15. Ústavní soud se řízením ve věcech péče o nezletilé věnuje v rozsáhlé judikatuře. V ní stanovil ústavněprávní kritéria svěření dítěte do péče, která jsou zapotřebí v každém individuálním případě zkoumat. Kromě subjektivního kritéria (upřímný a skutečný zájem rodičů, aby dítě bylo svěřeno do jejich péče), jde o čtyři objektivní kritéria, která musí být zkoumána, aby rozhodnutí bylo vedeno nejlepším zájmem dítěte. Jsou jimi (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče, (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby, a (4) přání dítěte. Jestliže tato kritéria splňují oba rodiče stejnou měrou, vychází se z předpokladu, že zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) či nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629)]. To však neznamená, že při splnění těchto kritérií oběma rodiči musí být nezletilé dítě automaticky svěřeno do střídavé péče. Každý případ je individuální a obecné soudy jsou při hledání nejlepšího zájmu dítěte povinny přihlédnout ke všem okolnostem každého případu, takže přirozeně mohou v některých případech dospět k závěru, že svěření dítěte do střídavé péče se nebude jevit nejvhodnějším řešením. Může jít např. o zdravotní či psychický stav dítěte, vzdálenost bydlišť obou rodičů, což by do jisté míry mohlo narušit školní docházku, či mimoškolní aktivity, nebo též absence odpovídající komunikace mezi rodiči. Tyto případy blíže vymezuje judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289), či nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629)]. Přitom je třeba zdůraznit, že rozhodování ve věcech péče o nezletilé není rozhodnutím neměnným, zaručujícím soudem nastolený "režim" natrvalo. Účastníci těchto vztahů se mohou, změní-li se poměry rodičů, či nezletilého, domáhat změny posledního rozhodnutí.
16. V intencích shora uvedených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Krajský soud při svém rozhodování odpovídajícím způsobem zohlednil shora uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry o svěření nezletilého do střídavé péče jsou jasné, logické, spravedlivé a jsou odrazem posouzení nejlepšího zájmu dítěte, jakož i práva rodičů o dítě pečovat a podílet se na jeho další výchově a všestranném rozvoji.
17. Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatelů se závěry krajského soudu odůvodňujícími změnu poměrů od posledního rozhodnutí ve věci, dále formalistické posouzení objektivních a subjektivních okolností změny poměrů, nepřihlédnutí k přání nezletilého krajským soudem, jakož i nesouhlas se skutkovými zjištěními, která nemají oporu v provedeném dokazování a mnohdy jsou s nimi v extrémním rozporu. Ústavní soud námitkám stěžovatelů vůči rozsudku krajského soudu nepřisvědčil, neboť má za to, že rozhodnutí krajského soudu plně respektuje ústavněprávní předpoklady svěření dítěte do střídavé péče, vymezené judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelé použitou argumentací projevují pouhý nesouhlas se svěřením nezletilého do střídavé péče, resp. s posouzením jednotlivých předpokladů pro střídavou péči, čímž staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nenáleží.
18. Pro Ústavní soud je podstatné, že krajský soud dostatečně rozvedl úvahy, na základě kterých dospěl k závěru o vhodnosti svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů. Odpovídajícím způsobem se zabýval otázkou změny poměrů od posledního rozhodnutí soudu o péči o nezletilého (uplynutí delší doby od posledního rozhodnutí, nezletilý navštěvuje již třetí ročník základní školy, je emocionálně i rozumově vyspělejší, v jeho věku potřeba posílení výchovného působení otce), jakož i jednotlivými Ústavním soudem vymezenými kritérii při úvahách o svěření dítěte do střídavé péče (viz nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14), když shledal, že oba rodiče naplňují subjektivní kritérium, tedy silný, upřímný a skutečný zájem o svěření nezletilého do péče, jakož i shora vymezená objektivní kritéria pro svěření dítěte do střídavé péče. Krajský soud shledal uvedená kritéria u obou rodičů za naplněná, zohlednil též způsob komunikace rodičů, která, ač není zcela bezproblémová, nebrání svěření do střídavé péče, neboť v zájmu nezletilého jsou rodiče schopni komunikovat a respektovat právo druhého na péči o nezletilého. Neopomněl rovněž zhodnotit dostupnost bydliště matky i otce, pokud jde o zajištění docházky do základní školy, jakož i mimoškolních aktivit.
19. Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky, že nebylo dostatečně přihlédnuto k přání nezletilého, a naopak je toho názoru, že uvedené kritérium krajský soud zvažoval velmi pečlivě a citlivě. I přesto, že nezletilý nebyl obecnými soudy vyslechnut (projevil názor, že si nepřeje být účasten u soudu), prostřednictvím opatrovníka a matky projevil určitý postoj k četnosti kontaktů s otcem, který se do určité míry měnil (nejprve drobné rozšíření, posléze omezení četnosti), avšak setrvával na tom, že si nepřeje střídavou péči po týdnech a chtěl by zachovat spíše stávající stav. Hledání nejlepšího zájmu dítěte však neznamená, že by rozhodnutí mělo být založeno toliko na přání nezletilého, avšak je třeba posoudit širší souvislosti a nejlepší zájem hodnotit ve své úplnosti. Krajský soud zvážil též zájem na stabilitě dosavadního stavu rozsahu péče, avšak dospěl k závěru, že v projednávané věci by došlo pouze k petrifikaci stavu založeného původním rozhodnutím, což není v souladu s nejlepším zájmem dítěte (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 1547/17). Stanovením asymetrické střídavé péče ve prospěch matky, u níž bude nezletilý za období 14 dnů trávit 9 dnů, a u otce 5 dnů, navíc rozdělených do kratších časových úseků (2 a 3 dny) krajský soud zohlednil citlivou a hůře adaptabilní povahu nezletilého, inklinujícího spíše k matce, jakož i jeho přání, či zachování a rozvoj citových vazeb k blízkým osobám. Ústavní soud je shodně s krajským soudem přesvědčen, že rozhodnutím skončí jakési období "nejistoty", projevující se do určité míry na zdravotním stavu nezletilého, a dojde ke zklidnění vzájemných vztahů.
20. Pokud stěžovatelé namítají, že nebyl dostatečně zjištěn názor nezletilého, ať již prostřednictvím opatrovníka, či jeho slyšením před obecnými soudy, Ústavní soud této námitce nemohl přisvědčit. Z odůvodnění krajského soudu je zřejmé, že názor nezletilého byl v průběhu řízení zjišťován a sdělen prostřednictvím opatrovníka (jak před okresním, tak před krajským soudem), jakož i matky nezletilého. Ze zprávy opatrovníka ze dne 14. 9. 2021 vyplývá, že si nezletilý nepřeje být přítomen u soudního jednání. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že slyšení (výslech) dětí před soudem pro ně představuje stresující zážitek, a lze-li vůli dítěte zjistit jinak, není od věci je této zkušenosti ušetřit (např. usnesení ze dne 16. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 528/15). Obecné soudy tak nejsou povinny za účelem dosažení nejlepšího zájmu dítěte v každém konkrétním případě vyslechnout nezletilého přímo před soudem. V posuzované věci byl názor nezletilého zjištěn dostatečně a námitky ohledně setrvání na zjištění názoru nezletilého osobním "výslechem" se jeví být spíše účelové a odporující povaze nezletilého.
21. Ústavní soud uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
22. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že rozhodnutí soudu nemůže naplnit představy všech účastníků řízení, neboť bylo-li by tomu tak, nebylo by takového rozhodnutí třeba a byla by realizována vzájemná dohoda rodičů, přičemž takové řešení je rodičům k dispozici i v případě pravomocného rozhodnutí soudu. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, připomenout, že rozhodnutí o péči o nezletilého není do budoucna neměnné, resp. absolutně konečné. Jinými slovy, vyvstanou-li změny ve výchovných poměrech účastníků k nezletilému (§909 občanského zákoníku), je možné podat návrh na změnu ve výchově nezletilého.
23. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
24. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož mu fakticky vyhověl a rozhodl o ústavní stížnosti bez zbytečného odkladu. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti a zvláštního výroku proto není třeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu