ECLI:CZ:US:2022:1.US.1658.22.1
sp. zn. I. ÚS 1658/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti L. K., zastoupené JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem Praha 2, Vinohradská 343/6, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 18. 3. 2022 č. j. 36 Co 341/2021-331, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vydaného v řízení o změně péče a výživě, o rozhodnutí o záležitosti významné pro nezletilé a o úpravě styku.
Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 11. 10. 2021 č. j. 0 P 149/2020-236 svěřil nezletilé děti P. a T. do péče otce a stěžovatelce (matce) uložil vyživovací povinnost k nezletilému P. ve výši 2 500 Kč a nezletilému T. ve výši 3 000 Kč a stanovil nedoplatky na výživném (výrok I.). Výrokem II. zastavil řízení o návrhu otce na rozhodnutí o záležitosti významné pro dítě a výrokem III. upravil styky stěžovatelky s nezletilými dětmi každý třetí týden v měsíci od pátku od 13:00 hodin do neděle do 17:30 hodin a prázdninový styk.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části týkající se péče o nezletilé děti potvrdil. V části výroku I. o výživném jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna počínaje dnem 14. 10. 2020 platit výživné pro nezletilého T. ve výši 6 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 10. 2021 výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně; a pro nezletilého P. počínaje dnem 14. 10. 2020 výživné ve výši 4 500 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 10. 2021 výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně a rozhodl o dlužném výživném.
Stěžovatelka nesouhlasí s výší stanoveného výživného. Podrobně polemizuje s jednotlivými skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Tvrdí, že při rozhodování nezohlednil všechny skutečnosti a důkazy a jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno. Namítá, že v důsledku napadeného rozhodnutí je nucena pronajímat byt, v němž by mohl probíhat styk s dětmi. Pokud jde o možnost využívat ke styku s dětmi dům své matky, stěžovatelka uvádí, že v něm nejsou k realizaci styku vyhovující podmínky.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
K otázce výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů a dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje pouhá polemika s názory soudů. Ústavní soud ověřil, že v řízení bylo provedeno důkladné dokazování, kdy byly podrobně zjištěny majetkové a sociální poměry otce nezletilých i stěžovatelky. Soudy při rozhodování o styku nezletilé s rodiči přihlédly také k zájmům nezletilých, které stěžovatelka tím, že se odstěhovala do Chorvatska, vystavila složité situaci. Veškerá osobní péče o děti leží na otci a osobní péče stěžovatelky je velmi omezená. Za této situace je třeba, aby se stěžovatelka podílela na péči odpovídajícím výživným, a to také vzhledem k tomu, že péče o syna T. je z důvodů jeho zdravotních problémů velmi náročná a nese s sebou zvýšené náklady, včetně nákladů na asistenta pro nezletilého.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. O návrhu stěžovatelky na přednostní projednání Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu